Víra a racionalita se nacházejí pospolu v suverénním i trochu úmorném debutu Marka Technika

Protagonistkou vyprávění je sedmatřicetiletá Karolína, která má ráda moderní klasickou hudbu, tedy skladatele jako Alfred Schnittke, Györgi Ligeti či Ianis Xenakis, v jejichž díle nacházejí podle mnohých oblibu veskrze akademici, respektive ti, kteří při poslechu zapojují raději racionalitu než emoce. Ostatně například na zmíněném řeckém skladateli Xenakisovi imponuje Karolíně to, že se „v jeho tvorbě spojuje matematický popis a vyjádření biomorfních forem. Je tam silný vztah k vnímání prostoru. Všechno to zároveň působí odlidštěně – je to jistým způsobem chladný, odtažitý svět, v jehož centru prostě člověk není potřeba. Není tam o něj zájem.“

Celkově je tato inženýrka bytost značně racionální. O to křiklavěji, že ve vyprávění Karolíně sekunduje její matka. Ta propadá konzervativní náboženské blogerce Martě Postové, která na internetu šíří vychýlené apokalyptické vize. Vedle toho, že si kvůli svému odlišnému pohledu na svět matka s dcerou čas od času vjedou do vlasů, je spojuje ještě jedno – jsou ovdovělé. Karolíně nedávno zemřel manžel na rakovinu a ona se tak sama musí starat o syna Tadeáše.

Na jeho výchově se ukazuje, že i když je protagonistka schopná vychrlit spatra přednášku na mnohá témata, nad nimiž většina lidí nechápavě krčí čelo, a i když dovede v mysli pitvat kdeco na prvočinitele, její mysl ji čas od času dovede k dost pochybným rozhodnutím – a to právě ve chvílích, kdy se to nejméně hodí. Jako třeba když třináctiletý Tadeáš překračuje červené linie, které jsou zcela neúměrné jeho věku – nezřízeně se opije či posílá spolužačkám nevhodné fotografie, což Karolínu nechává chladnější, než by mělo. Do toho se Karolína začne více zajímat o svět Marty Postové a o její teorie; průzkumu tohoto virtuálního mikrokosmu věnuje množství času a na spadnutí je tak další potenciální ohrožení jejího světa s jasným – protože racionálním – řádem. K tomu vede složitá, strastiplná, místy zábavná, místy trochu úmorná narativní cesta.

Varování je román vypravěčsky komplikovaný, podobně jako je komplikovaná jeho protagonistka. V jedné části například narazíme na podrobnou tabulku mariánských zjevení, o nichž si Karolína náruživě zjišťuje informace. Studium ji rovněž často vede k rozsáhlým výkladovým pasážím, které jsou sice erudované a zaujaté, ale popravdě také zdlouhavé a především velice rozbíhavé – nějakou dobu tak může trvat, než se čtenář naladí na tempo románu a jeho vnitřní mechanismus, a leckoho možná první polovina umoří.

Avšak ztratit s tímto textem trpělivost je škoda. Mimo jiné proto, že druhá polovina románu je dynamičtější – dojde na partnerské vztahy i vypjaté rodinné půtky. Ale především: Autor je na tuzemské literární poměry nadmíru nejen sečtělý, ale rovněž obratný co se psychologizace týče. Zdařilé jsou především scény založené na dialozích mezi Karolínou a dalšími postavami. Ty často zavedou aktéry do situací, jimž by se raději vyhnuli, jenomže dynamika vyhroceného rozhovoru, v němž přijde řeč na drásavá témata, je neúprosná. Tyto scény představují příhodné vyvážení množství detailů i literárních a kulturních odkazů, jimiž je text nasycen.

I z oněch odkazů si Marek Technik dovede trefně vystřelit. V jednu chvíli například protagonistku popadne amok a pod ruku jí přijde domácí knihovna. Následně se ještě patřičně nabroušená probírá tituly a je nevybíravá vůči mnoha kanonickým dílům: „Joyce – Odysseus: Začínající autoři se prý potýkají se třemi věcmi – s tématem, stylem a vlastním egem. Joyce měl se všemi třemi zřejmý problém po celý život.“ Nebo: „Don DeLillo – Cosmopolis: Ztrácení se ve vedlejších narativních uličkách, na jejichž konci autor předstírá, že je v cíli.“ A jakpak by jízlivá hrdinka okomentovala samotné Varování, možná si v tu chvíli pomyslí čtenář. Co třeba: „Přebujelý relikt postmoderny, jehož autor nevěděl, jak jinak zužitkovat intelektuálské výpisky z četby…“? Musel by však být nespravedlivý, tak jako byla nespravedlivá Karolína, když o Krvavém poledníku Cormaca McCarthyho uvažovala jako o pravičácké blábolivosti.

Varování Marka Technika by sice neuškodilo proškrtání a projasnění, přesto jde o ambiciózní dílo, které je napsáno se suverenitou, jaká se v současné tuzemské literatuře vidí málokdy. Přihlédneme-li k faktu, že jde o debut, je patrné, že autorovo jméno by si měli čtenáři zapamatovat. Otázkou je, zda zůstane stejné i pro další knihy, anebo zda je autor bude měnit podle toho, jak se budou měnit jeho hrdinové. Taková hra by k jeho autorskému gestu – soudíme-li podle toho, jak jej představuje Varování – celkem seděla.

Autorem obálky a grafické úpravy knihy je Pavel Růt, repro: Argo