Dracula dál podává svůj krvavý křest

Dracula irského spisovatele a divadelního kritika Brama Stokera (1847–1912) poprvé vyšel v roce 1897 a navzdory nepříliš kladnému přijetí u dobové kritiky se postupně stal klasikou jak gotického románu, tak upířího mýtu. Dost možná i díky své až dryáčnické podobě. Stoker sepsal exaltovaný, v podstatě pulpový kus s vysokou hladinou patosu a klišé. Logicky se tedy jeho sláva v následujících desetiletích šířila především pomocí nově se zrodivšího média – filmu. Expresionistický Upír Nosferatu od Friedricha W. Murnaua byl následován sérií draculovských filmů studia Universal s Bélou Lugosim, barvitými horory britského studia Hammer a zatím poslední kanonickou verzí Francise Forda Copoly s Garrym Oldmanem v hlavní roli v roce 1992. Svého Draculu ostatně mají i Češi, v televizní verzi (z roku 1970) jej hrál Ilja Racek. Tyto filmy nakonec zpětně inspirovaly tvorbu v dalších médiích, včetně literatury, víc než původní román.

Vedle toho od osmdesátých let vznikala řada upířích příběhů, které více či méně Draculu variovaly, citovaly a parodovaly, nebo se pokoušely jeho autoritu narušit a nahradit vlastní vizí. Což je naprosto správné, protože i Stoker se takto kdysi zachoval ke svým předchůdcům, z nichž dnes v popkulturním povědomí zůstaly jen tituly zmiňované v doslovech nebo v bonusových dokumentech na DVD. Podstata upířího mýtu je totiž dvojí. Ve folkloristické tradici se jedná o monstrum přicházející se společenskou krizí. Revenant vracející se z říše mrtvých připravuje živé o sílu a krev, ale i o prostor a zdroje. V popkultuře je pak upír výsledkem nikdy nekončící kombinatoriky starých motivů a nějakého motivu nového, často spojeného s tabu, které mainstreamová kultura ještě není připravena překročit (v prvé řadě temné sexuality a fetišů).

Pusťte si trailer seriálu Dracula, foto: BBC/Netflix

Jedním z nejvýraznějších draculovských románů vůbec je Prokletí Salemu Stephena Kinga, který adaptuje Stokerovu předlohu do prostředí novoanglických městeček stižených demografickou a politickou krizí sedmdesátých let minulého století. Murnauův Nosferatu vrhá vlastní stíny nejen do podivuhodného snímku Ve stínu upíra, ale také do fiktivního dokumentu Co děláme v temnotách o upířích spolubydlících na Novém Zélandu. Svým životem žije i mýtus výrazných představitelů Maxe Schrecka i Bély Lugosiho (viz i píseň Béla Lugosi´s Dead). Nikdy tak neexistovala jedna kanonická verze příběhu, spíše jen jakási všeobecně přijímaná představa o ní.

Tato delší expozice je nutná, protože dělá lichými výtky adresované letošní třídílné minisérii tvůrčí a scenáristické dvojice Gatiss & Moffatt z nerespektování předlohy. Navzdory dějovým změnám i zasazení je nejnovější Dracula bytostně draculovský. Byť ne nutně hororový.

Znamení bestie

Mark Gatiss a Steven Moffat spolupracovali již na seriálu Dr. Who a následně aktualizovali Sherlocka. Jejich nejnovější spolupráce nad Draculou přitom odráží nejen jejich postmoderní, pouze zdánlivě k předloze neuctivý přístup, nýbrž také dlouhodobý zájem o žánr – na YouTube je ke zhlédnutí trojdílný dokument z roku 2010 History of Horror with Mark Gatiss.

Minisérie začíná rozhovorem viditelně velmi nemocného Jonathana Harkera se sestrou Agátou v Budapešti – tedy scénou, která je v knize stručně odbyta: v románu sestra Agáta informuje slečnu Mínu, že její milý stále žije a následně ze stránek Stokerova díla způsobně zmizí. V seriálu však Agáta zaujímá roli nikoliv milosrdné ošetřovatelky, nýbrž nemilosrdné (a mírně perverzní) inkvizitorky, která se snaží zjistit, co se panu Harkerovi stalo na Draculově hradě. Tak začíná vyprávění plné flashbacků a postupně sílícího pocitu hrůzy z toho, co nám bude vyjeveno.

Pokud tedy próza staví na autoritativním formátu deníkových a fonografických záznamů, které mají vyvolat jistotu, že se popisované události skutečně staly, Moffat s Gatissem naopak vyzdvihují nespolehlivého vypravěče, který jen pozvolna odhaluje, že sám sobě celou dobu minimálně v jedné zásadní skutečnosti lže. Ostatně téma sebeklamu je pro celou minisérii zásadní a vrací se v různých obměnách a v každé epizodě té trilogie navázáno vždy na jiné postavy.

Vzhledem k množství existujících verzí draculovského příběhu a s nimi souvisejícího obecného povědomí o jeho zásadních bodech je radikální přestavba zápletky vítaná. Tvůrci v první epizodě masivně pracují s  citacemi originálu (děti noci, tři dopředu napsané Harkerovy dopisy etc.), s ustálenou prezentací určitých prvků (kočí, jenž Harkera dopraví na zámek, je v knize ztotožněn se samotným hrabětem, jinak je však znázorňován spíše jako samostatná démonická bytost) a aluzí (Draculův zámek si „zahrál“ již v Upíru Nosferatu); barevné ladění odkazuje ke studiu Hammer, skvostný Dracula dánského herce Claese Banga vzdává poctu Lugosimu…

Výsledek je zábavný nejen intertextově, ale i na úrovni velmi černé komedie, kdy řada původně hororových replik upravuje pro účely jakýchsi slovník hříček (všechny možné narážky na pití, vyprahlost, žízeň a hlad…), případně situačních gagů („Jste monstrum!“ obviní Harker nakonec Draculu a ten mu odpovídá: „A vy zase právník. Co s tím naděláme?“). Ovšem právě díky dějovým změnám, získává seriál punc nepředvídatelnosti a zdánlivě vyčerpané scény (obětování dítěte, bedny s nemrtvými, nevěsty) získávají opět – v tomto tisíciletí poprvé – na děsivosti.

Monstrum. Záběr ze seriálu Dracula, foto: BBC/Netflix

Hodokvas na Demeter

Druhá epizoda postup opakuje, ovšem tentokrát sestra Agáta – z níž se díky sloučení s jistou postavou, která se v románovém českém překladu Tomáše Korbaře vyjadřuje důsledně v infinitivech na -ti, stává zásadním hráčem partie s Draculou – vyzpovídává samotného Draculu. Ten osvětluje události, k nimž došlo na palubě lodi Demeter. Co je opět v knize vyřešeno několika drobnými zápisy z lodního deníku, stává se nyní náplní hodinu a půl trvající epizody, během níž se valašský tyran prezentuje jako aristokratický gentleman, melancholický masový vrah i potměšilý detektiv jak vystřižený z románů Agathy Christie.

Seriál zde dosahuje svého vrcholu, protože opět dokáže přijít se zcela novým čtením známých faktů a doplnit je vlastním vkladem. Vzniká dokonale vyvážené drama, v němž navíc tvůrci skvěle pracují se svým vkladem k upířímu mýtu. Ten je vyjádřen poučkou „krev je život“. Ve stručnosti: Dracula nesaje pouze krev, ale svým způsobem i osobnost a znalosti své oběti. Do Anglie míří krom jiného za sofistikovanější krmí (což se mu vrátí v závěrečné epizodě, když na dotaz, proč by neměl zabít jistého mladíka, obdrží logicky odpověď: „Jsme v Anglii. Nejprve konverzace, pak večeře.“). Aby se mohl dvořit německé šlechtičně, vysaje lodníka, jenž má „nádherný“ přízvuk. Vysvětlení svého strachu z kříže pak nabízí následující: to ve skutečnosti jeho oběti se kříže obávají coby symbolu vykořisťovatelské moci („Jak rád bych si dopřál nějakého ateistu!“).

Obě epizody přitom nešetří krví a scénami usilujícími šokovat či přinést pocit znechucení. Mouchy zalézají pod bělmo, Dracula povstává z útrob vlka jak z plodového vaku a dojde na nejednu urvanou končetinu. Z nechutností byl ostatně obviňován už Stoker. Seriál si je ovšem svého tance na hraně dobře vědom a Draculovy masakry šikovně komentuje a variuje. O lodi Demeter se baví jako o vybrané spižírně (v knize nebyli zmíněni žádní cestující, v seriálu jde o pečlivě vybranou společnost z mnoha „ročníků“ a lokálních i globálních „surovin“), Dracula na sebe bere podobu „lišky v kurníku“ i svědomitého rozdělovače přídělů. Pokud nějaké umělecké dílo v posledních letech ospravedlňovalo existenci gastronomických metafor, pak toto.

Ztráta souřadnic

Bohužel s třetím dílem přichází zvrat. Děj se přesouvá do přítomnosti. Moffat s Gatissem z toho vytěží několik nádherných vtipů (heslo na wi-fi nebo debata o přirozených právech) a sám Gatiss si vychutná roličku právníka jménem Renfield. Bohužel dramatický a emočně působivý střet Draculy se sestrou Agátou se nepodaří ničím nahradit. Nové postavy nemají žádnou minulost a s výjimkou zmíněného Renfielda jsou chabými nápodobami knižního předobrazu (promiskuitní Lucy, nesmělý Seward).

Hlavně však tvůrci nedokázali přijít s náležitou pointou. Jejich Dracula, který do té doby šikovně využíval jak románem danou podobu animálního lovce a barbarského vojvody z dávných časů, tak pozdějších podob „nepochopeného“ monstra, se stává ufňukaným děckem a závěrečný zvrat je nejodpornějším případem deus ex machina za hodně dlouhou dobu.

Spolu s neuspokojivým koncem zpětně vychází najevo, že i v předchozích epizodách byla řada motivů pouze na efekt – v prvé řadě anglický nápis „help“, okolo něhož sestra Agáta vystaví v první epizodě nádherné popíchnutí britské sebestřednosti. Přesto jako celek zůstává seriálový Dracula společnosti BBC (a dostupný na Netflixu), jedním z nejoriginálnějších a rozhodně nejzábavnějších příspěvků k subžánru.

V plné parádě. Záběr ze seriálu Dracula, foto: BBC/Netflix

Dracula (Velká Británie, 2020, TV série, 3 epizody, celková stopáž 4 hodiny 29 minut)
Tvůrci a scénář: Mark Gatiss, Steven Moffat, režie: Jonny Campbell, Damon Thomas, Paul McGuigan, kamera:Tony Slater Ling, hudba:David Arnold, Michael Price, střih:Tom Hemmings, Paulo Pandolpho. Hrají: Claes Bang, Jonathan Aris, Morfydd Clark, Sacha Dhawan, Mark Gatiss, John Heffernan, Youssef Kerkour, Clive Russell, Joanna Scanlan, Dolly Wells, Catherine Schell, Nathan Stewart-Jarrett, Lujza Richter, Petra Dubayová, Matthew Beard a další.