Bože, jak hluboko jsem klesl…

Na konci října vydal rapper Kanye West své desáté studiové album Jesus is King ohlašované jako kolekce evangelizačních písní. Deska míchající hip hop a gospelové refrény bodovala na čele amerického žebříčku a zároveň zlomila rekord žánrové hitparády křesťanských písní – West okupoval kompletní první desítku žebříčku! Dva měsíce předtím se něco podobného podařilo jinému rapperovi – Nathan John Feuerstein vystupující pod zkratkou NF měl v USA nejprodávanější desku týdne, přičemž jeho titul Search je řazen do škatulky křesťanský rap.

Osmadvacetiletý americký raper, zpěvák a skladatel Nathan John Feuerstein čili NF, zdroj: nfrealmusicmerch.com

O křesťanské – nebo obecně nábožensky založené – popové hudbě se poslední roky píše, že je v úpadku. Zabil ji údajně rozpad klasických distribučních sítí s fyzickými nosiči, které kupovali věrní fanoušci, ale i strach hudebníků operovat na zmenšujícím se trhu s něčím tak polarizujícím jako je náboženská víra. Možná jsou však aktuální úspěchy rapperů, identifikujících se jako křesťané, příznakem renesance tohoto žánru. Ale přijme ze své podstaty konzervativní část posluchačské obce takovéhle novoty?

V roce 1958 Little Richard odmítl rock´n´roll jako „ďábelskou hudbu“ a stal se kazatelem. Bob Dylan se na konci sedmdesátých let obrátil ke křesťanství a vydal několik tematických desek. K víře se na přelomu tisíciletí přihlásili Prince nebo kytarista metalových Megadeth Dave Mustaine. Leonard Cohen konvertoval k buddhismu a Cat Stevens k islámu. U všech se to odrazilo v hudební kariéře, která nicméně už po náboženském probuzení nikdy nebyla tak populární jako před deklarovanou konverzí. U Dylana nebo Prince navíc platí, že někteří fanoušci jejich tvorbu z časů „probuzení“ přímo nenávidí.

Podobně jako všichni zmínění, tak i Kanye West se k víře přimkl po období osobních problémů, doprovázených navíc poněkud kontroverzním chováním na veřejnosti. Skoro to vypadá, že jeho náboženské „osvícení“ jej má v očích fanoušků odstřihnout od problematických vyjádření ohledně otroctví nebo prezidenta Trumpa. I proto přicházejí z afroamerické gospelové komunity na album Jesus is King různé názory. Někteří hudebníci kvitují, že West žánr probouzí a otevírá mladším posluchačům, jiní umělcovo přijetí víry považují za kalkul a připomínají případy lidí jako OJ Simpson nebo Michael Jackson, kteří si přimknutím k náboženství zjevně chtěli vylepšit mediální obraz.

Scéna současné křesťanské hudby (což je i oficiální jméno žebříčku zveřejňovaného časopisem Billboard) existuje od konce šedesátých let, kdy vzešla z hnutí Jesus Movement, jež původně náleželo do komunity hippies. Výrazné komerční úspěchy se dostavily až počátkem osmdesátých let třeba díky zpěvačce Amy Grant, která bodovala i v mainstreamových hitparádách s písněmi, v nichž bylo někdy těžké rozlišit, zda zpívá o Ježíšovi, anebo o klukovi, do něhož se právě zamilovala.

V následujících letech se tento segment průmyslu soustředil na „výrobu“ desek kopírujících aktuální hudební trendy, které však byly zároveň přizpůsobeny tak, aby byly přijatelné pro rodiče teenagerů. Vznikl křesťanský rock, metal i hip hop a v devadesátých letech se pod nálepkou současné křesťanské hudby prodávalo v Americe přes padesát milionů desek ročně. Dnes je to zhruba o třetinu méně, což může souviset jak s krizí tradičního hudebního průmyslu, tak s menším zájmem o křesťanství v USA.

Jak ukázaly reakce na desku Kanye Westa, scéna křesťanské hudby se těžko zbavuje jistého konzervativismu, který jí sice pomáhá přežít v nynější „digi“ éře, ale zároveň ji odstřihuje od mladých posluchačů. Rapující křesťan NF, který se vírou občas zaobírá ve svých textech, nicméně nešermuje jí, možná ideálně spojuje popový mainstream a křesťanství. A uzavřenou konzervativní scénu „contemporary Christian music“ vlastně ke svému životu ani nepotřebuje. Stejně jako ji nepotřebovaly rockové kapely Creed, Switchfood nebo Daughtry, které v nulté dekádě vyprodávaly sály.

Jak připomíná publicista Kelefa Sanneh v článku Nepravděpodobná nesmrtelnost křesťanského rocku pro týdeník The New Yorker, spousta populárních rockových kapel má ve svých řadách nábožensky orientované hudebníky – například členové skupin Imagine Dragons a Killers jsou mormoni. Fanoušci to však (pokud nebudou pátrat po životech hudebníků) z jejich tvorby nepoznají. „Víra už není nic zvláštního v dnešní populární hudbě – žijeme v době, kdy spousta hudebníků, a nejen věřících, natáčí písně s náboženskými tématy. Jako příklad může sloužit Praying zpěvačky Keshy s klenutým gospelovým refrénem,“ píše Sanneh a shrnuje: „Křesťanské muzikanty je těžké ignorovat, ale někdy je těžké jejich víru poznat.“ Časy, kdy náboženství bylo v popu stigma nebo dokonce tabu, končí.