Autokraté všech zemí, spojte se! Jestlipak se Česká republika přidá?

Anne Applebaumová (* 1964) má moderní (východo)evropské dějiny v malíčku jako málokterý americký intelektuál. Získala Pulitzerovu cenu v kategorii literatury faktu za knihu Gulag: A History (česky Gulag: dějiny, 2004) a stala se i laureátkou National Book Award v téže kategorii za práci Iron Curtain: The Crushing of Eastern Europe, 1945–1956 (česky vyšlo roku 2014 pod názvem Železná opona: podrobení východní Evropy 1945–1956). K Evropě ji váže úzké pouto také proto, že od roku 1992 je jejím manželem polský politik Radosław Sikorski, momentálně ministr zahraničí ve třetím kabinetu Donalda Tuska. Applebaumová vlastní od roku 2013 rovněž polské občanství; kromě rodné angličtiny hovoří polsky a rusky.

Nyní česky publikovaná Autokracie s.r.o., s podtitulem Diktátoři, kteří chtějí řídit svět, volně navazuje na titul z roku 2020 Soumrak demokracie: svůdná přitažlivost autoritářství. Autorka se při koncipování pro Autokracie s.r.o. vrátila ke svým příspěvkům publikovaným mezi lety 2014 až 2023 ve významných amerických periodikách The Atlantic, The Washington Post a The New York Review of Books a v britském The Spectatoru. Však jsou také v textu knihy patrné určité švy, pospojovanost výkladu. V rámci autorčiny bibliografie určitě nejde o špičkový titul, nejspíš to ani není ambicí této knihy: Autokracie s.r.o. s podtitulem Diktátoři, kteří chtějí řídit svět je průběžná a aktuální rozšířená zpráva o mobilizaci těch sil, jimž liberální demokracie leží v žaludku. Sil, které urputně drží moc kupříkladu v Rusku, Turecku, Maďarsku, Číně, Zimbabwe, Íránu, Ugandě, Kyrgyzstánu, Myanmaru, Kubě nebo Venezuele.

Provaz je stále na prodej

Applebaumová se rozhodně nechce „vozit“, jak je to dnes v módě, po proslulých tezích amerického politologa Francise Fukuyamy z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století o „konci dějin“ a vítězném tažení liberální demokracie světem. Naopak, Američanka píše, že když jsou dnes Fukuyamovy tehdejší úvahy takto redukovány, je to vůči němu nespravedlivé. Autorka poznamenává, že v devadesátých letech zkrátka nikoho nenapadlo, že myšlenky liberální demokracie neokouzlí celý svět, nýbrž časem – a nebude to trvat dlouho – „naopak autokracie a neliberalismus si to namíří do demokratického světa“. To se začalo dít v novém tisíciletí (v tuzemském prostředí obdobný náhled zastává kupříkladu filozof Václav Němec). Applebaumová při nástinu iluzí a omylů západních elit cituje mimo jiné americkou politoložku Karen Dawishovou, která v předstihu upozorňovala, že představitelé Západu možná žili v domnění, že Rusku jde o vybudování plnokrevné demokracie, avšak realita byla taková, že „od počátku se Putin a lidé kolem něj snažili o vytvoření autoritářského režimu ovládaného úzce sepjatou skupinou zasvěcených… jimž demokracie sloužila spíše pro okrasu, než aby jim udávala směr“.

Applebaumová v knize průběžně dokládá, že na vzestupu autoritářů nesou nezanedbatelný podíl některé kruhy západních elit, které svou bohorovností a cynismem posílily autoritářské politiky – kupříkladu se nezajímaly o toky peněz. Hlavní pro ně bylo, že z toho profitují. Autorka v této souvislosti píše: „Ve Spojených státech  i v mnoha evropských zemích bylo po dlouhou dobu možné nakupovat nemovitosti anonymně, prostřednictvím nastrčených společností. Abychom uvedli jeden relevantní příklad: každý pátý byt v budovách, které vlastní Trump nebo nesou jeho značku, má anonymního majitele. Asi ne každý z těchto neznámých lidí pere špinavé peníze, ale i kdyby tomu tak bylo, nikdy bychom se to nedozvěděli. Ví se však, že byty v nemovitostech pod Trumpovou značkou vlastnilo či v nich podnikalo přinejmenším třináct lidí, kteří jsou prokazatelně či údajně napojeni na ruskou mafii.“ Patří se dodat, že Applebaumová není „agentkou“ americké demokratické strany, nýbrž je spjata s republikánskými kruhy, ovšem spíše s těmi „bushovskými“, zkrátka odlišnými od těch trumpovských.

Součástí západní bohorovnosti a cynismu byl dále třeba prodej technologií, které umožnily sledování obyvatelstva a potlačování jeho odporu vůči autoritářským praktikám; tady je v první řadě řeč samozřejmě o Číně, jíž patřičné vybavení mezi jinými dodala americká firma Cisco Systems. Pekingský režim technologie absorboval, poučil se z nich a technologicky je sám rozvinul, dnes v nich je na špici – a začal je exportovat do zemí, v nichž byli či nadále jsou u moci rovněž autoritáři. Namátkou: značka Huawei prodala technologii „bezpečného města“ například Srbsku, Pákistánu, Turecku či Brazílii. Je lhostejné, dodejme, zda proslulá formulace, že „kapitalisté nám rádi prodají provaz, na kterém je pak oběsíme“, kdysi pronesl Vladimír Iljič Lenin nebo jiný výtečník. Podstata nadále bohužel platí, i když by se v oněch slovech měl výraz „kapitalisté“ možná vyměnit za substantivum „demokraté“, neboť stávající autoritáři jsou často zároveň tvrdými kapitalisty.

Zkus se dobrat pravdy

Samotné leninské časy jsou i v očích nynějších autoritářů passé. Zatímco bolševici (a vůbec komunisté) nabízeli utopii, v jejímž zájmu je třeba přinášet oběti, nynější nedemokratičtí vládci tohle nevyžadují. Jejich sice explicitně nevysloveným, přesto evidentním požadavkem je rezignace veřejnosti na spontánní a demokratickou občanskou angažovanost.

Applebaumová opakovaně argumentuje, že „moderní diktátoři pochopili, že masová brutalita dvacátého století už není nutná“, tudíž je že podstatné, aby obyčejní lidé zkrátka došli k přesvědčení, že je lepší držet se dál „od politiky jako takové“.

Autoritáři směrem k veřejnosti vysílají srozumitelné signály, že žádná pravda a žádný vznešený ideál neexistují. Jestliže to někdo „nepochopí“ a nadále si myslí a zastává veřejně názor, že „pravda vítězí“, pak se vystavuje riziku, že se stane objektem perzekucí – přinejmenším dehonestujících kampaní. Na sociálních sítích se vyvolá vlna: dotyčný člověk nebo organizace ve skutečnosti žádné humanisticky znějící ideály nezastává, nýbrž je placen(a) z rozvracečských zahraničních prostředků (pocházejících kupříkladu od miliardáře Sorose). Applebaumová píše o „stříkačce lží“, která veřejný prostor zahltí spekulacemi a pomluvami. Účelem trollového kobercového náletu je rozesetí nedůvěry. A výsledkem může být, jak to označuje organizace Freedom House, „občanská smrt“, která postiženému znemožní produktivní život.

Applebaumová poznamenává, že soudobé autokracie volají po „změně operačního systému“, asertivně nabourávají to, co bylo v mezinárodních vztazích vytvořeno po druhé světové válce. Volají po multipolaritě, což v reálu u nich znamená, že odmítají být svazováni pravidly, v jejichž základu leží lidská práva. „Pokud bylo cílem starého systému hlásat ‚vládu práva‘,“ píše americká autorka, „tyto nové instituce jsou určeny k tomu, aby podporovaly ‚vládu prostřednictvím práva‘, tedy přesvědčení, že ‚právo‘ je to, co říká aktuální vůdce vládnoucí strany či autokrat…“ Přenesme to k nám: Co jiného než příklon k zemím a pořádkům, jež chtějí měnit a mění starý „operační systém“, požadovala „koalice“ Stačilo! kandidující v letošních tuzemských parlamentních volbách? Co jiného hlásá třeba Spolek Svatopluk, jenž svá setkání koná pod heslem Změna režimu (a na stránkách spolku lze na jedné z fotografií vidět, jak za předsednickým stolem sedí i Tomio Okamura)?

Co (nám) zbývá?

Protože se autoritáři podporují napříč kontinenty a kulturami, je načase, aby se o něco podobného pokusili demokraté, apeluje Anne Applebaumová. Situace je o to složitější, že autoritářské chování není dnes omezeno na země, které za autoritářské jednoznačně označit lze kvůli způsobům, jimiž se tam politici drží u moci. Autokratické chování lze pozorovat i jinde, včetně země, v níž se autorka narodila.

Co je tedy třeba dle Applebaumové podniknout? Důraz klade na ekonomicko-právní pořádky. Neboť ne-pravidla jsou přesně to, co autoritáři potřebují, vinou čeho posilují své pozice. Čili: Nekompromisně vyžadovat, aby veškeré transakce s nemovitostmi byly v USA a Evropě naprosto transparentní. Aby „všechny společnosti byly registrovány ve jménu svých skutečných vlastníků“. Tvrdě vymáhat pravidla bránící praní špinavých peněz včetně sankcí vůči daňovým rájům a těm, kteří jejich služeb využívají. A obecněji: Přestat žít v iluzi, že cílem autoritářských režimů není zničení liberální demokracie. Pro ni je smrtonosné vnímat autoritářské kroky a postoje jako nahodilý či individuální výskyt v jednotlivých zemích. Naopak: běží o komplexní a koordinovaný tlak spolupracujících autokracií, které kupříkladu propagandu zacílenou proti liberální demokracii vydávají za standardní zpravodajství (mnohdy pod hlavičkami navenek seriózně znějících mediálních organizací).

„Po dobu tří desetiletí, která uplynula od konce studené války, žily Spojené státy a jejich spojenci v představě, že v této oblasti nemusí s nikým soupeřit, protože kvalitní informace se na ‚trhu idejí‘ nějak prosadí. Žádný trh idejí však neexistuje, anebo se v žádném případě nejedná o volný trh,“ upozorňuje Applebaumová. „Některé myšlenky získaly mohutný impuls díky dezinformačním kampaním, díky velké finanční podpoře firem, které provozují sociální sítě, jejichž algoritmy podporují obsah ovlivňující emoce či rozvratný obsah, a v některých případech možná i díky algoritmům navrženým tak, aby podpořily ruské či čínské narativy.“ Nepodléhejme iluzi, apeluje Applebaumová, že argumenty „hovořící pro demokracii nebo právní stát jsou nějak samozřejmé nebo očividné“.

Tuzemská filozofka Alice Koubová hovoří o polykrizi, jíž jsou dnes lidé vystaveni. Přesně týž výraz volí Applebaumová. Nejde přitom podle ní o to, že svět by byl veden nějakým utajovaným spiknutím či že by stávající proces koordinoval jediný strůjce. Autokracie zkrátka oportunisticky, pragmaticky a drze „rozšířily vliv do rozličných politických, ekonomických, vojenských a informačních sfér“. Americká autorka chce, aby se  demokraté sjednotili a vytvořili na autokraty obdobný tlak, jaký vytvářejí autokraté na demokraty. Tyto partie však v Autokracii s.r.o. vyznívají poněkud planě: racionálně jim sice lze dobře rozumět, avšak současná realita z rozličných důvodů bohužel více nahrává těm, kteří se staví „proti“, než těm, kteří doslova i obrazně volají po konstruktivní a demokratické spolupráci. Rozpaky nad tím, jak dál, lze zažívat nejen nad knihou Anne Applebaumové, nýbrž v každodenním vnímání dění. Reálné vytváření onoho protitlaku totiž vyžaduje nasazení, nepohodlnost, vytrvalost, urputnost, tedy přesně to, co je nám nepříjemné, co nás jaksi obtěžuje, ovšem protistraně to za těžko není. Právě i v tom vězí háček…

Obálka české edice vychází z grafické podoby anglického originálu. Repro: Dobrovský-Beta