Nechtějte naštvat černého pantera čili klasická drsná škola na komiksový způsob

Příběhy, v nichž lidské postavy nahradila antropomorfizovaná zvířata, nejsou v komiksu ničím neobvyklým. Možná nejdůležitějším zástupcem tohoto subžánru je Maus Arta Spiegelmana. Podobenství o holokaustu, v němž jsou Židé zobrazeni jako myši a nacisté vypadají jako kočky.

Běžnější jsou pochopitelně lehčí, zábavnější díla. Americko-japonský autor Stan Sakai vytvořil sérii Usagi Yojimbo – desítky příběhů dlouhouchého králičího rónina, v nichž zpracoval bezpočet samurajských i folklórních historek, často doprovázených vhledy do tradic japonských řemesel. V Japonsku má kořeny i manga Beastars (jejíž anime adaptaci je možné sledovat na Netflixu), kde na jedné střední škole roste pnutí mezi masožravými a býložravými studenty a z něj vyrůstající konflikt mezi rozumem a zvířecími pudy postav.

Série Blacksad španělské dvojice Juan Díaz Canales (* 1952, scénář) – Juanjo Guarnido (* 1967, kresba) má blíže spíš k Usagimu Yojimbovi. Jen namísto žánru „čanbara“ vychází z americké drsné školy a noiru. Autoři poprvé představili Johna Blacksada komiksovým fanouškům a fanynkám v roce 2000 v albu Kdesi uprostřed stínů. Zápletka byla nádherně přímočará – kdosi zavraždil Blacksadovu dávnou milenku a on je odhodlaný ji pomstít za každou cenu, i když stopa vede ke zdánlivé nedotknutelné elitě města. Panter může nosit kabát a kouřit cigaretu, ale pořád je to vrcholový predátor, kterého nikdo nechce naštvat: „Když vejdu do své kanceláře, někdy mám pocit, jako bych vstoupil mezi ruiny prastaré civilizace. Nejen kvůli nepořádku, který tu panuje, mnohem spíš proto, že mi připomíná pozůstatky civilizovaného tvora, kterým jsem bývával.“

Následovala alba Národ ledu (2003), Rudá duše (2005) a Peklo: mlčení (2010). Všechna vyšla česky nejprve v komiksovém magazínu Crew a posléze v roce 2012 souborně jako pátý svazek edice Mistrovská díla evropského komiksu. Nyní v téže edici vyšel další soubor, nazvaný prostě Blacksad 2. Obsahuje dva příběhy – Amarillo z roku 2014 (také se nejprve objevil v magazínu Crew) a Pak se všechno zhroutí, dosud nejdelší blacksadovský příběh – ten je dostupný česky poprvé.

Pozice velké kočky

Blacksad nepatří k sériím tematizujícím způsob, jímž vedle sebe koexistují jednotlivé zvířecí druhy především z potravního hlediska. I v Česku známý komiks Jack Wolfgang přitom právě kolem úspěšné náhražky masa vytvořil celou zápletku, v Usagim Yojimbovi zase existují jako zdroj bílkovin pro účely série vytvořené ještěrky.

Záměr tvůrců Blacksada je skrze konkrétní druh vymezit charakter hrdinů a padouchů – jakkoliv samozřejmě nelze jít (vzhledem k počtu postav, které se už v jednotlivých albech mihly), zcela do hloubky. Blacksadovým občasným spojencem je například policejní náčelník Smirnoff (německý ovčák se smyslem pro pořádek), v metru často pracují krtci, zvířata s bílou srstí rozjíždějí svou vlastní verzi rasismu, arogantní developer shlížející na město jako na svou kořist je ptačím dravcem.

A sám Blacksad občas trousí poznámky, z nichž je jasné, že si uvědomuje nejrůznější klišé. „O nás kocourech existuje spousta pověr a stereotypů. Tak například, že prý máme devět životů. Po pravdě řečeno jsem nikdy neměl chuť si to prověřovat. Taky se povídá, že nemáme moc rádi hlodavce. Jo, to je pravda. Obzvlášť když je napadne něco tak nerozumného, jako vlézt nám až do pelíšku s bouchačkou v prackách,“ komentuje ve svém prvním příběhu bitku s krysím gangsterem a kontrast spíše chudinské newyorské čtvrti se slovy jako „pelíšek“ přidává scéně další rozměr. Podobně jako scény, kdy Blacksad doslova ukáže, že má drápy.

Juan Díaz Canales skvěle nakládá se žánrovými motivy a klišé a Juanjo Guarnido kongeniálně hledá vizuální vyjádření. Pracuje přitom nejen se zvířecími postavami, ale i s prostředím a konkrétním tématem daného alba. A tak v Rudé duši zasazené do dob honu na komunisty zvýrazňuje červené tóny a v neworleánském albu Peklo: mlčení skvěle vystihl hru jižanského slunce prosvítajícího přes mihotající se listoví pouličních alejí.

(Bez)starostná jízda a divadelní intrika

Amarillo, které druhý souborný blacksadovský svazek otevírá, je nejuvolněnější příběh, jaký zatím Canales s Guarnidem stvořili. Blacksad má jednoduchý úkol – přepravit jistému pracháči jeho vůz do texaského Amarilla. Ovšem shodou náhod a také proto, že každý dobrý skutek musí být v noiru potrestán, mu auto ukradnou a on musí zloděje pronásledovat napříč Spojenými státy. Album spoléhá především na uvolněnou kresbu a pocit otevřeného prostoru, který je v přímém kontrastu s ryze městskými scenériemi předešlých alb. I sám Blacksad je zde mnohem uvolněnější, než jsme zvyklí, což se pozná pochopitelně podle linií čumáku a sklonu uší… Ovšem na druhou stranu je pravda, že scenáristicky album trochu zaostává a především charakterové proměny některých postav jsou příliš náhlé.

Vše vynahrazuje následující Pak se všechno hroutí. Sleduje hned několik vzájemně se ovlivňujících dějových linek. Jednak je zde snaha místní umělkyně uspořádat velký divadelní festival v parku, jednak hrozba předsedovi odborů pracovníků metra. Svoji zatím největší roli zde hraje Tejden, původně vlezlý novinář, který se postupem času stal jakýmsi Blacksadovým sidekickem.

Hrozba, jíž zde Blacksad čelí, je spojena s pozemkovými machinacemi a vrací sérii tam, kde je jí nejlépe. Tedy do špinavých uliček velkoměsta, které jsou tím špinavější, z oč větší výšky na ně shlížejí mocní, pro něž jsou obyčejní „lidé“ jen jakousi teoretickou entitou bez nároku na vlastní city, osud a budoucnost. A i když je závěrečná pointa možná teatrální, přesně sedne ke klasikám drsné školy. Ostatně Blacksad zde opět po delší době není pouze tím, kdo odhaluje tajemství druhých, nýbrž i tím, kdo má na případu osobní zájem, neboť se na scénu vrací jeho milenka z třetího alba.

Pak se všechno zhroutí je ve všech směrech nejepičtějším Blacksadovým dobrodružstvím a fascinující ukázkou toho, jakých výšin může „zvířecí komiks“ dosáhnout. A tak nevadí, že se tentokrát nedočkáme tak působivých zvířecích wisecracků, jimiž se série chlubila v počátcích. Melancholickou atmosféru klasické drsné školy zprostředkovává – vedle klasiků Chandlera a Rosse McDonalda – stále nejlépe.

Obálka letošního druhého tuzemského svazku Blacksad, repro: Crew