Dejte nám penny na střízlíkův pohřeb. Nový britský folk vrací do Vánoc temnotu

Střízlík, „král ptactva”, který si toto označení vysloužil, když se skryl na zádech orla a vylétl tak nejvýš ze všech, je důležitou součástí života na Britských ostrovech. Kult střízlíka tam prý přinesli stavitelé megalitů už v době bronzové: ti často tohoto malého pěvce obětovali, protože jako jeden z mála ptáků zpíval i v zimě a byl tak symbolem uplynulého roku, s nímž je potřeba se rozloučit. Říká se taky, že právě střízlíkovo cvrlikání prozradilo úkryt prvního křesťanského mučedníka, Svatého Štěpána, a stejně tak o mnoho let později překazilo chystaný útok irských vojáků na anglického vojevůdce Olivera Cromwella.

Když se 26. prosince slaví v Irsku Den střízlíka, skupiny chlapců se převlečou do slaměných kostýmů, nabarví si obličeje a za zpěvu písní obcházejí jednotlivé domy ve vesnici a žádají jejich obyvatele o peníze, aby mohli pohřbít mrtvého ptáka, kterého si s sebou nesou nabodnutého na kůlu. Píseň, kterou takzvaní wren boys při koledování zpívají, se přitom propisuje i do současnosti a její ozvuky se objevují i na aktuálních nahrávkách ostrovního folku.

Pustťe si skladbu The Wren, The Wren, zdroj: YouTube

Irská písničkářka Lisa O’Neill, jedna z nejoceňovanějších a nejoriginálnějších mladých interpretek ostrovní lidové hudby posledních let, vydala loni na Vánoce třískladbové EP The Wren The Wren, které zakončuje stejnojmenná píseň. Skladbu o „králi ptáků, který uvízl v keři hlodáše“ proslavili už irští emigranti The Clancy Brothers, kteří na začátku padesátých let v Americe okouzili i mladého Boba Dylana a svůj The Wren Song natočili na desku Christmas With The Clancy Brothers v roce 1969. Verze Lisy O’Neill je samozřejmě o poznání temnější: irská zpěvačka s řezavým hlasem a zálibou v minimalistickém aranžování ve své verzi téhle lidovky připomíná, že střízlík sebou nese i mnohé příběhy plné zrady a smrti.

A podobně temně se ke kultu střízlíka staví i členky dua Burd Ellen, které přivítaly konec letošního temného roku novou deskou Says The Never Beyond. Dvojice tvořená Debbie Armour a Gayle Brogan, která v minulosti spolupracovala třeba s proslulým skotským písničkářem Alasdairem Robertesem, se na albu rozhodla prozkoumat archiv tradičních zimních a vánočních skladeb celých Britských ostrovů, dekonstruovat je a znovu z nich vystavět lidový zpěvník, který by se svou náladou hodil do letošního apokalyptického roku. A stejně jako byl výjimečný tento rok, je výjimečné i jejich uchopení lidových skladeb: samozřejmě patří k těm méně konzervativním, kromě harmonie dvojhlasů, která je pro nahrávka stěžejní, slyšíme i pro folk netradiční nástroje.

Kdybyste náhodou nevěděli, jak vypadá střízlík – to je on! Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes), zdroj: Wikipedia.org

Klasické ostrovní koledy tak dvojice Armour a Brogan podrobuje péči digitálního sampleru Korg, používají i citeru a ve skladbě Taladh Chrioda dokonce nechají rozeznít hluboký metalový riff. Klíčové jsou pro desku Says The Never Beyond rovněž terénní nahrávky: mnohé ze skladeb mají předkřesťanské kořeny a spíše než na biblické motivy navazují na rituální pohanské tradice. „Mám ráda hodně staré a zemité koledy a rituální písně,” říká k výběru skladeb Debbie Armour. „Mají opravdovou emoční hloubku a okamžitě vyvolávají velmi živý dojem krajiny, z níž pocházejí,” dodává Armour na Bandcampu kapely.

Právě použití autentických nahrávek z krajiny, o které písně pojednávají, dává desce další rozměr. A nevadí přitom, že kvůli koronavirové pandemii vznikala na dálku, což je ve folkové hudbě velmi neobvyklý postup. Tenhle paradox totiž celkovému vyznění jenom prospívá: ukazuje, že zatímco lidé se nám můžou vzdálit, krajina, která plodí ty nejsilnější skladby, je nám vždycky nablízku.

Pusťte si skladbu Cutty Wren, zdroj: YouTube

Kolekce potemnělých zimních skladeb, mezi nimiž samozřejmě nechybí ani píseň o kultu střízlíka, tak ve výsledku patří k nejodvážnějším letošním folklorním nahrávkám. Použití elektronických zvuků desku přibližuje formálně velmi expresivnímu letošnímu albu Hold Fast londýnských Stick In The Wheel, v hudbě slyšíme i ozvěny průkopnice anglického folkového revivalu Shirley Collins, která se ve svých pětaosmdesáti letech na letošní desce Heart’s Ease místy pouští do nečekaně experimentálních míst.

Svou přiznanou a vlastně velmi smířeně vykládanou temnotou se album Says The Never Beoyond ovšem podobá ještě jedné nahrávce: legendární desce Frost and Fire: A Calendar of Ceremonial Folk Songs vokální skupiny The Watersons, která vyšla už v roce 1965 a dodnes patří k nejlepším důkazům toho, že se ostrovní folklor obejde bez ornamentálnosti a nejsilnější emoční dopad má v okamžiku, kdy naopak naplno odhalí strohé melodie. Ty totiž neodrážejí jenom těžké živobytí na upršených ostrovech, ale v příhodné metafoře mimo jiné i celý letošní rok.

Autor je hudební publicista a kritik, stálý spolupracovník Radia Wave.