Film, který se vás dotkne

V recepci hotelu Venus, kde jsem letos pobývala v průběhu Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kolem mě projížděl high-tech invalidní vozík. Jeho pasažér byl postižen velmi těžce, skoro nic na jeho těle se nezdálo být v pořádku, snad s výjimkou velkých modrých očí. Moje reakce na střetnutí s ním byla rozporuplná. Část mé osobnosti chtěla utéct, odvrátit pohled a nedívat se na znetvořené údy, ošklivě vyčnívající zuby, stékající sliny. Zároveň jsem cítila soucit, snad i určitou fascinaci zdeformovanou tělesnou schránkou, cosi mě nutilo představit si, jaké to je žít v takovém těle. O dva dny později, na projekci snímku Touch Me Not, v němž Christian Bayerlein – což byl ten postižený muž z recepce – představoval sám sebe, jsem zjistila, že obdobně reaguji jak já, tak ostatní diváci i na samotný film.

Uvedení rumunsko-německo-česko-bulharsko-francouzského debutu rumunské režisérky Adine Pintilie (*1980) Touch Me Not budilo v Karlových Varech zájem už proto (nebo právě proto), že šlo o dílo oceněné Zlatým medvědem a zároveň i cenou za debut na letošním Berlinale. Snímek představila delegace zastoupená kromě štábu většinou účinkujících a také českými producenty Radovanem Síbrtem a Alžbětou Karáskovou (společnosti PINK) i českým distributorem Janem Macolou (Pilot Film).

Záběr z filmu Touch Me Not: Průvodkyní je sama režisérka, jejíž mluvící hlavu sledujeme pomocí kamerového zařízení Interrotron, foto: Pink Productions

Průvodkyní filmem je sama režisérka, která jej vytváří jako osobní výzkum intimity, důvěrnosti dotyků, vnímání vlastního těla a tělesnosti obecně. Její mluvící hlavu sledujeme pomocí kamerového zařízení Interrotron. Tento zvláštní způsob snímání, kdy se obličej promítá na polopropustné zrcadlo (vynalezl ho slavný dokumentarista Errol Morris), působí tak, že každý divák může mít pocit, jako by Adine Pintilie mluvil přímo na něj.

Při svém výzkumu režisérka ukazuje různé protagonisty. Reální hrdinové, jaké vídáme v dokumentech, se setkávají s herci, kteří hrají částečně roli a částečně zřejmě sami sebe. Díváme se například na terapii pro postižené, kde se terapeuti a klienti dotýkají nejdříve tváře a později dalších částí těla toho druhého, a to tak, aby – dle pokynů přítomného psychologa – cítili jeho duši. Terapeut Tomas Lemarquis, islandský herec, který ve skutečném životě přišel ve třinácti letech kvůli vzácné nemoci o vlasy a cítí se tím do jisté míry postižený, se něžně dotýká obličeje výše již zmíněného Christiana Bayerleina, kvadruplegika se spinální atrofií. Pohled na Christiana je bolestný, ale prostřednictvím dotyků Tomase a také ovšem toho, jak hovoří o vnímání svého vlastního těla, v němž dokáže být šťastný, si získává diváky.

Terapie, probíhající ve sterilním nemocničním prostředí, sleduje zpovzdálí Laura, hlavní postava snímku, dá-li se to u filmu s tak zvláštní strukturou říci – hraje ji německá divadelní herečka Laura Benson. Hezká žena kolem padesátky, jež usiluje o překonání úzkosti z intimity a dotyků. Postižený Christian – na rozdíl od zdravé Laury – nemá problém se svou sexualitou a dotyků druhých si dokáže užít snad právě proto, že jeho možnosti jsou tak omezené.

Film začíná scénou, kdy Laura sleduje sprchujícího se a posléze masturbujícího mladého prostituta. Nechce však, aby se jí dotýkal, pouze ho pozoruje. Později se Laura setkává se dvěma sexuálními terapeuty. První je transsexuální bytost Hannah Hofmann, která jí uklidňujícím hlasem a za doprovodu klasické hudby vysvětluje, že v sexu není nikdy nic špatně, pokud to chtějí oba partneři. Druhým je vousatý šaman Seani Love, využívající spíše než řeči fyzickou stimulaci. Všechny tyto prožitky mají Lauře pomoci, aby se dokázala dostat sama k sobě, ke svému tělu, aby se přestala bát fyzických doteků a intimity a vnitřně se uvolnila. Nakonec se jí to podaří v závěrečné scéně, kdy tančí nahá za zvuků naléhavé a na poslech ne úplně příjemné moderní hudby.

Film Touch Me Not nezapře, že jeho autorka se věnovala experimentální kinematografii a pro někoho může být překombinovaný, beroucí sám sebe příliš vážně. „Mělký a hloupý vítěz Zlatého medvěda je neštěstím pro Berlínský festival,“ píše se v jedné recenzi, zatímco jiná recenze tento film pokládá za nesmírně humánní a přes všechnu nahotu a sexuální excesy dětsky nevinný a okouzlující.

Mám pochopení pro diváky, kteří v průběhu karlovarského promítání odešli, sama jsem o tom v první polovině přemýšlela. Nakonec jsem byla ráda, že jsem vydržela. Mohla jsem díky tomu vstřebat intenzivní zážitek, který mi tahle zvláštní filmová směs fikce a dokumentu přinesla.