Zbavme se bludů. Pět poznámek ke Kracauerově knize Zaměstnanci

POZNÁMKA PRVNÍ. Autor Zaměstnanců, německo-americký filmový a kulturní teoretik, sociolog, spisovatel a novinář Siegfried Kracauer (1889–1966), je důležitým intelektuálem minulého století. Skutečnost nahlížel skrze různé optiky, napříč disciplínami, nebudoval ucelenou teorii, zato se snažil poctivě reflektovat různé aspekty žité skutečnosti. Vystudoval architekturu, ale živil se jí pouze do roku 1920. Do kulturních dějin se asi nejvýrazněji zapsal knihou From Caligari to Hitler, kterou publikoval roku 1947 v USA, kam se mu podařilo dostat, když nacisté dobyli Paříž – do ní se tento židovský rodák z Frankfurtu nad Mohanem uchýlil poté, co se v Německu chopila moci Hitlerova klika. (Zmíněná kniha vyšla česky roku 1958 pod titulem Dějiny německého filmu: Od Caligariho k Hitlerovi.)

České kulturní prostředí má vůči Kracauerovi publikační dluh, z jeho díla tu od onoho osmapadesátého roku nevyšlo nic vyjma souboru textů Ornament masy (2008), který autor uspořádal v roce 1963 ze svých raných německých textů. Ale například sedm let předtím publikoval práci Satellite Mentality. Political Attitudes and Propaganda Susceptibilities of Non-Communists in Hungary, Poland and Czechoslovakia (1956).

POZNÁMKA DRUHÁ. Titul Zaměstnanci už česky jednou vyšel, v roce 1931, hned rok po vydání originálu; stalo se tak díky Jednotnému svazu soukromých zaměstnanců v republice Československé. Text přeložil J. Víšek, jeho celé křestní jméno není v nynější, dobře redakčně zpracované reedici uvedeno, zřejmě se je už nepodařilo zjistit. Překladateli Víškovi také Kracauer adresoval v červenci 1931 dopis, který je připojen za autorovu předmluvu. Autor v listu překladateli mimo jiné píše, že „můžeme bez přehánění tvrdit, že většina dnešních zaměstnaneckých mas vede v ekonomickém slova smyslu proletářskou existenci. Ovšem většina zúčastněných nechce ve svých představách tuto skutečnost připustit.“

Vzhledem k povaze Kracauerovy knihy je vhodné poznamenat dvě věci. Za prvé: Autor tenkrát byl redaktorem deníku Frankfurter Zeitung a kapitoly, z nichž Zaměstnanci sestávají, byly původně publikovány v tomto deníku, v jeho fejetonové rubrice. Jde přitom o intelektuálně laděné sondy, v nichž novinář sice vychází z poznatků, které nabral v hovorech s různými lidmi kolem světa práce a podnikání, všímá si rozličných aspektů této reality, avšak materiál syntetizuje do čtenářsky ne úplně jednoduchých příspěvků. Ne že by byly kryptické, ale vyžadují úsilí a soustředění. Jde o ten typ výsostně osobní a intelektuální žurnalistiky, který si v dnešních (asi nejen tuzemských) denících těžko představit. A za druhé: Považme, že tento typ publikace v Československu vydal zaměstnanecký svaz. Jde o fakt z dnešního pohledu pozoruhodný, svým způsobem i znepokojivý: Nebyli ti naši zaměstnanečtí předci schopni číst texty, které by dnešní předáci zaměstnaneckých svazů prostě „nedali“?

POZNÁMKA TŘETÍ. Zaměstnanci poskytují dobrý vhled do situace v Německu, a v Berlíně především, na konci dvacátých let, těsně předtím, než Výmarská republika upadla i vinou hospodářské krize do politicko-ekonomického kómatu a roku 1933 ji dorazili nacisté. Zaměstnanecká vrstva, rozuměj ta plejáda profesí a lidí na ně navázaných, která měla tvořit střední třídu, a tedy nepracovala v „ryze“ dělnických profesích, sice početně mohutněla, ovšem její postavení bylo do značné míry kulturně a sociálně bezprizorní. Kracauer píše, že „masa zaměstnanců se odlišuje od dělnického proletariátu tím, že je duchovně bez přístřeší“, zatímco život „třídně uvědomělého proletáře je zastřešen vulgárními marxistickými pojmy, které mu přece jen řeknou, jak na tom je“.

Demokracie Výmarské republiky se rodila z rozpadu císařství, z rozkladu vrchnostenského státu. V něm úředníci drželi v rukách značnou moc; když dosáhli určité pozice v rámci státní hierarchie, jejich život byl ekonomicky stabilizován, společenský status měli pevný. To ovšem poválečná modernita rozvrátila, jistoty se staly vratšími, sociální pohyb nabral na dynamice, do zaměstnaneckých pozic nastupovalo historicky nebývalé množství žen, vznikaly nové profese, jiné zanikaly, náhle jste mohli být bez práce a sehnat ji bylo frustrující. „Moje úspory mi byly uloupeny velkým lidovým podvodem (inflací). Nyní je mi 51 let, a proto všude slyším: ‚Tak staré lidi nepřijímáme.‘ Posledním krokem je pro mě sebevražda,“ cituje Kracauer jeden z hlasů v anketě nezaměstnaných, kterou provedl německý odborový svaz zaměstnanců. Půda pro nástup vůdce, který slíbí, že tyhle bolesti vyřeší, byla náležitě pohnojena.

Berlínský Moka-Efti v ulici Friedrichstrasse. Kracauer: „Tyto a podobné podniky stvořil neomylný instinkt, aby ukojil hlad obyvatelstva světového města po lesku a rozptýlení.“ Nahoře reálný Moka-Efti na fotografii z roku 1929, dole jeho filmová podoba v seriálu Babylon Berlin, zdroje: moka-efti.com/HBO

POZNÁMKA ČTVRTÁ. Na nejednom místě Zaměstnanců lze narazit na partie, které i v roce 2025 znějí „povědomě“, aktuálně, neboť autor vyhmátl principy moderní kapitalistické společnosti, procesů, na nichž masová výroba a služby stojí i dnes. Ti, kteří sportují a dbají na svůj zevnějšek v salónech krásy, jsou na trhu použitelnější než ostatní. Jeden zaměstnanec na berlínském úřadu práce Kracauerovi bez okolků sděluje, že menší možnost uplatnění prostě mají „lidi s vráskami a prošedivělými vlasy“ a jako mantru opakuje, že zaměstnavatelé žádají uchazeče „milé“ a „přívětivé“. Nemusí to být osobnosti, o to vůbec nejde. „Dbáme převážně na příjemný vzhled,“ vysvětluje autorovi zaměstnanec personálního oddělení jednoho berlínského obchodního domu. V logice tohoto přístupu dochází k tomu, že „mnozí čtyřicetiletí, kteří se ještě domnívají, že jsou při plném životě, jsou bohužel již hospodářsky mrtví“.

Siegfried Kracauer si také například všímá: „Čím je organizace plánovitější, tím méně mají spolu lidé co do činění. Vysoce postavení mají sotva možnost, aby něco věděli o zaměstnancích nižších pozic, jejichž zrak už vůbec nepronikne vzhůru.“ Nebo: existuje vrstva mladých prominentů, kteří se rovnou pohybují tam, kam se běžný zaměstnanec nemá šanci dohrabat. – „Ostatně jejich kariéra se odehrává uvnitř kliky, která se z větší části doplňuje sama ze sebe a se svými skvělými příjmy se důkladně odlišuje davu.“ A také: „Nejpohodlněji se to ovšem stárne pochopitelně ve vyšších polohách správy, jejichž obyvatelé se často dlouhodobými smlouvami a zárukou značných obnosů odstupného dovedou chránit před propuštěním. Bouře se v závodech skoro nikdy nevybíjejí ve výšinách.“

Siegfried Kracauer na snímku pravděpodobně z třicátých let minulého století, zdroj: © YLE /ČSFD

POZNÁMKA PÁTÁ. Zaměstnanci jsou příkladem schopnosti a daru bystrých úsudků, sociálního vhledu, empatické i ironické analýzy; lze nad nimi zažívat čisté chvíle radosti až rozkoše z autorova přemýšlení, ze schopnosti formulovat, na několika řádcích uchopit – jak jinak to říct – sám život: „Znamená-li stárnutí jít vstříc smrti, je tato modloslužba, která se provádí s mládím, znamením útěku před smrtí. (…) Tak těsně jsou smrt a život v sobě sloučeny, že jedno bez druhého mít nemůžeme. Je-li tedy stáří svrženo, tak sice mládí získalo, ale život prohrál.“ Anebo: „Zbavme se přece bludu, že jsou to – i když jen v převážné míře – velké události, které určují člověka. Hlouběji a trvaleji jej ovlivňují maličké katastrofy, z nichž sestává všední den, a jistě je lidský osud převážně vázán takovými miniaturními událostmi.“

Kracauer demaskuje marketingové svůdnosti a zrůdnosti (řečeno dnešním výrazivem), strhává masky. Docent Tomáš Dvořák z pražské FAMU v informačně hutném doslovu poznamenává, že „za základní úkol kritického intelektuála považoval Kracauer nikoliv odkouzlení světa, nýbrž demytologizaci scientismu, ekonomické racionality a technologické ovladatelnosti“. Autor Zaměstnanců tvrdí, že občané jsou zrazováni od tázání se, jaké všechno to konání má smysl. Společnost „jak jen může“ podporuje „touhu žít v lesku a rozptýlení“, vyhýbá se „rozhodnutí a dává přednost kouzlům života před pravou životní skutečností“. Bují zábavní ruch, lesk, zdání. Ti, kteří jsou používáni druhými k jejich zisku, by se neměli ptát, co je to, oč tu běží.

Obálka nynějšího českého vydání Kracauerových Zaměstnanců, repro: Academia