Anžto jsem konservativní a seriosní, nesnáším super

Před časem jsem hovořil s bankovním úředníkem standardního vzezření a při jeho promluvě mě napadla otázka. Již jsem se nadechoval, leč ten muž mě zadržel větou: „Jedva domluvím, hned vám odpovím.“ Chopilo se mě nadšení. „Pane řediteli, řekl jste ,jedva‘?“ „Ano, řekl jsem ,jedva‘. Mé podřízené velmi znepokojuje ,jedva‘.“ Ano, to je příklad oné privátní barikády: do slovní zásoby lze sebeobranně vracet slova, označovaná devótními sledovači „modernizace“ jazyka jako archaismy.

Začněme opatrně, drobnou prací. Což takhle: „věru“, „vpravdě“, „antoš“, „hle“, „záhy“, „nuže“, „anžto“, „neřkuli“, „pakliže“? Postupně můžeme přihazovat také třeba „nach“, „drahně“, „trudný“, „trudnomyslný“, „mračnopozorný“, „věkopamátný“. A ti opravdu odvážní si rozhodopádně mohou i zaklít (například na adresu konkurenční televise) třeba takto: Tisíc láter! či Kletá láje! (Poznámka: látro = délková míra zvící asi dvou metrů.) Ano, nejmenovaná okouzlující dáma užívá uvedeného slova „rozhodopádně“. Ve formulaci „Rozhodopádně se musíme střetnout!“ zní imperativ, proti němuž není obrany. Alespoň já to tak pociťuji.

Součástí pozičního boje, v němž postupujeme vpřed často jen o pouhé centimetry (případně hony), se může stát i diskrétně zdůrazněná výslovnost: „dimense“, „seriosní“, „konservativní“, „famosní“, „filosofie“, „monstrosní“, „positivní“. Ano, mnoho lidí si nás zapamatuje jako pozérské blby, což nás v půtkách o kultivaci mateřštiny nemůže zastavit. Již žádné elastické ústupy bez dotyku s nepřítelem! Odvrhněme trapné obavy, že se hrdopyšným prosazováním zpola zapomenutých slov společensky znemožníme. Místo všech těch „super“, „projektů“, „spekter“ a dalších blábolů se vetkneme něčím zapamatovatelným. Připravujeme prezentaci? Nikoli! „Kujeme pikle!“ (Pikel = bodná zbraň.) „Jak se vyvíjí váš projekt?“ Pryč s tím! „Mračnopozorně jsem nazřel Vaši robotárnu…“

Naše váda s kontrahenty verbální prožluklosti jest dlužna famosně vstoupit do jaré dimense!