Analýza: Kapitán Volkonogov a ti druzí. Co s ruskou kulturou v době invaze na Ukrajinu?

Karlovarský filmový festival (KVIFF) letos uvedl čtyři nové ukrajinské filmy, z nichž tři přímo reflektují válku s Ruskem. Plus k tomu dokument Rusy zavražděného litevského režiséra Kvedaravičiuse Mariupol 2. A dal prostor neuskutečněnému oděskému festivalu, aby ve Varech profesionálům prezentoval osm připravovaných ukrajinských snímků (od science fiction po rodinná dramata). Zároveň karlovarská akce neustoupila od uvedení ruského filmu Kapitán Volkonogov uprchl, proti němuž se ukrajinští tvůrci, požadující bojkot ruské kultury na Západě, vyhranili v otevřeném dopise. V našem prostředí jde o výjimečnou situaci. České kulturní akce nebo instituce se nestávají předmětem zahraničních otevřených dopisů žádajících změnu postoje. Jaký podnět k přemýšlení o mezinárodním kontextu a o vztazích kultury a politiky nám tedy válka na Ukrajině zavdala?

Měly by se ruské filmy po invazi na Ukrajinu uvádět v zahraničí? Do jaké míry reprezentuje kultura agresivní režim, když je, anebo naopak není státem podporovaná? Je možné vést během války nějaký dialog s tou částí ruské kultury, která je proti agresi? Jak se postavit k filmům, ale i jiným dílům, které vznikly před invazí, nebo ještě před Putinem?

Proti Putinovi, ale s Abramovičem

Když festival v Cannes letos uvedl v hlavní soutěži nový film Rusa Kirilla Serebrennikova, vyvolalo to v části filmové obce nevoli. Režisér patřil dlouhé roky mezi prominentní kritiky Putinova režimu, ocitl se i v domácím vězení a filmy a divadlo režíroval po nějakou dobu na dálku. Jeho nový film Čajkovského žena rozhodně není režimní propaganda, už proto, že pojednává o homosexualitě ikony ruské klasické hudby a kultury, tedy o tématu do nemalé míry tabuizovaném. Problém však tkvěl v tom, že Serebrennikovův film produkoval – skrze svoji společnost Kino Prime – oligarcha Roman Abramovič, který s Putinem dlouhé roky dobře vycházel a oprávněně se ocitl na západních sankčních seznamech (nedávno byl nucen zbavit se londýnského fotbalového klubu Chelsea FC). Režisér se miliardáře neváhal na tiskové konferenci v Cannes zastat, čímž Serebrennikov překročil rozumnou mez i pro ty, kteří jeho přítomnost na festivalu hájili.

Je tedy třeba bojkotovat ruskou kulturu kompletně, aby nebyla trojským koněm putinovského režimu? „Situace je samozřejmě složitější, ale v principu si myslím, že by měl být celkově ban na uvádění ruských filmů. Z něho by se měly udělovat výjimky pouze tehdy, když je k tomu naprosto zásadní důvod,“ míní například přední český filmový producent Pavel Strnad, který se proti uvádění ruských děl opakovaně vyjádřil. Principiálně mu vadilo i uvedení titulu Kapitán Volkonogov uprchl ve Varech, jakkoli mezinárodní dopad přehledové sekce Horizonty na KVIFF a hlavní soutěž Cannes nelze srovnávat. Kulturně však máme k Ukrajině nepochybně blíž než Azurové pobřeží a festival se odehrává v Karlových Varech, v jednom z nejvíce rusifikovaných měst v Evropě, což nemůže nemít symbolickou hodnotu.

V průběhu festivalu jsem se sešel se dvěma ukrajinskými tvůrci, Marinou Er Gorbač a Maksymem Nakonečným, abych s nimi mluvil nejen o jejich filmech, ale právě i o kulturní politice v době války. Jmenovaná režisérka vypráví snímkem Klondike příběh těhotné ženy z východní Ukrajiny v době, kdy ruští separatisté sestřelili malajsijské civilní letadlo. Její dům i její život se ocitají v troskách, ona však odmítá odejít. Celá situace má tragikomické důsledky. Marina Er Gorbač protestní dopis karlovarskému festivalu nepodepsala; dodává však, že hlavně proto, že nedopatřením vypadla ze společné konverzace, z níž výzva vzešla. „Podepsala jsem hned po začátku války dopis, který volá po bojkotu ruské kultury. Ten stále platí a je mi nepříjemné, že bychom měli vystupovat proti každému dalšímu ruskému filmu jednotlivě. Protestováním proti konkrétnímu titulu vlastně na ten titul ještě upozorňujeme a děláme mu reklamu,“ říká.

Nástroj expanze

„O požadavku neuvádět ruské filmy uvažujeme v každém případě individuálně,“ zdůrazňuje Maksym Nakonečnyj, režisér filmu Pohled motýla, který má českou koprodukci. Jeho snímek je příběhem ukrajinské pilotky průzkumných dronů, která se vrací do Kyjeva z ruského zajetí. Nese si s sebou šrámy nejen na duši. Komunikace s nejbližšími je pro ni značný problém. Jde tedy o příběh národního, válečného a ženského traumatu zároveň. „Hledali jsme formu, jak vyjádřit nevyslovitelné trauma těch, kteří se vracejí z války. A o jeho překonávání. Stále nevím, jestli se nám to povedlo,“ říká skromně mladý režisér, jehož film sklidil ovace při premiéře na festivalu v Cannes, kde v hledišti vlály ukrajinské vlajky. Jeho podpis stojí pod výzvou karlovarskému festivalu, aby neuváděl ruský snímek podpořený státními penězi.

Maksym Nakonečnyj bojkot ruských filmů a ruské kultury vidí i jako součást širšího úsilí o dekolonizaci. Ve válce i mimo ni. „Rusové jsou dost otevření ve své nadřazenosti a ohledně toho, že se nyní snaží vymýtit ukrajinskou kulturu. Čelíme hrozbě a ruská kultura je dlouhodobě součástí expanze. Musíme chránit sami sebe i tím, že teď vnímání ruské kultury suspendujeme. Získáme tím minimálně čas se nad celou věcí zamyslet. Nevidím důvod, proč by se balíčky sankcí neměly týkat kulturních průmyslů,“ vyjmenovává Nakonečnyj své důvody. Ani film tvůrců, kteří se veřejně vyjádřili proti válce, tak podle něj nemusí být v pořádku uvádět.

Perspektiva režiséra Olega Sencova, který narukoval na východoukrajinskou frontu a filmy dělat nemůže, je pak naprosto jasná. Válečná. Distribuovat v zahraničí ruskou kulturu, zatímco Putinova armáda na ukrajinskou kulturu destruuje, je špatně.

Film není sýr, nezkazí se

Přihlížejí protesty proti ruským filmům na světových festivalech k jednotlivým titulům? Na Transylvánském filmovém festivalu v Rumunsku – jen pár týdnů před KVIFF – takřka identické skupině ukrajinských tvůrců vadilo uvedení ruského snímku Poprava o vrahovi Andreji Čikatilovi. Zatímco proti canneskému uvedení zcela nezávisle produkovaného antirežimního dokumentu Jak zachránit mrtvého přítele nikdo neprotestoval. Stejně tak proti uvedení ruského filmu Povodeň Igora Minajeva z roku 1993 ve Varech.

O promítání Kapitána Volkonogova se vedení karlovarského festivalu rozhodlo už před invazí, když měl film světovou premiéru v Benátkách. S režisérským tandemem Nataša Merkulová a Alexej Čupov chce KVIFF patrně pěstovat dlouhodobé vztahy. Sází na něj, nejde o první dílo této dvojice na karlovarském festivalu. Dynamický snímek vypráví o důstojníkovi nechvalně proslulé NKVD na útěku a o tom, že ve stalinském Rusku moc požírá ty, kteří ji pomáhali budovat a udržovat. V odpovědi Ukrajincům zdůraznili karlovarští pořadatelé, že film disponuje „paralelami k aktuálnímu dění“.

O to, zda děj filmu je protiputinovský, či nikoliv, však protestujícím ukrajinským tvůrcům primárně nejde. Snímek Kapitán Volkonogov financoval ruský stát, Rusko v zahraničí do určité míry reprezentuje a filmový průmysl je kromě jiného byznys včetně byznysu politického. To je podle nich jádro věci. Potřebujeme, aby sankce ruský průmysl bolely. I ten filmový, říkají ukrajinští tvůrci.

„Film není sýr, nezkazí se! Pokud festival hodně stojí o uvedení ruského filmu, protože si ho cení pro jeho kvality, měl by uvedení odložit například na příští rok,“ dodává Marina Er Gorbač. „Teď na exponování ruské kultury skutečně není vhodná doba.“ Jak ovšem tvůrkyně přiznává, žádnou perspektivu budoucího vývoje mezinárodních vztahů nemá, válka jí připadá nepředvídatelná.

„Chápu Ukrajince, že chtějí v těchto dnech bojkotovat ruskou kulturu. Dávají najevo, že ruský útok na Ukrajinu není jen útokem vojenským, ale že se ho účastní i ruská kultura a společnost. Když dnes Rusové naříkají, že pokud zrušíme Tolstého, Dostojevského a Puškina, nebudou mít pro co žít, radím jim – přestaňte naříkat! Nyní je čas naříkat nad Mariupolem a nad lidmi, kteří jsou denně zabíjeni na Ukrajině!“ říká v rozhovoru pro Dokrevue Anton Dolin, ruský filmový kritik, který od invaze žije v Lotyšsku. Ten mimochodem přijede do Česka také na Letní filmovou školu a bude o tématu diskutovat.

Aby byla situace ještě složitější, je tu případ ukrajinského režiséra Sergeje Loznici (Donbas, V mlze a další díla), který mluví rusky, dlouhodobě žije v Berlíně a pro současnou ukrajinskou kulturní obec představuje jeho intelektuální odstup vůči domovině nevítaný element v době potřeby národní jednoty. Nejen za to, že Loznica nesouhlasil s totálním bojkotem ruské kultury, byl vyloučen z Ukrajinské filmové akademie a označován za oportunistického kosmopolitu, který si v tvorbě i názorech vybírá jen to, co se mu hodí.

Co by tedy mělo být vodítkem pro relativně optimální český přístup? Nestátní, „čisté“ financování ruského díla v kombinaci s evidentním postojem hlavních tvůrců k invazi se jeví být jako nejsnáze identifikovatelný parametr oddělující důsledný protiputinovský postoj od kolektivní diskvalifikace.

Bartoška nemá pravdu

Prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška nemá pravdu v tom, když na tiskové konferenci na závěr letošního ročníku řekl, že „diskuse kolem ruského filmu rychle eskalovaly, ale také rychle utichly“. Tohle nebyla a není žádná bouře ve sklenici vody. Spor ukazuje na širší souvislosti a různý rozměr filmové produkce, do jejíž distribuce zasahují mnohé, třeba i nevítané vlivy – války, ideologie, proměny společnosti. Diskutovat o nich je nutné. Laxně je přejít a nereflektovat by byla ještě větší chyba než ruské filmy uvádět jako kdykoli dřív.

Karlovarský festival sice odpověděl na výzvu ukrajinských filmařů, ovšem promarnil příležitost prezentovat stanoviska režisérů snímku Kapitán Volkonogov uprchl k současné situaci anebo otevřít (přitom avizovanou) diskusi s diváky. Postoj festivalu – a možná celé Evropy – se dá nejsnáze shrnout jako vyjádření podpory napadenému, které však neznamená důslednější přijetí jeho perspektivy vůči agresorovi.