Čtyři hodiny velkých vášní vtěsnané do malého operního domu

Po Hindemithově Cardillacu, Janáčkově Věci Makropulos a Kátě Kabanové, po Stravinského Životu prostopášníka, Martinů Mirandolině a Třech přáních, po Prokofjevovu Ohnivém andělovi a Brittenově Zneuctění Lukrécie uvedl soubor opery NDM jedno z nejhranějších děl první poloviny minulého století, Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského újezdu. Režie se ujal Jiří Nekvasil, orchestr Národního divadla moravskoslezského řídil Jakub Klecker a v první premiéře se v hlavních rolích představili Iordanka Derilova, Martin Bárta, Josef Moravec, Vadim Zaplechny, Veronika Holbová a Lukáš Zeman.

Lady Macbeth Mcenského újezdu začal Šostakovič, tehdejší vycházející hvězda sovětské hudby, psát v roce 1930, když mu bylo pouhých šestadvacet. V té době se sbližoval se svou budoucí manželkou, astrofyzičkou Ninou Varzarovou, jíž také onu operu věnoval.  Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu je syntézou všeho nejlepšího, co mohl mladý skladatel načerpat ze sovětského avantgardního divadla, hudby a výtvarného umění. Jedná se o dílo, které v sobě nezapře energii, drzost a vášnivost mladého génia.

Šostakovič hledal téma pro svou operu v současnosti. Byl přesvědčen o tom, že má-li být opera tragická, musí dojímat k slzám. Jeho mentor Boris Vladimirovič Asafjev mu doporučil stejnojmennou novelu Nikolaje Leskova. Ta Šostakoviče zaujala i přesto, nebo právě proto, že v ní není jediná pozitivní postava. Hlavní hrdinkou příběhu je vražedkyně, u které měl Šostakovič, na rozdíl od Leskova, ambici docílit toho, aby u diváků vzbuzovala lítost. Šostakovič o své titulní hrdince řekl: „Já jsem Jekatěrinu Izmajlovovou shledal jako energickou, talentovanou, krásnou ženu, která umírá v zachmuřeném, krutém rodinném prostředí kupecké a nevolnické Rusi. Mým úkolem bylo zprostit Jekatěrinu viny, což není vůbec snadné, protože se dopouští činů, které se příčí morálním i etickým zásadám, ale pro svou lásku je ochotna položit život.“

Katěrina je obětí prostředí, v němž žije, ale je také obětí sama sebe. Nešťastná unuděná žena, bez dítěte, šikanovaná vlastním tchánem, s manželem slabochem, který je navíc jako kupec věčně na cestách. A v tom se objeví alfa samec – příručí Sergej, který se rozhodne, že paní domu dostane… Katěrina neprokoukne, že ze Sergejovy strany nejde o čistou lásku. Zaslepena citem k němu, začne páchat ty nejhorší skutky. V posledním dějství opery, už coby trestanci, jsou Katěrina se Sergejem na Sibiři; on ji tam, v nelidských podmínkách, poníží, pokoří a odkopne – kvůli mladé trestankyni Sonětce. Katěrina již déle nechce žít a vrhá se do divoké řeky, kam s sebou stahuje i svou sokyni.

Šostakovičova nespoutaná hvězda zářila pouhé čtyři roky, než ho sovětská moc, které byl zprvu miláčkem, doběhla. Stačila k tomu Stalinova návštěva jedné z repríz v té době již na mnoha sovětských i evropských jevištích hrané opery. Stalin z ní odešel před koncem představení. Stať s nechvalně proslulým názvem Chaos místo hudby, v níž byl skladatel obviněn z „krajního formalismu“, „hrubého naturalismu“ a „melodické ubohosti“, na sebe nenechá dlouho čekat.  Opera byla stažena a třicet let se nehrála. Na jeviště se vrátila až roku 1963 – a to pod názvem Kateřina Izmailová, což je Šostakovičova vlastní redakce původní opery Lady Macbeth Mcenského újezdu.

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo Šostakovičovu operu v původní verzi poprvé. Scénu, jíž dominuje obří žárovka, připravil Daniel Dvořák; kostýmy, jež ctí dobu a místo, kde se děj opery odehrává, vytvořila Marta Roszkopfová. Díky strhující Šostakovičově hudbě, ale i přesné Nekvasilově režii nedá téměř čtyřhodinová opera divákovi vydechnout. Vášně, sex a kriminální akty jsou dávkovány ve strhujícím tempu, ve čtvrtém dějství gradujícím i díky sugestivním projekcím Otakara Mlčocha.

Bulharská sopranistka Iordanka Derilová v roli Katěriny převedla kromě jistého zpěvu také výborné herectví.  Jejího milence vytvořil ruský tenor Vadim Zaplechny, manžela Katěriny, slabocha Zinovije Borisoviče, ztvárnil Josef Moravec. Hvězdou první premiéry byl, kromě Derilové,  Martin Bárta v roli otce Borise Timofejeviče, skvělý pěvecky i herecky. Respekt patří orchestru (dirigent Jakub Klecker) a sboru (sbormistr Jurij Galatenko) Národního divadla moravskoslezského. S hudebně náročným dílem se podle mě vyrovnali skvěle, vzdor malému jevišti a orchestřišti Divadla Antonína Dvořáka, kde bylo dílo provedeno. Šostakovičově Lady Macbeth by slušelo větší divadlo, pro něž ostatně Šostakovič svou v libretu realistickou tragédii a v hudbě grotesku psal.

Do konce sezóny bude v Ostravě tento Šostakovičův opus ke slyšení a spatření ještě sedmkrát, nejbližší představení je připraveno na tento týden, konkrétně na čtvrtek 22. března.