Bratři, emigrace, filmové kariéry. Vyšla kniha o režisérovi Miloslavu Lutherovi

Nyní vyšla první knižní monografie o tomto tvůrci. Nazývá se Filmové svety Miloslava Luthera. Sepsali ji Peter Michalovič a Peter Dubecký. Geneze knihy je svým způsobem mimořádná: Peter Dubecký na ní začal před třinácti lety pracovat jako na své diplomové práci, kterou o rok později obhájil. Se svým tehdejším školitelem Peterem Michalovičem se posléze dohodl, že společně dopracují k tisku určenou podobu. Spatřila tedy světlo světa nyní – v edici Camera obscura ji vydal Slovenský filmový ústav.

Není to první počin edice Camera obscura, kterou tvoří paperbacky čtvercového formátu. Vyšly v ní publikace pojednávající o hercích (Ivan Palúch), kameramanech (Stanislav Szomolányi) a samozřejmě především o režisérech jak zdejších (Martin Šulík, Martin Hollý, Jiří Menzel), tak zahraničních (Emir Kusturica, Pedro Almodóvar, Wim Wenders, Alain Resnais). V sesterské edici Orbis pictus byly zmapovány další osobnosti slovenského filmového nebe: Paĺo Bielik, Ján Kadár, Juraj Jakubisko, Štefan Uher… Až zalitujeme, že takovou osvícenou vydavatelskou politiku nepěstuje český Národní filmový archiv.

Ten mladší, který zůstal

Ze sourozenců Miloslava Luthera (* 1945) vyniká zejména starší bratr Igor Luther (1942-2020), původně Jakubiskův kameraman, jenž se po své emigraci podílel na dílech nejvýznačnějších evropských režisérů (Andrzej Wajda, Volker Schlöndorff), byť přijímal práci i na veskrze druhořadých titulech. Podobně jako Miloš Forman, rovněž Igor Luther se vyhnul statutu nežádoucí osoby: V kinech se během normalizačního období uvádělo několik zapomenutelných dobrodružných snímků, které nasnímal (Otrokáři, Skříňka s jedem), pronikl i do tehdejší ideologicky střežené Československé televize (Dobytí citadely). Ke spolupráci obou bratrů však došlo až v závěru Igorova života.

Každopádně Igorova emigrace nezavřela bratru Miloslavovi cestu k filmu. Na pražské FAMU dostudoval v roce 1975, poté pracoval v bratislavském Spravodajském filmu a současně navázal kontakty se slovenskou televizí, pro kterou nachystal několik adaptací literárních předloh. V polovině osmdesátých let dostal příležitost režírovat hrané filmy pro kina, nejprve pohádky. Ke dvěma projektům, jimiž v televizní tvorbě vynikl, se vrátil: Mám na mysli historický seriál o vědci předbělohorské doby Janu Jesseniovi Lekár umierajúceho času (1983), později přepracovaný (včetně českého dabingu) do podoby celovečerního filmu Svědek umírajícího času (1990); rovněž dvou verzí se dočkal Útek do Budína (2002). Zkrácením bylo bohužel v obou případech poničeno původní dramatické vyklenutí.

Které Lutherovy počiny lze považovat za vrcholné? Jednak válečné drama Anděl milosrdenství / Anjel milosrdenstva (1993) o síle milostného citu, první česko-slovenský projekt po rozpadu společného státu, jednak televizní seriál Konec velkých prázdnin (1996), zasazený do rakouského utečeneckého tábora. Oba zmíněné tituly pravidelně vysílává i ČT, která jejich vznik ostatně (spolu)zaštítila. Český divák se mohl prostřednictvím kina, na DVD nebo skrze televizní obrazovku seznámit s prakticky celou Lutherovou tvorbou – včetně dosud posledního Kroku do tmy (2014).

A myslíte si tedy co?

Zpět ke knize Filmové svety Miloslava Luthera. Třísetstránkový špalíček si autoři rozvrhli do dvou obsáhlých oddílů členěných do kapitol a doplněných třemi rozhovorovými vstupy, v nichž Luther vzpomíná na svá školní léta, na zkušenosti s pedagogy (Otakar Vávra byl přísný až pedantický, Evald Schorm vstřícný), ale také na vstup do profesionální kinematografie, na prosazování jednotlivých látek. Podnětné jsou jeho postřehy o přístupu k literárním předlohám, u nichž je nutné do filmové podoby převést nejen děj, ale také výrazové uchopení – filmař musí audiovizuálně vyjádřit to, co spisovatel postihl slovy. Luther přibližuje své zkušenosti s nejbližšími spolupracovníky. Svěří se, které zahraniční filmaře obdivuje. Glosuje i téma emigrace, kterou na rozdíl od Igora zavrhl. Na otázku, zda jeho osudy nějak poznamenal bratrův odchod, odpověděl, že nesměl vycestovat do zahraničí…

Michalovič a Dubecký postupují chronologicky, rozebírají jednotlivá díla v pořadí, v jakém vznikala. Vybírají si nejdůležitější položky. Takový postup uplatňují zejména u televizní tvorby, z níž přibližují pouze tituly, které považují za nedůležitější – počínaje přepisem Mannovy novely Mário a kúzelník (1976), za nějž Luther obdržel ocenění na MTF v Monte Carlu, přes pocitového Starého včelára (1981) až k seriálům Život bez konca (1982), Lekár umierajúceho času (1983), Konec velkých prázdnin (1996) a Útek do Budína (2003). Z celovečerních filmů pro kina věnují vcelku právem nejvíce pozornosti Chodníku cez Dunaj (1989) a Anjelu milosrdenstva (1993).

Michalovič s Dubeckým rozebírají okolnosti vzniku popisovaných děl, přibližují syžetovou osnovu, všímají si, jak se zdařilo naplnit tvůrčí záměry, zastavují se u vyznění.  Někdy doplňují, co dobové recenze pominuly. Zato si méně všímají například zvládnutí jednotlivých profesí, kupříkladu obrazové složky i jejího střihového opracování – proto se jen obtížně dobíráme informací, čím je Lutherovo režijní uchopení svébytné a jak se vyvíjelo. Spíše domýšlet si musíme, že Luthera přitahovaly zejména konfliktní situace, kdy se postavy ocitnou v těžkém prověřování hodnot i povah.

Záběr ze seriálu Konec velkých prázdnin (1996), který vznikl v koprodukci Česka, Rakouska, Slovenska a Slovinska, foto: Archiv ČT

Přestože od natočení některých děl uplynula více než čtyři desetiletí, málokdy probleskne zájem autorů řešit otázku, zda popisované snímky zůstávají živé, či jak se projevovala režisérova poplatnost dobovým podmínkám. Ponechávají stranou stárnutí díla, z něhož se nakonec stává i dokumentární doklad o někdejších postupech, sděleních, finančních i realizačních možnostech. Zdráhají se uplatnit vlastní vhled, pomíjejí, jak oni sami byli osloveni, zda je daný snímek vtáhl či naopak zůstali vně, ačkoli si plně uvědomovali jeho hodnoty.

Filmové svety Miloslava Luthera se místy vyznačují upovídaností, vnímám je jako proud ne vždy sevřených úvah; mnohdy ulpívají na vnějškových popisech, aniž by nahlédly, co se nachází pod povrchem. Vyjadřují se totiž takovými slovy, u nichž bohužel docela zaniká, že se dotýkají filmového média – stejně tak by se totiž mohla vztahovat k divadlu, literatuře, mohla by třeba popisovat obraz nebo nějakou stavbu. O podobě Lutherových děl však i tak přinášejí hojnost postřehů, mají svůj podíl na názorném přiblížení každého z nich. Lituji, že není přiloženo DVD s Lutherovými nejdůležitějšími počiny – aby si čtenář mohl vlastním diváckým zážitkem ověřit či dotvořit představu, jakou mu vnukla četba.

Obálka knihy, repro: Slovenský filmový ústav

Peter Michalovič, Peter Dubecký: Filmové svety Miloslava Luthera. Slovenský filmový ústav (edice Camera obscura), Bratislava 2021, 324 stran, náklad 500 výtisků, doporučená cena 7,30 eur.