Bubínek s paličkami v rukách figurky věští smrt. Horor Opice: zábava, brutalita, nedotaženost

Americký scenárista, režisér a herec Osgood Perkins (* 1974) je synem Anthonyho Perkinse (1932–1992), představitele šíleného Normana Batese z Hitchcockovy klasiky Psycho. Vybrat si kariéru hororového režiséra pro něj byl celkem logický tah. Od roku 2015, kdy natočil svůj debut The Blackcoat’s Daughter s Kiernan Shipkou, se pohybuje v ambiciózních, artových polohách tohoto žánru. Jde o vlnu filmů, jíž se nejvíc proslavilo filmové studio A24 a která se vyžívá ve vláčně plynoucích pásmech výhružných scén. Spíš než na smysluplné vyprávění kladou důraz na horečnatou, halucinační atmosféru.

Ovšem až do filmu Sekáč (Longlegs) byl Perkins spíš periferní osobností tohoto žánrového proudu. Jeho filmy I Am the Pretty Thing That Lives in the House a Mařenka a Jeníček v lese hrůzy vzbudily střídmé uznání, které mu ovšem nevybudovalo reputaci srovnatelnou s největšími hvězdami tohoto typu filmů, jako jsou Robert Eggers nebo Panos Cosmatos. Průlomem v Perkinsově kariéře byl právě až Sekáč, což bylo jakési „Mlčení jehňátek na tripu“ s manickým Nicolasem Cagem v roli satanistického sériového vraha.

Cynismus, kam se podíváš

S Opicí se Perkins zdánlivě vydává do vod „hitového“ hororu. Jde o adaptaci povídky Stephena Kinga natočenou v produkci Jamese Wana, tvůrce úspěšných filmových sérií Saw, Insidious a V zajetí démonů. Přesto je na filmu vidět, že se Perkins nehodlá podřídit pravidlům blockbusterových hororů. Naopak, Opice spíš působí jako jeden velký trucovitý výsměch kingovské hrůze. Původní povídka z roku 1980 patří ke Kingovým raným dílům (vyšla v jeho druhé povídkové sbírce vydané v češtině roku 2007 pod názvem Mlha) a je to krátký, vážně míněný text o natahovací opičce s paličkami a bubínkem, která je v příběhu neodbytným a neustále se vracejícím poslem blížící se smrti některé z postav. Perkins si z ní vzal jen ty nejgrotesknější prvky – nápad použít starou mechanickou hračku jako zdroj jakési nadpřirozené, démonické síly a fakt, že úmrtí způsobená její mocí navenek vypadají jako bizarní nešťastné náhody. Zatímco King byl vždycky mistrem toho, jak z absurdních zápletek vykřesat uvěřitelná vyprávění, Perkins naopak bizarnost původní povídky ještě umocnil a adaptaci pojal coby hororovou komedii.

Opice je cynická dvěma způsoby. Jednak v ní vystupují prakticky samé cynické postavy, jednak se cynicky vysmívá Kingově povídce a kingovskému hororu jako takovému. Základní zápletka, některé postavy i kletba spojená s natahovací opičkou zůstaly stejné jako v povídce a vynoří se tu i její ústřední témata, jimiž jsou neurčitý pocit viny za smrt blízkých nebo úzkost spojená s nepostižitelnými, mechanickými silami rozhodujícími o našem bytí a nebytí. Žádný z těchto prvků však film nebere úplně vážně. Prakticky všechny postavy v něm neustále všechno glosují jízlivě ironickými poznámkami a některé se přímo vyžívají v záškodnických a ponižujících žertících. Skoro to působí, jako by se parta vtipálků ocitla v příběhu, v němž tak úplně nechtějí být a na kterém jim vlastně nezáleží, a proto si z něj aspoň utahují. Přesně takhle vyznívá i vztah Perkinsova filmu ke Kingově povídce. Jeho přístup připomíná postoj pankáče, který tráví prázdniny s rodiči na chalupě.

Fyzický odpor se mísí s výsměchem

Zároveň se snímek ze všech sil snaží působit jako efektní, dynamické vyprávění. Je plný stylistických ozdůbek – vypravěčův vnitřní monolog rozsekává děj na samostatné epizodky zakončené ironickými slovními pointami doprovázenými zastaveným obrazem a dalšími ornamenty. Perkins vždy byl tvůrcem, u něhož jednotlivé silné scény byly důležitější než smysluplnost celkového vyprávění. Ve svých artových hororech však mohl vyprávění zahalit do hávu psychedelické noční můry, kde nám tolik nevadilo, že příběh vlastně nedává smysl. U filmu, který stylisticky pokukuje spíš po Guyovi Ritchiemu nebo Tarantinovi, je vypravěčská ledabylost viditelnější a hůře stravitelná. A ještě větší problém je, že Perkins je daleko zručnější v inscenování pomalu plynoucích scén plných tenze než svižně rytmizované akce.

Osgood Perkins při natáčení filmu Opice, vlevo Theo James, foto: © Neon

Největší atrakcí Opice jsou groteskní gore scény. Bizarních nehod způsobených prokletou opičkou se tu vyskytuje hodně a všechny jsou přestřelené do naprosté grotesknosti. Vlastně je to stejný princip, jaký známe ze série Nezvratný osud, jen dovedený do absurdních výšin žánru splatstick (spojení slova splatter používaného pro extrémně krvavé horory a slova slapstick označujícího němé grotesky) – jsou to scény, v nichž se fyzický odpor mísí s výsměchem. Podobné krvavé lázně dnes z mainstreamových hororů vymizely, nicméně každoročně vzniká řada na nich postavených zábavných brakových filmů. Na tom, že jimi Perkins Opici prošpikoval, z tohoto pohledu vlastně není nic převratného.

Celkově se spíš zdá, že tenhle postup má odvádět pozornost od toho, že Opice nemá promyšlené postavy, smysluplný dramatický děj a vlastně ani dobré monstrum – na vzhledu přízračné opičky není moc hrozivého. Perkinsův počin svým způsobem připomíná film Jamese Wana Zhoubné zlo. Wan v něm rovněž spojoval groteskní fyzický horor s nadsazenou „campovou“ stylizací, která děsivosti příběhu podráží nohy. Jenže Wanovi se povedlo obě polohy spojit do funkčního a zábavného celku. Perkinsova Opice je pouze zábavná – a to ještě jen občas.

Plakát k filmu, foto: Bontonfilm

Opice / The Monkey (USA, 2025, stopáž 98 minut)

Scénář a režie: Osgood Perkins, předloha: Stephen King (povídka), kamera: Nico Aguilar, hudba: Edo Van Breemen, střih: Graham Fortin, Greg Ng, zvuk: Eugenio Battaglia, scénografie: Danny Vermette, Trevor Johnston, kostýmy: Mica Kayde. Hrají: Theo James, Christian Convery, Colin O’Brien, Tatiana Maslany, Sarah Levy, Osgood Perkins, Adam Scott, Elijah Wood, Laura Mennell, Nicco Del Rio a další.
Česká premiéra 20. února 2025.