Zabiják versus okultismus. Horor Duše prokletých chytře balancuje na hraně thrilleru a nadpřirozena

Hororové weby se letos předhánějí v oslavování toho, jak skvělý je letošní rok, co se týče strašidelných filmů. Měřítkem tohoto úspěchu evidentně není divácká návštěvnost. Největší letošní komerční hit v tomto žánru, film Vetřelec: Romulus, nebývá mezi příčinami radosti z vydařené hororové sklizně vůbec jmenován. Žádný vyložený blockbuster typu kingovky nebo nových pokračování franšízy V zajetí démonů letos světovými kiny neproběhl.

Spíš se dá letos mluvit spíš o nových impulzech v prestižním, artovém a nezávislém hororu. Vzniklo totiž několik malých ambiciózních projektů, na nichž je sice máloco vyložené novátorského, ale jimž se účinně daří propojovat hutnou psychedelickou hrůzu filmů studia A24 s tradičními prvky mainstreamovějších poloh žánru. Snímek s (nepříliš smysluplným) českým distribučním názvem Duše prokletých je toho vynikajícím příkladem.

Recepty dle studia A24

Irský horor přichází do zdejších kin krátce po jiném oslavovaném snímku Longlegs. Další opěvované filmy této sezóny jako In a Violent Nature, Late Night with the Devil nebo Stopmotion jsme u nás zatím vůbec vidět nemohli – což je také příznačné, neboť jde o díla kolující spíš po specializovaných festivalech a digitálních distribučních kanálech jako VOD služba Shudder, než po multiplexech. Na tomhle podloží vyrostla také sláva zmíněného studia A24, jemuž se v roce 2015 podařilo udělat multiplexový hit z malého obskurního hororu Čarodějnice Roberta Eggerse, což byl nízkorozpočtový projekt několika malých studií, který A24 distribuovala ve Spojených státech. Společnost si pak vybudovala značku právě na tom, že diváctvu servíruje bizarní, psychedelické horory s hutnou atmosférou, iracionálním, mysteriózím vyprávěním a excentricky šokantními výjevy.

V současnosti je však receptura hororu podle A24 již poměrně dobře známá a svým způsobem snadno prokouknutelná. Nejlepší horory této sezóny se k ní snaží nalézat nové alternativy – In a Violent Nature je ambientní vyvražďovačka z perspektivy zabijáka, Late Night with the Devil chytře využívá současnou zálibu ve starých analogových médiích a Longlegs by se dal popsat jako devadesátkový psychothriller na tripu. Duše prokletých je zase postavená na mísení dvou klasických žánrových tropů – maskovaného zabijáka a okultního nadpřirozena. Výjimečný je ale tím, jak se mu daří svým vyprávěním budovat tísnivou nejistotu.

Všechno je nejisté

Irský režisér Damian McCarthy ukázal, že má cit pro budování nepříjemně tísnivé atmosféry už ve svém celovečerním debutu Caveat. V Duších prokletých ho triumfálně potvrdil. Většina filmu se odehrává v interiéru starého odlehlého domu plného vrzavých zvuků a temných stínů, od nichž můžeme čekat ledacos strašidelného, a řada scén je variacemi na motiv čehosi zlověstného za zavřenými dveřmi. Čistě na úrovni práce s kamerou, obrazem a sound designem je Duše prokletých silně zneklidňující. Napětí ovšem buduje i mnohem subtilnějšími prostředky.

Jde o dílo plné „nejistých“ postav a objektů, o nichž nevíme, zda představují hrozbu, nebo naopak pomoc v ohrožení. Film začíná scénou, v níž na dveře domu zaklepe muž, jenž utekl z ústavu pro duševně nemocné, ale zároveň protagonistce tvrdí, že se uvnitř domu pohybuje jakási nebezpečná figura. Na podobných dilematech je postavený i zbytek snímku – podivná dřevěná socha, kterou do domu přivede nevidomá spiritistka, působí hrozivě, ale zároveň může sloužit jako obrana před nebezpečím. A stejně nejistý je i status samotné ženy, která o sobě tvrdí, že je médium a že zná skutečné pozadí tajemného úmrtí, k němuž v domě v minulosti došlo.

Zápletka vlastně osciluje mezi detektivním napětím, jaké známe z psychothrillerů nebo vyvražďovaček, a strachem z nadpřirozena, na němž staví duchařské horory. Zdrojem napětí je otázka, kdo je tajemný vrah z domu, ale i nejistota, jakou moc má vlastně okultní médium a jeho kuriózní socha, podle níž je celý film v originále pojmenován (Oddity). Milovníky nadpřirozených hororů může dokonce zklamat finále snímku, kde hutná hororová atmosféra ustoupí psychothrillerové tenzi a rozplétání (poněkud překombinované a za vlasy přitažené) zápletky. V tomhle ale Duše prokletých připomíná murder mystery filmy o tajuplných zločinech v ještě tajuplnějších sídlech, z nichž některé jsou dnes už sto let staré (snímky jako Příšerná chvíle či The Old Dark House) – ty rovněž kombinovaly gotickou hororovou atmosféru s detektivními zápletkami.

Působivá je ale i struktura vyprávění. Film skáče mezi různými časovými rovinami i vypravěči a nabízí nám jen náznaky, z nichž si postupně skládáme obraz toho, co se kdy v domě vlastně stalo.

Nejdůležitější přitom je opět to, co nevíme, nýbrž jen tušíme a co má zjevně hrozivé obrysy. I když samotné rozuzlení není z nejpromyšlenějších, tolik to nevadí, protože pro Duše prokletých – stejně jako pro řadu jiných vynikajících hororů – platí, že to, co by se mohlo skrývat ve tmě, je tu důležitější, než to, co tam doopravdy najdeme, když rozsvítíme.

Plakát k filmu Duše prokletých, zdroj: Bontonfilm

Duše prokletých / Oddity (Irsko, 2024, stopáž 98 minut)

Scénář a režie: Damian McCarthy, kamera: Colm Hogan, hudba: Richard G. Mitchell. Hrají: Gwilym Lee, Carolyn Bracken, Tadhg Murphy, Caroline Menton, Steve Wall, Jonathan French.
Premiéra: 19. září 2024