Duchařský realismus Charlese Burnse vypráví o nemožnosti proměnit sen ve skutečnost
Američan Charles Burns dnes už platí za komiksového klasika. Jeho čerstvě uzavřený třísvazkový příběh Bludiště není vyloženě bilanční dílo, avšak v mnoha ohledech shrnuje a ještě posouvá dál to, na co je publikum od tohoto autora zvyklé už od jeho počátků na stránkách undergroundového časopisu Death Rattle v osmdesátých letech.
Tím, co je typické pro Charlese Burnse (* 1955), jsou výlety do zvláštně disociované reality amerického předměstí, kde mezi všednodenní životní peripetie postav pronikají příšery z brakových filmů a komiksů, ovšem vnímané nekriticky dětskýma očima. I když Bludiště vypadá jako variace na Burnsův předchozí počin Naposled, ve skutečnosti je to jeho zatím nejkomornější a nejintimnější dílo, v němž tvůrce předvádí jakýsi duchařský realismus.
Dvě trilogie o umělcích podivínech
Už ve svých starších komiksech jako série El Borbah či Na oko se Burns projevoval originální imaginací, která sice čerpala ze starých béčkových hororových filmů či komiksů, ale autorova kontrastní černobílá kresba je transformovala v surreálnou noční můru. Díky své nejslavnější sérii Černá díra, kterou publikoval mezi roky 1995 a 2005, se stal klasikem komiksů o dospívání. Burns v Černé díře podal teenagerská léta coby hrozivou životní etapu, která je rozkročena mezi dětskými strachy a neméně úzkostnými zkoumáními sexuality, deziluze, smrtelnosti a dalších aspektů světa dospělých.
Obálky české edice trilogie Bludiště, repro: Trystero
Třídílný komiks Naposled, vydávaný po roce 2010, přišel s barevnou kresbou používající jednolité plochy bez barevných přechodů a vytvořil zvláštní vyprávění, kde se civilní pasáže střídají se snovými scénami plnými bizarních imaginativních obrazů. Na podobných základech stojí Bludiště, ale tentokrát se do snových světů postav nepotápíme tak hluboko a zkoumáme trochu jiné formy rozklíženosti identit hlavních hrdinů.
Mužští protagonisté obou komiksů jsou neúspěšní umělci a podivínští introvertní outsideři, kteří mají problém zapadnout do společnosti. Oba žijí na hraně psychózy a o obou se v nějaké fázi příběhu řekne, že užívají medikaci. Komiksy je přitom zobrazují empaticky a celé vyprávění, které je hodně založené na disociacích a proudu vědomí, přizpůsobují jejich vnímání světa. Nicméně trilogie Naposled se zabývala především pamětí a tím, jak z nespolehlivé a děravé matérie vzpomínek a fantazií úporně skládáme svou vlastní osobnost. Bludiště je naproti tomu ovládané touhou po uskutečnění určitého ideálu, po proměně snu ve skutečnost. Není proto divu, že tento komiks do velké míry pojednává o médiu kinematografie.
Kresba z třetího dílu komiksu Bludiště, repro: Trystero
O pozici vypravěče se v Bludišti střídají mladík Brian, který se nadšeně věnuje kreslení a amatérským filmům, a Laurie, která má hrát hlavní roli v jeho novém snímku. Vypravěčská štafeta, kdy si oba protagonisté vzájemně předávají perspektivu, je natolik plynulá, že občas úmyslně není zprvu jasné, zda stále vypráví on, anebo už ona. Osou příběhu je krátké období, během něhož Brian, Laurie a pár jejich kamarádů natáčí amatérský horor. Brian je jediný, komu na výsledku skutečně záleží, zároveň je však také nejvíc „odpojený“ od reality kolem sebe. Jeho mysl se zatoulává do vizí a niterných úvah, z nichž se zase vláčně vrací „na povrch“.
Cool už není, relevantní však ano
Bludiště je obdobně zatoulané jako Brianovy myšlenky. Tak jako v Naposled, i zde najdeme spoustu pasáží, v nichž skutečnost propadá do fantazie – a naopak… Vlastně se tu vypráví o inscenování vizí do podoby konkrétních obrazů. Brian na jednu stranu své vize realizuje v podobě kreseb a filmů, zároveň i samotná jeho imaginace je živena sledováním starých snímků, většinou béčkových hororů z padesátých let, ale i klasického dramatu Petera Bogdanoviche Poslední představení (1971). Filmy jsou tu motorem imaginace i jejím produktem.
Kresba z třetího dílu komiksu Bludiště, repro: Trystero
Opakuje se tu obraz Briana, jak natahuje ruku v touze dotknout se svých vlastních vizí, proměnit je v něco hmatatelného. A stejné gesto představují i jeho malby a filmy, v nichž figurují reálné postavy ve fantaskních krajinách. Melancholický závěr poslední knihy ukazuje, že skutečný film tak, jak ho Brian chtěl natočit, nakonec existuje jen v jeho vlastní hlavě.
S tím souvisí otázka, do jaké míry Bludiště je „aktuálním“ komiksem. Burnsova tvorba nejsilněji rezonovala v devadesátých a raných nultých letech, kdy popkultura silně akcentovala podobné aspekty dospívání, na něž je jeho tvorba vyladěná. Dnes obrazy teenagerů v popkultuře kladou důraz na znatelně odlišné rysy dospívání. A přece: ze současného pohledu je Bludiště pozoruhodné jako komiks na téma duševního zdraví – konkrétně by se dal chápat jako empatický a působivý příběh na téma prožívání lidí s psychickými problémy v širším kolektivu, případně na téma zastírání vlastních duševních obtíží před druhými. Ostatně, příběh Brianova filmu je variací na snímek Invaze lupičů těl (1956), kde jsou lidé nahrazeni svými mimozemskými dvojníky předstírajícími, že jsou normální pozemšťané.
Kresba z třetího dílu komiksu Bludiště, repro: Trystero
Vedle toho je Bludiště příběhem o nenaplněné lásce a jeho součástí jsou Brianovy fantazie o nahém těle Laurie. Rovněž tady se Burns ukazuje jako autor, který dokáže tohle téma podat jinak než coby jednoduchou erotickou fantazii. Scény, v níž nahá Laurie vystupuje z bizarního kokonu (a později v realitě ze stanu) jsou nepochybně plné sexuální fascinace, ale zároveň působí zvláštně monstrózně.
Bludiště zkrátka dokáže vězet pevně v realitě, a zároveň se zasněně toulat kdesi mimo. Potvrzuje, že Charles Burns zůstává originálním a relevantním tvůrcem, a to nejen v komiksovém médiu.
Kresba z třetího dílu komiksu Bludiště, repro: Trystero
Charles Burns: Bludiště 1 + 2 + 3
Překlad Martin Svoboda. Nakladatelství Trystero, Praha 2020, 2021, 2024, 64 + 64 + 88 stran, doporučené ceny 399, 418 a 525 korun.
