Do noci! Bary, které měnily dějiny umění

Dějiny umění se dají vyprávět z různých úhlů pohledu. Proč dílo vzniklo, kdo je jeho autorem, kdo byl objednavatelem, jaký byl dobový kontext či do jakého směru umělce řadíme. To jsou tradiční pozadí. Výstava Into the Night: Cabarets and Clubs in Modern Art se však rozhodla zaměřit na poměrně netradiční část ze škály vlivů – na noční podniky, v nichž se umělci nejen setkávali, ale sami je i tvořili. Jak výstava zdůrazňuje, tato místa hrála důležitou roli ve vzniku moderny jako takové. Kurátorka Florence Ostende ohraničila zkoumané období zhruba letopočty 1880 až 1970. Během té doby se toho nejen v Evropě událo hodně, ostatně výstava zasahuje víc kontinentů. Skrze konkrétní večerní podniky expozice představuje jedenáct míst, většinou hlavních měst, která byla důležitými kulturními centry své doby. Některé takové osvěžovny jsou představeny impozantními rekonstrukcemi částí jejich interiérů.

Paříž je zastoupena hned dvěma místnostmi (možná i kvůli původu kurátorky, která je Francouzka, byť momentálně působící v Londýně). První pařížská zastávka se věnuje tanečnici Loïe Fuller. Americká umělkyně uchvátila na počátku devadesátých let předminulého století francouzskou metropoli experimentálními tanečními kreacemi s extravagantními kostýmy a hrou světel. Druhý prostor je věnován uměleckému kabaretu Černá kočka, Chat noir. Odtud pochází veleznámý obrázek černé kočky na červeném podstavci se žlutým pozadím, který najdeme Paříži prakticky v každém obchodě se suvenýry. Hlavně pak na Montmartru, kde kabaret sídlil. Šlo totiž v pravém slova smyslu o ikonický podnik, který přesáhl svou dobu. V jeho interiéru se mísily neogotické prvky s neoklasicismem, japonskými vlivy i moderním uměním. Opravdu vyhlášeným se stalo jeho stínové divadlo, do něhož kresbami přispěli například Degas, Monet nebo Toulouse-Lautrec. Jak taková podívaná přibližně vypadala, je předvedeno v přízemním podlaží patrového výstavního prostoru. Nasvícené, ze stropu visící rozměrné obrysy fantaskních postav navozují věrohodně magickou a poněkud strašidelnou atmosféru. Majitel Rodolphe Salis se se stínohrami vydal i na mezinárodní turné a inspiroval tak řadu avantgardních umělců.

Dalším neméně známým podnikem je vídeňský Kabaret Fledermaus – Kabaret Netopýr. Úvodní místnost v patře galerijního prostoru je zaplněna plakáty, letáky a dalšími secesně stylizovanými realizacemi. V přízemí, hned za výše zmíněným stínovým divadlem, se nachází částečná replika vídeňského podniku s legendární černobílou šachovnicovou podlahou. Co zde působí vpravdě impozantně, to jsou zdi obložené různobarevnými kachličkami. Celkem se jich v původně sklepním prostoru rezidenčního domu nacházelo přes sedm tisíc. Jsou v zářivých barvách, s mytickými i stylizovanými rostlinnými motivy. Objevíme na nich třeba i specifickou postavičku malého putta, která neomylně připomíná, že šlo o dílo uměleckořemeslných dílen Wiener Werkstätte, z jejichž tvorby je tato jeho podoba známá. V prostoru, kde měla být „nuda“ všedního života nahrazena „uvolněním, uměním a kulturou“, bylo promyšleno a umělecky zpracováno úplně vše. Od popelníků po stříbrné ozdobné špendlíky, které nosil personál. Nápojový lístek zahrnoval drinky s názvem jako „Vyzvedni mě“, „Rychle mě polib“ nebo „Cabaret Smash“.

Mezi další podniky, které jsou na londýnské výstavě zčásti zrekonstruovány, náleží štrasburský počin Thea von Doesburga, Jeana Arpa a Sophie Taueber-Arp. Ačkoliv šlo o ohromně propracovaný luxusní komplex s tančírnou, kinem, kulečníkem, čajovnou a samozřejmě s bary, podnik nazvaný L’Aubette místní nikdy nepřijali. Neuběhla ani dekáda od jeho otevření v roce 1928 a interiér byl změněn. Projít se jeho částečnou kopií je proto výjimečnou příležitostí.

Poslední, čtvrtou takovou realizací v rámci Into the Night: Cabarets and Clubs in Modern Art, je napodobenina Mbari Clubs, jež se v šedesátých letech staly místem setkávání umělců v Nigérii. „Mbari“ znamená v jazyce etnické skupiny Igbo, která je v zemi silně zastoupena, „stvoření nebo tvorba“ a odkazuje k původně tradičním svatyním pod širým nebem. První Mbari Artists and Writers Club byl založen v univerzitním městě Ibadan roku 1961, druhý o pár měsíců později ve městě Osogbo.

Částečně v protikladu k těmto africkým kulturním stánkům působí expozicí připomenuté harlemské jazzové kluby a kabarety. Například okázalý Cotton Club sice prezentoval afroamerické hudebníky jako Louise Armstronga nebo Ellu Fitzgerald, avšak zakazoval vstup černošským návštěvníkům. Velkou roli v šíření této kultury proto hrála neoficiální vystoupení v soukromých prostorách, která většinou trvala dlouho do noci.

Kurátorkou zvolené provozovny byly přímo spojeny s uměleckou produkcí a jejím šířením. V mnoha případech i s novými společenskými proudy a politickým přesvědčením. Tak jako v případě mexické Café de Nadie (Kavárny nikoho) nebo berlínských podniků v meziválečné Výmarské republice. Naproti tomu věhlasný Kabaret Voltaire (Künstlerkneipe Voltaire, jak bylo uvedeno na pozvánce k otevření) se v neutrálním švýcarském Curychu snažil být apolitickým útočištěm. Existoval sice pouhých pět měsíců, mezi únorem a červencem 1916 (v tu dobu zuřila na západní frontě nejdelší bitva první světové války), nicméně etablovalo se v něm dadaistické hnutí, vycházející z absurdity války a existující jejímu šílenství navzdory.

S jiným směrem, futurismem, jenž pro změnu vyznával válečné konflikty coby očistnou sílu světa, jsou spjaty římské bary Bal Tic Tac a Cabaret del Diavolo. První z nich vznikal na zakázku podle návrhů futuristy Giacoma Bally a brzy se stal místem oblíbeným mezi římskou smetánkou. Šlo o jedno z prvních míst, kde se v Římě hrál jazz. Návštěvníci rovněž oceňovali stěny pomalované tak, že samy o sobě působily roztančeným dojmem. Druhý populární podnik, Ďáblův kabaret, byl otevřen jen o několik ulic dál. Inspirací pro jeho název byla Dantova Božská komedie. Umělec Fortunato Depero proto interiér Ďáblova kabaretu tematicky rozdělil do tří částí: peklo, očistec, ráj. Při navrhování si dal záležet na každém detailu, od nábytku přes věšáky na šaty až po členské kartičky. Stylizované židle s opěradly s rohy, stejně jako stolky s plamenným podnožím, jsou na výstavě k vidění.

Nakonec i hostující Londýn má v expozici svého zástupce. Je jím podnik The Cave of the Golden Calf, tedy Jeskyně zlatého telete. Místo odkazující k pohanské modle se prezentovalo jako „první a jediný“ umělecký kabaret v Anglii. Ironické je, že jej založila Rakušanka Frida Strindberg. Otevřen byl jen necelé dva roky, mezi lety 1912 a 1914. Navzdory oblibě totiž trpěl nedostatkem financí. Jeho majitelka uprchla ze země a mnoho do podniku zapojených umělců nedostalo nikdy zaplaceno.

A závěrem dobrá zpráva pro tuzemské čtenáře, kteří to do Londýna nestihnou nebo je tahle metropole pro ně daleko a drahá, ale expozici by rádi spatřili. Po skončení v Barbican Art Gallery se výstava přesune do Vídně. V prostorách Belvederu bude k vidění od 14. února do 1. června příštího roku.

Pohled do výstavy Into the Night : Cabarets and Clubs in Modern Art, foto: ©Tristan Fewings / Getty Images

Barbican Art Gallery, Londýn – Into the Night: Cabarets and Clubs in Modern Art. Kurátorka Florence Ostende. Výstava trvá 19. ledna 2020.