Andělské slzy. Nevidomá hudebnice Pauline Anna Strom a její opožděný comeback
Jsou hudebníci, kteří touží po kariéře a dělají pro ni všechno. A pak jsou takoví, kteří tvoří pro sebe a sláva a uznání k nim doputují tak nějak mimochodem. A se zpožděním. Americká skladatelka Pauline Anna Strom nepochybně náleží právě k takovým.
Svoje náladové elektronické miniatury si Pauline Anna Strom v osmdesátých letech vydávala na kazetách v titěrných nákladech. Když je v minulé dekádě objevil internet a skladatelka byla zařazena do panteonu elektronických pionýrů, dočkala se slávy, o kterou ani nestála. Pauline Anna Strom se k tvorbě vrátila a novým fanouškům slíbila ještě jednu nahrávku. Aktuálního vydání desky Angel Tears in Sunlight se však nedožila – zemřela v polovině loňského prosince ve věku 74 let.
Limitovaná vinylová edice posmrtně vydaného alba Angel Tears In Sunlight; publikována byla letos 26. února, repro: The Sound of Vinyl
„Jsem samotářka a funguju sama. Prostě si jen potichu dělám svoji věc,“ prohlásila Pauline Anna Strom před čtyřmi lety pro portál Huck v jednom z mála rozhovorů, které s ní existují. Její hudba zní, jako kdyby pocházela z jiné reality – abstraktní, a přesto hypnoticky krásná, evokující fantastické mimozemské krajiny. Od dětství byla nevidomá, a ačkoliv milovala vážnou hudbu a hrála na klavír, k vlastní tvorbě se dostala relativně pozdě. Když se v sedmdesátých letech přestěhovala do volnomyšlenkářského San Franciska, seznámila se zde s hudbou pionýrů elektronické hudby, jako byli Tangerine Dream, Kitaro nebo Klaus Schulze. Koupila si dostupné syntezátory a s pomocí čtyřstopého magnetofonu Tascam a primitivního sampleru začala po večerech skládat kompozice. Nezněly jako žádná hudba, která už existovala.
„Když jsem poznala syntezátory, do elektronické hudby jsem se zamilovala. Měla jsem pocit, že elektronika obrovsky rozšířila schopnost tvořit z naší představivosti,“ dočteme se ve zmíněném rozhovoru. Jako naprostý samouk začala s nástroji vytvářet experimentální kompozice plné zvláštních zvuků a táhlých tónů. Zněly jako pozdravy od mimozemských civilizací filtrované psychedelickou zkušeností s LSD. Její jediná oficiální nahrávka Trans-Millenia Consort z roku 1982 se dá velmi zhruba zařadit do škatulky new age hudby, s jejíž sanfranciskou komunitou byla hudebnice v té době spojená. Zároveň to je oproti hladivým a idylickým zvukovým krajinám žánru new age, který měl posluchači řízeně pomoci relaxovat mysl, mnohem dobrodružnější a stimulující hudba.
Protože nahrávka Trans-Millenia Consort komerčně propadla, Pauline Anna Strom šířila svoji hudbu dál už pouze na kazetách pro hrstku kamarádů. A na konci oné dekády přestala tvořit úplně. Nejspíš by to tak i zůstalo, nebýt toho, že její hudbu objevili přes YouTube fanoušci rarit. Vnímání rané elektroniky i new age se poslední roky proměnilo a zvýšila se i poptávka po ambientu. Pauline Anna Strom, vždy špatně uchopitelná a škatulkám unikající, se tím stala jedním z bodů zvláštního kultu uctívačů pionýrských počinů elektronické hudby.
Možná k tomu přispěl i příběh tajemné nevidomé dámy, o jejímž životě máme minimum informací. Vyrůstala na americkém jihovýchodě v přísně katolické rodině, později se vdala a živila se jako meditační koučka. A vůbec prý nepoužívala moderní komunikační technologie. Fakt, že ji malá nahrávací společnost RVNG Int. dokázala najít a přesvědčit k vydání starých nahrávek, byl skoro zázrak. Kolekce Trans-Millenia Music, zveřejněná roku 2017, obsahuje materiál ze sedmi alb vydaných vlastních nákladem mezi lety 1982 a 1988.
O smrti hudebnice informoval v polovině loňského prosince na Instagramu Matt Werth, šéf RVNG Int. V tu době už bylo ohlášené autorčino album Angel Tears in Sunlight, které natočila během několika posledních let. Znovu nás uvádí do vesmíru zvláštních zvuků, delikátních minimalistických melodií s hypnotizujícím účinkem. V úvodní skladbě Tropical Convergence na pozadí zlověstných dronů tancují skleněné perkuse, v Marking Time se tříští fragmenty syntezátorových motivů, zatímco v závěrečné Tropical Rainforest spletité syntezátorové plochy evokují déšť. Rukopis Pauline Anny Strom neztratil nic ze svého kouzla. Je to hudba nadpozemsky krásná, která nás konfrontuje s neznámem. Prchavé trylky The Eighteen Beautiful Memories zní, jako kdyby umělkyně chtěla natočit svůj dopis na rozloučenou s tímto světem.
Znovuobjevení tvorby sanfranciské skladatelky je dalším dílkem do skládačky opomíjených žen v dějinách elektronické hudbě. Genderové stereotypy jim dříve překážely v kariérách s novými technologiemi, ačkoliv měly ve svém oboru zásadní roli, třeba taková Daphne Oram, Ada Lovelace nebo Delia Derbyshire. Teprve posledních pár let o nich vychází knihy a natáčejí se dokumenty. Zdánlivý happy end příběhu Pauline Anny Strom má nicméně hořkou příchuť: Jak by vypadala její hudební kariéra, kdyby ve své době dostala více šancí?