Film Já Kapitán: Touhy a sny migrantů mířících do Evropy se nijak neliší od těch našich

Centrální Středomoří je považováno za nejnebezpečnější migrační trasu na světě. Od roku 2015 v něm utonulo takřka třicet tisíc uprchlíků. Matteo Garrone (* 1968) vedl rozhovory s těmi, kteří plavbu přežili a dostali se až na jih Itálie. Byl mezi nimi i patnáctiletý Afričan, který dokázal sám ukormidlovat loď k italskému pobřeží, a zachránit tak životy ostatních lidí na palubě.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

O poslední a zpravidla nejdramatičtější fázi podobných výprav a o následném životě v Evropě už vzniklo mnoho festivalových dramat. Některá z nich natočili Garroneho krajané, Emanuele Crialese (Pevnina), Jonas Carpignano (Mediterranea) nebo Gianfranco Rosi (Požár na moři). Garrone se proto rozhodl věnovat větší pozornost méně medializovaným etapám migrace, které smrtonosnému zdolávání vln obvykle předcházejí.

První dějství filmu, odehrávající se v Dakaru, je ještě poměrně bezstarostné. Mladí hrdinové sice žijí ve skromných podmínkách, ale nehladoví ani nejsou pronásledováni režimem. Na sever se tedy nevydávají kvůli bezprostřednímu ohrožení. Chtějí „pouze“ žít lépe, poznat svět, splnit si sny. Nenaplňují tudíž stereotypní představu západního člověka o tom, jak zoufale a zbídačeně by měli migranti vypadat, nebo jaké by měly být jejich motivace.

Šestnáctiletý Seydou vyrůstá se svými sestrami a milující, ale obezřetnou matkou. Pár výmluvných situací nám zprostředkovává jeho každodennost, kulturu a rituály. Na jejich základě také chápeme, nakolik pevné je chlapcovo pouto s jeho bratrancem Moussou, které představuje emocionální jádro dvouhodinového filmu.

Snílci na iniciační cestě

Seydou by chtěl v Evropě prorazit jako zpěvák. Zprvu se zdráhá, nechce zradit rodinu. Nakonec stabilní útočiště opouští. Spolu s Moussou – bez matčina vědomí – nastupuje do autobusu mířícího do Mali. Jejich pouť, rozdělená do několika větších dějových segmentů, bude pokračovat přes saharskou poušť do Libye, a pak až na kraj Atlantského oceánu.

Čím dál od domova se Seyoud a Moussa dostávají, tím víc jejich klukovské dobrodružství připomíná noční můru. Když při divoké jízdě přes písečné duny vypadne z korby džípu jeden z pasažérů, řidič uhání dál, nechává nešťastníka napospas brutálnímu horku a spalujícímu slunci. Stejně bezohledně budou s migranty jednat ostatní překupníci nebo libyjští vojáci.

Během nekonečného přechodu přes rozpálenou poušť se mladíci zděšeně ohlížejí po nehybných tělech svých předchůdců, napůl zakrytých pískem, který se rozprostírá všude kolem. Jejich iniciační cesta, při níž ztrácejí počáteční nevinnost, však není lemována výhradně krutostí a mrtvolami. Setkávají se i se solidaritou a krásou: nehostinnost Sahary kontrastuje s opojnými krajinomalebnými panoramaty kameramana Paola Carnery.

Úlevu rovněž přinášejí sny a fantazie. Pro Seydoua to jsou záchytné body uprostřed chaosu a nejistoty. Žena ve světlezelených šatech, které se snažil pomoct v poušti, se najednou odpoutává od zemské tíže a on její levitující tělo s lehkostí vede za ruku. Když je později mučen v libyjském žaláři, zjevuje se protagonistovi andělské stvoření, díky němuž může na chvíli navázat kontakt s matkou. Sny mu poskytují naději i vodítka pro cestu vpřed.

Některá sociální dramata se až sadisticky vyžívají v utrpení postav, aby s větší razancí apelovaly na svědomí publika – viz například nedávná Hranice od Agnieszky Holland. Já Kapitán má k tomuto typu děl, k „misery porn“, též nakročeno. Dlouhé detaily zachycující utrpení, které Seydou, Moussa a jejich přátelé zas a znovu zakoušejí, ale nejsou samy o sobě cílem.

Schopnost zdolávat bolest a překážky vede k charakterovému vývoji postav a představuje důležitou podmínku pro dosažení snů. Právě o nich film vypráví. Také ústřední hrdinové, s velkým nasazením a přesvědčivostí ztvárnění dvojicí senegalských neherců (Seydou Sarr a Moustapha Fall), jsou spíš naivní snílci než mučedníci trpící za hříchy druhých.

Vzdálenost pouze zdánlivá

Ačkoli Garrone, který při psaní scénáře spolupracoval s trojicí dalších autorů, čerpal z autentických výpovědí, zároveň vypráví univerzální, v něčem modelový příběh odpovídající monomýtu známému jako „cesta hrdiny“. Podobně jako hrdinové z lidových vyprávění, také Seydou se vydává do světa primárně proto, aby dospěl, stal se mužem. Díky setkáním s různými formami zla v sobě postupně objevuje odvahu nést zodpovědnost nejen za sebe, ale i za desítky dalších životů.

Naplňování známého schématu se vedle lehké modelovosti vedlejších postav projevuje také absencí většího dramatického napětí. Vyprávění nenastoluje komplikovanější otázky, nemá nás čím překvapit. Jen přímočaře, v mechanicky pravidelném rytmu zachycuje jednotlivé kroky, které migranti musejí absolvovat při překonávání několika tisíc kilometrů.

Poselství filmu je navzdory poměrně konvenční formě mimořádně silné. Přestože se Já Kapitán odehrává daleko od Garroneho domoviny, organicky zapadá do jeho filmografie coby další nesentimentální, humanistické drama, v němž jsou neposkvrněné duše konfrontovány s barbarstvím a korupcí okolního světa (Reality Show, Dogman, Pinocchio).

Také stylisticky jeho snímek působí jako syntéza režisérovy dosavadní tvorby: magicko-realistické vsuvky a mytický rámec odpovídají jeho dlouhodobému zaujetí pohádkami (viz také Pohádka pohádek). Dokumentární syrovost drsnějších výjevů zas podobně jako v První lásce nebo Gomoře navazuje na neorealistickou tradici italské kinematografie, k níž se Garrone hlásí.

Vlastně i ona vzdálenost příběhu od italské reality je pouze zdánlivá. Málokteré téma italskou společnost v posledních letech sžírá a štěpí tolik jako migrace. Já Kapitán k ní přistupuje z opačného konce než třeba současná italská premiérka Giorgia Meloni, volající po radikálních opatřeních typu vyvážení uprchlíků do Albánie. Postavy odhodlaně mířící za představou blahobytu Garrone nezbavuje lidskosti, nedělá z nich čísla ve statistice. Dává jim tváře a jména. A hlavně: nechává vyniknout jejich touhy a sny, které se nijak neliší od těch našich.

Plakát k filmu, zdroj: Pilot Film

Já Kapitán / Io capitano (Itálie, 2023, stopáž 121 min)

Režie: Matteo Garrone, scénář: Matteo Garrone, Massimo Gaudioso, Massimo Ceccherini, kamera: Paolo Carnera, hudba: Andrea Farri. Hrají: Joseph Beddelem, Didier Njikam, Seydou Sarr, Moustapha Fall, Bamar Kane, Affif Ben Badra a další.
Česká premiéra: 4. dubna 2024