Eva Rybářová: To, co ukazuje fotka má dnes větší váhu než to, jaká je realita

Eva Rybářová (* 1991) je fotografka a intermediální umělkyně. Absolvovala fotografii na Střední škole umění a designu v Brně. Následovalo bakalářské studium na pražské UMPRUM v ateliéru Fotografie, pak magisterské studium na vídeňské Die Angewandte (Universität für angewandte Kunst Wien) v ateliéru TransArts. Během studia se Rybářová účastnila stáže v ateliéru Fotografie rovněž na vídeňské Die Angewandte.

Ve své tvorbě zkoumá různé identity, svět sociálních sítí a možnosti zobrazení. Její tvorbu lze řadit k hnutí postinternetu, které se zabývá společností vpletenou do globálních počítačových sítí. Spolu s Marií Tučkovou vystupuje jako tvůrčí hudební duo Cloudy Babies. Žije a pracuje v Praze a v Brně.

Tvorbou reagujete na aktuální fenomény globální společnosti a jejich vliv na život jednotlivce. To je ovšem velmi pohyblivá a proměnlivá půda. Jak se rozhodujete, na co z toho zaměříte pozornost?

Právě: Vše se tak rychle mění, že je velmi těžké zůstat správně nebo alespoň pevně orientován. Zajímá mě zmatení a nejistota pramenící z přehlcenosti informacemi a obrazy, a otázka, zda je možné obojí „vypnout” prostým vypnutím technického zařízení. Zkoumám internetovou stránku, virtuální prostředí, instagramový feed, kdy mohou být dvě naprosto rozdílné věci vedle sebe, jako by to byly věci se srovnatelnou hodnotou. Studuji stereotypní estetické hodnoty vytvářené globální společností, v níž důležitou roli hraje zpeněžitelnost. Sleduji vyjadřování našich prožitků skrze estetizování fotografií, kterými se prezentujeme a přemýšlím, zda jsou stejnými vizuálními kvalitami ovlivněny i naše reálné životy.

Vnímáte se při tom více jako fotografka, nebo multižánrová umělkyně?

Vnímám se jako obojí. Jako fotografka, respektive fotografka a retušérka, se živím. Jako umělkyně nejsem přímo vázaná na žádné konkrétní médium. Ráda pracuji s textem, někdy fotografuji, ale vytvářím i kresby, videa nebo instalace.

Nakolik do vašeho řekněme postinternetového uvažování vstupuje aktuální celosvětové dění, například covid nebo válka na Ukrajině?

V mojí situaci není možné na takové události nereagovat či je vytěsňovat. Současný člověk žije uprostřed globálního dění a je téměř nemožné se tomu vyhnout. A umělecká díla, která vznikají v globalizovaném prostředí, mohou nebo by spíš měla být skrze tento kontext čtena, i když se třeba konkrétních témat přímo netýkají. Nemluvit o něčem je totiž také formou reakce. Během covidu jsem vytvořila fotografickou sérii Still Lifes, která se kromě dalších témat týkala i tehdejší situace. S válkou na Ukrajině se vyrovnávám těžko.

Eva Rybářová, z videa Amy, 2019, repro: archiv umělkyně

Co vám dalo studium uměleckých oborů?

Studium tříbí určitou obecnou citlivost k věcem a zároveň vzdělává v řadě jiných skutečností, než je umění. Současné umění je rozrůzněné, pracuje s různými principy, čerpá z různých oborů a sfér, proto při jeho čtení – a samozřejmě i vytváření – je často nutné zapojit nejen smysly, vědomosti a zkušenosti, ale i jakousi specifickou senzitivitu, která spojí jednotlivé složky dohromady.

Jako fotografka se podílíte i na identitách a vizuálech uměleckých institucí, často pracujete s brněnskou Galerií TIC. Jak taková spolupráce probíhá?

Spolupráce závisí na charakteru výstupu a na představě zadavatele o povaze té spolupráce. Někdy je mi přenechána relativní volnost až do hotového výstupu, jindy po zadání přicházím s návrhem, který dále konzultuji. Konkrétně s Galerií TIC spolupracuji od roku 2019, dělám pro ni fotodokumentaci výstav a dva roky jsem se podílela na vizuálních materiálech galerie. Také jsem dokumentovala a portrétovala umělce pro projekt Blackbox, který Galerie TIC realizovala spolu s TIM MU (obor Teorie interaktivních médii při Masarykově univerzitě – pozn. redakce). Opakovaně jsem pracovala pro kurátorské seskupení Café Utopia, například pro katalog jimi kurátorovaného Brno Art Open 2019 nebo jsem vytvářela skupinové portréty organizátorů Brno Art Week.

Nedávno jsem se podílela na vzniku knihy Věšák Zet, kterou vydala pražská galerie Nevan Contempo a zároveň počátkem letošního roku uspořádala stejnojmennou výstavu. Spolupráce s umělcem Martinem Zetem byla pro mě natolik zajímavá, že nadále pokračuje, i když výstup zatím nemá konkrétní podobu.

Nemohu se nezeptat na hudební duo Cloudy Babies, které máte s Marií Tučkovou. Jak k tomu vůbec došlo?

S Marií se nám líbila myšlenka „mít kapelu”. Takže jsme vymyslely vytvoření hudebního dua v kontextu volného umění. Nejprve jsme na instagramovém účtu manifestovaly existenci dívčí popové kapely Cloudy Babies. Stačilo postovat fotky, na kterých to vypadá, že jsme ve zkušebně nebo na koncertě – a začaly přicházet nabídky na koncerty a další akce. A to když jsme první asi rok a půl nevytvořily žádnou hudbu ani neměly vystoupení. Bavila nás hra s prostředky propagace masové kultury skrze sociální sítě, kdy to, co ukazuje fotka má větší váhu než to, jaká je realita.

Eva Rybářová, obrazové materiály pro Galerii TIC, 2019, foto: archiv umělkyně

Nyní však jako kapela už fungujete. Kdy a kde vystoupily poprvé?

Nečekaný zájem nás však donutil začít dělat hudbu. První „zhmotnění“ Cloudy Babies nastalo v roce 2018 ve zmíněné galerii Nevan Contempo. Připravily jsme tam výstavu Cloudy Babies: EP; mimo další díla jsme tam ve čtyřech písních, tedy ve formátu EP desky, představily příběh dvou mimozemšťanek, které přistály na planetě Zemi, usídlily se v datovém úložišti Cloudu, z něhož získaly informace o lidském druhu, a nyní objevují Zemi, její obyvatele, jejich chování, emocionální cítění, vazby, které mohou mít lidé mezi sebou, ale i politické či mocenské vztahy, možnosti vyjádření jazykem a další.

Alter ega Cloudy Babies jsme vytvořily za účelem většího odstupu a vytvoření pozice, z níž můžeme mluvit a kriticky zhodnocovat jakákoli témata, která nás zajímají – sociální, osobní, politická, ekologická…

Jak to pokračovalo?

Od té doby jsme měly několik výstav i řadu vystoupení a koncertů. Fungujeme jako umělecké duo s přesahem do současné hudební scény. Nyní jsme v našem příběhu už někde jinde, jak dokládá výstava Belonging, kterou jsme letos na jaře měly v Galerii Joey Ramone v Rotterdamu. Týkala se domova a pocitu sounáležitosti. Cloudy Babies se v Belonging vztahují k pocitu vykořenění a nemožnosti nalézt domov, což je přivádí k otázce, zda domov je místo nebo snad jen pocit, a jestli je jejich původ skutečně meziplanetární, anebo možná přece jen pocházejí ze Země, která je však pro ně cizím místem. A momentálně s Marií pracujeme na našem filmu Cloudy Babies: Coming to Life, jehož uvedení plánujeme na konec tohoto roku.

Jak film budete distribuovat?

Jednoduše: Zveřejněním na YouTube.

Nakolik je pro vás těžké skloubit osobní a tvůrčí život?

Mám je docela propojené, protože většina mých přátel jsou buď umělci, anebo mají k umění blízko. Pracuji však i na věcech, které nejsou nutně spjaté s uměleckým prostředím nebo nemají tvůrčí potenciál, takže nějaké hranice v tom pro mě také existují.

Co si mám pod tím představit?

Prostě jde o různé zakázky od klientů z neuměleckých kruhů. Zároveň ne vždy je fotografování umělecké, i když jde o zakázku z uměleckého prostředí – někdy spíše běží o jakési technické řešení, příkladem můžou být reprodukce obrazů či jiných uměleckých děl nebo retuše s přesným zadáním.

Jaký máte dlouhodobý cíl, tedy pokud jej máte?

V klidu pokračovat v tom, co dělám.