Alias Grace baví všecky sultány světa, tedy i nás

Roku 1970 publikovala Margaret Atwoodová cyklus básní The Journals of Susanna Moodie, v nichž se snažila postihnout život v Kanadě v první polovině 19. století. Skrze reálnou Susann Moodiovou a její knihu Život na mýtinách se také seznámila s příběhem vražednice Grace Marksové. Výsledkem byl nejprve televizní film The Servant Girl. Po letech se Atwoodová k látce vrátila s komplexnějším náhledem – románem Alias Grace, který v originále vyšel roku 1996 a předloni jej adaptovala společnost Netflix jako šestidílnou televizní sérii. Nedávno vyšla tato rozsáhlá próza česky.

 Citace z díla Život na mýtinách procházejí románem Alias Grace, ovšem jejich autoritu Atwoodová výrazně zpochybňuje. Ostatně jako všechny autority, na něž v Alias Grace narazíme – od dobových dokumentů přes fiktivního doktora Simona Jordana, který vražedkyni Grace Marksovou vyšetřuje stran její případné duševní choroby. A vypravěčský hlas této Grace je deformovaný příliš mnoha „dekami“ – společenskými, genderovými i dalšími. Pokud tedy čekáte, že se po přečtení poslední stránky románu dozvíte, jak to bylo s krvavými vraždami pana Thomase Kinneara a jeho vrchní služebné Nancy Montgomeryové, budete zklamáni. Ano, dozvíte se spoustu verzí, včetně těch z doznání aktérů, ale ani jednou Atwoodová nevystoupí a neudělá čtenářům milost úplného vysvětlení událostí. Román je vlastně předchůdcem dnes populárního formátu true crime (viz například televizní antologie Ryana Murphyho American Crime Story). Bere si základ v konkrétním zločinu, avšak pouze coby záminku pro zkoumání společenského, politického a kulturního kontextu.

Na samotě v Kanadě

 Ta událost dobovou Kanadou otřásla. Šestnáctiletá služebná Grace Marksová a její kolega, podle tisku dokonce milenec, James McDermott, zavraždili svého pána Thomase Kinneara z bohabojné urozené rodiny spolu s jeho hospodyní a milenkou v jedné osobě Nancy Montgomeryovou. Následně se pokusili uprchnout, podařilo se jim překročit hranice do USA. Tam byli zadrženi a vráceni do Kanady. Přelíčení se dočkala pouze vražda Thomase Kinneara (pán má přednost) a oba obžalovaní si vyslechli rozsudek smrti. Zatímco McDermott byl pověšen, Marksová obdržela milost a dalších třicet let strávila ve vězení a v psychiatrické léčebně. Po svém propuštění byla „uklizena“ za hranice a její stopy mizí…

Pro Atwoodovou představoval tento případ skvělou látku. V Kanadě předminulého století rezonoval hned z několika důvodů. Jednak jde o dědictví povstání, jež nedlouho předtím postavilo chudinu proti pánům, kteří pak bedlivě sledovali jakýkoliv náznak revolty či narušení pořádků. Zároveň jde o spojení sexu a brutality. Kinnear vztahem s Montgomeryovou, která dokonce čekala dítě (a jeden nemanželský porod už měla za sebou) porušil nejedno tabu. A mladičká Grace byla předmětem mnoha spekulací – v závislosti na nich se potom v různých narativech měnila od oběti strachující se o svůj život se stigmatem až po žárlivou bestii, která ponoukla nebohého McDermotta k činům, za něž se nakonec nedočkala trestu. A v neposlední řadě: Grace Marksová se narodila v Irsku („oba obvinění přiznali svůj irský původ“), v té zemi odbojníků a nevděčníků. A byla to zrzka, a žena k tomu!

Všechny tyto otázky – politického rozměru zdánlivě lokální tuctové domácí zabijačky, jejího sociálního dopadu, i toho, jak se Grace Marksová stala úhelným kamenem tehdejších teorií o duševním zdraví či údělu a povaze žen – Atwoodová zpracovává do podoby hypnotického textu, který svého čtenáře pohltí, ale nikdy neukonejší. Naopak, vždy jej bude vytrhávat z jeho komfortní zóny a nikdy nesklouzne k laciným řešením.

Příběh služebnice, verze 2.0

Minimálně nad jednou scénou – kdy Grace komentuje potíže, které ženy mají s nošením čepce omezujícím jejich vidění ne nepodobně koňským klapkám – problesknou nad knihou ozvěny slavného autorčina Příběhu služebnice. (Mimochodem: loňská, v pořadí druhá řada televizního seriálu, u nás uváděného HBO, již nemající oporu v předloze, je jedním ze zklamání uplynulé seriálové sezóny. A mimochodem podruhé: Atwoodová oznámila, že se k látce sama vrátí.) Ovšem tam, kde ve své dystopické (dnes již) klasice Kanaďanka varuje před tím, kam můžou zajít stereotypy v nahlížení na ženu a její „přírodní přirozenou“ determinaci coby lůna s nožičkami, nikoliv však s duší, Alias Grace ukazuje, čemu všemu byla společnost ochotna přihlížet v minulosti… a k čemu má stále ještě sklony.

Románová Grace je pyšná na svou pozici služebné, díky níž může vydělávat peníze. Nachází ve svém postavení určité bezpečí. Zároveň je to však pozice, která „živí“ její citlivost k nejrůznějším nerovnostem a nespravedlnostem. Není vzdělaná, zato je přirozeně inteligentní. Není to zrůda, ale mnohdy je až nelidsky praktická. A tak na rozpory v obžalobě upozorňuje se slovy, že logičtější by přece bylo pro ni jiné řešení; například proč by měla žádat McDermotta o pomoc při otrávení Nancy a Thomase, když to bylo pro ni něco naprosto jednoduchého? Krutě věcný je i její náhled nad to, jak lékaři rozřezávají McDermotta pro vědecké účely – „jako prase, které je třeba prosolit, jako kus slaniny“.

V mnoha ohledech je nám Grace blízká. Především pokud hraje roli podivuhodné Šeherezády, která se svým vyprávěním snaží udržet pozornost svého sultána – doktora Jordana. Ten se stal jediným světlým bodem její existence, protože jediným člověkem, který jí kdy opravdu naslouchal. Doktoru Jordanovi ovšem Grace připomíná mimo jiné „zvíře ženského pohlaví, podobné lišce a ostražité“. Aniž by sklouzla ke karikatuře, Atwoodová tu dosáhla nejspíš maxima toho, jak lze přiblížit dobové myšlení, které je pro nás dnes exotičtější než řada „jiných“ kultur ve sci-fi a fantasy blockbusterech.

Důsledně vyšitý vzor velkého románu

Vše je v Alias Grace podáno elegantně a s jistým vtipem – od pochybností doktora Jordana o tom, že svalstvo žen je od přírody ochablé, a proto musí nosit korzety (což vyvrátí jím provedené pitvy, pochopitelně žen výhradně dělnického původu), po vedlejší linii hauzírníka Jeremiáše, který sehraje v životě Grace Marksové opakovaně důležitou roli. Atwoodová šikovně nakládá s návratnými motivy, jako jsou různé vyšívané vzory, na jejichž základě si Grace dává svůj život do náležitých souvislostí (a které hrají velkou roli i ve skvělém grafickém zpracování české verze knihy), i se střídáním různých „hlasů“.

Jednu z rolí si v seriálové adaptaci Alias Gracezahrála i sama spisovatelka Atwoodová, foto: Sabrina Lantos (Netflix)

V pasážích vystavěných podle pohledu Grace se například nesetkáme s přímou řečí. Nevíme tak, co je řečeno hlasitě, co tiše, co nahlas, a co jen v duchu. Co je slyšeno, a co je ignorováno. Víme, že Grace si svou „tichost“ před očima společnosti uvědomuje, že má nacvičený hloupý výraz, protože to je bezpečné. A víme, že právě díky tomuto vědění dokáže svým způsobem manipulovat mnohem vzdělanějšími a teoreticky i inteligentnějšími muži – zná jejich slepou skvrnu.

Román se oprávněně dostal mezi nominované na Booker Prize a v Kanadě se stal jedním z prvních laureátů Gillerovy ceny, udělované od roku 1994 tamním anglicky psaným beletristickým dílům. A tato více než dvě desítky let stará próza se ctí obstojí i v nejsoučasnější konkurenci – pokud je tedy vrcholem současné umělecké historické prózy například Nestvůra z Essexu. Přestože nyní lze příběh vystavený Atwoodovou ocenit i jako výše zmíněnou televizní minisérii nebo též jako audioknihu, a přestože obě adaptace mají své kvality, nejlépe fungují jako vábnička na originál. Alias Grace byla a zůstává velkým románem.

Obálka českého vydání Alias Grace, repro: Argo

Margaret Atwoodová: Alias Grace. Přeložil Petr Pálenský, Argo, Praha 2018, 560 stran, doporučená cena 398 korun.