Fanatismus až za hrob. Klasická manga předává zkušenost japonského vojáka za druhé světové války
Kromě záplavy aktuálních mang u nás průběžně vycházejí i klasické starší tituly, které ukazují, že japonský komiks vždy stál za pozornost. Jeden takový vyšel koncem loňského roku – vynikající trpké vzpomínání na temnou éru druhé světové války nazvané Vstříc vznešené smrti! od Šigerua Mizukiho, autora slavné bubácké mangy Kitaró.
Ze vzdálenějšího pohledu by se mohlo zdát, že mangy existuje nepřeberné množství a jedna je jako druhá. Omyl! – a čeští nakladatelé jej průběžně vyvracejí. Díky nim se v překladech postupně objevují historické milníky jako Blackjack Osamu Tezuky, Vzdálené pobřeží Džiróa Tanigučiho nebo Naušika Hajaa Mijazkakiho, ale i například horory Džundžiho Ita nebo groteskní underground Šintara Kaga.
Nemohl zapomenout
Už nějakou dobu máme možnost číst i některé zásadní tituly jednoho z velkých klasiků japonského komiksu, Šigerua Mizukiho (1922–2015). Proslavil se především jako autor brilantní nadpřirozené mangy Kitaró, vycházející z pantheonu japonských folklorních strašidel jókai. Část jeho tvorby ovšem spadala do druhu mangy, jemuž se říká gekiga – ta vznikla v šedesátých letech coby dospělejší a autorsky zaměřená alternativa mangy cílené spíše na dospívající publikum. Autoři jako Jošihiro Tacumi, Jošiharu Cuge nebo Sanpei Širato vytvářeli civilní, často bezútěšné příběhy zachycující každodennost poválečného Japonska, případně směřovali k surreálným snovým náladám nebo se revizionisticky vraceli k předmoderní národní historii.
Mizuki do tohoto proudu zapadal svými protiválečnými komiksy. Válka totiž byla vedle příšer dalším tématem, jímž byl celoživotně posedlý. V roce 1942, tedy ve svých dvaceti, musel narukovat do japonské armády a účastnit se bojů ve druhé světové válce. Stal se tak svědkem válečných hrůz včetně leteckého útoku, který jej připravil o levou ruku. Tuhle zkušenost vtělil právě do svých komiksů žánru gekiga, jež publikoval v sedmdesátých letech, kdy už byl proslulý díky Kitarovi. V češtině vyšel jeho karikaturně pojatý životopisný komiks Hitler z roku 1971, na nějž o dva roky později navázal právě s memoárovým komiksem Vstříc vznešené smrti!.
Žádná oběť není dost veliká
Děj komiksu Vstříc vznešené smrti! se odehrává v japonském vojenském táboře v Nové Guiney na sklonku druhé světové války. Mizuki tu líčí různé peripetie každodenního bídného života armády, která do konfliktu evidentně šla s ohromným fanatismem, avšak se zoufale nedostatečnými prostředky. Posádka sice dlouho nejde do otevřeného boje, ale i tak ztrácí jednoho člena za druhým vinou všemožných nehod a nešťastných okolností. Když ke konci knihy skutečně dojde k bitvě, Mizuki ji ztvárňuje hrůzným, apokalyptickým způsobem.
Nejzásadnější na autorově vyprávění jsou drobné náznaky ukazující nesmyslnou zaslepenost tehdejší japonské společnosti posedlé představou, že je předurčena stát se obávanou velmocí. Vojáci jsou lapeni do sebedestruktivní kolektivní mentality, podle níž žádná oběť není dost veliká. Absurdita japonského válečného úsilí se vyjevuje už tím, že jednotka se pokouší udržet cizí dobyté území ve chvíli, kdy spojenci útočí přímo na japonská města. Ale nejslavnějším momentem komiksu je závěrečná pasáž, v níž několik vojáků, kteří přežili prohranou bitvu, je nadřízenými přesvědčováno, aby spáchali takzvanou čestnou sebevraždu, neboť nemají právo být naživu, když jejich druhové padli.
Absurdita, kterou komiks líčí, je odlišná od té, kterou vylíčili Joseph Heller v Hlavě 22 nebo Kurt Vonnegut v Jatkách č. 5, kteří druhou světovou válku přibližují z pozice příslušníků americké armády. Mizuki tu kritizuje japonské velikášství a přehnanou obětavost, která se očekává i vynucuje od každého člena společnosti. Obě tyto vlastnosti navíc z japonské společnosti po válečném debaklu nevymizely a určitou součást tamní národní identity tvoří dodnes.
Mizuki svůj pohled na válku ještě více rozvedl v rozsáhlé manze Showa: A History of Japan, kterou postupně zveřejňoval na sklonku osmdesátých let. Kombinuje v ní velké a malé dějiny při líčení vývoje japonské společnosti v éře Šówa zahrnující roky 1926–1989. Kapitoly z japonské historie zde prokládá osobními vzpomínkami od raného dětství po dospělost.
Dvě sousední strany z mangy Vstříc vznešené smrti! od Šigerua Mizukiho, repro: Argo
Nevyprchávající intenzita
Životopis Hitlera, Vstříc vznešené smrti! i Showa vytvářel svým typickým karikaturním stylem, jaký použil rovněž u Kitara. Čistá cartoonová linka, někdy spojená s detailně prokreslenými obrazy prostředí, ještě prohlubuje absurditu i humanismus, přítomný v podloží jeho protiválečných komiksů. Mizukimu umožňuje kreslit některé postavy coby monstra, jiné jako zjednodušené verze obyčejných lidí polapených do děsivých dějinných pohybů.
Šigeru Mizuki navíc není zdaleka jediný, kdo přetavil vlastní trauma související se zásadní historickou událostí do podoby mangy. Slavná je například dlouhá série Keidžiho Nakazawy Bosý gen, v níž se tvůrce vyrovnává se zkušeností přeživšího atomový útok na Hirošimu, nebo v minulé dekádě vydaný komiks Diary of a Quiet Life, v němž významný autor Tecuja Čiba vzpomíná na své dětství v okupované Číně, kterou po konci druhé světové války musel s rodinou opustit.
Všechna tato díla dokázala propojit výrazové prostředky mangy s hluboce osobním a netriviálně podaným uměleckým svědectvím. Výrazně rovněž přispěla do domácí debaty o hodnotách moderního Japonska. Vstříc vznešené smrti! rozhodně nemusíme číst jako zasloužilou, avšak již zaprášenou klasiku. Její kresba i vyprávění dodnes působí intenzivním dojmem.
Obálka českého vydání mangy Šigerua Mizukiho, repro: Argo
Šigeru Mizuki: Vstříc vznešené smrti!
Přeložila Anna Skřivánková. Argo, Praha 2025, 368 stran, doporučená cena 448 korun.
