Film Ray je strhující hudbou a výkonem Jamie Foxxe. V ostatních aspektech už to není taková hitparáda
Životopisný snímek Ray, který ČT art uvádí ve čtvrtek 27. srpna, pojednává o slavném americkém hudebníkovi Rayi Charlesovi (1930-2004). Vznikl těsně před jeho skonem a vyznačuje se řemeslnou i faktografickou spolehlivostí.
Snímek Ray je především hold, obdivující protagonistu navzdory temným stranám jeho povahy. Ray Charles je tu víceméně melodramaticky vylíčen coby charismatická osobnost, jíž žádná žena neodolá, jako člověk jdoucí urputně (a snad i s lišáckou mazaností) za sebeprosazením. Provází jej umělecký i podnikatelský duch, sám si vymýšlí aranžmá písní, ať jde o začlenění přizvukujícího ženského tria nebo velkého orchestru, posléze si vybuduje vlastní nahrávací studio. Hmotný vzestup dokládají stále lepší byty, v nichž přebývá — až k výstavnímu paláci.
Příběh zaznamenává důležité události od sklonku čtyřicátých let až do let šedesátých – tedy od prvních úspěchů ke hvězdnému postavení, s dovětkem časovaným do roku 1979, kdy se Charlesovi oficiálně omluvili představitelé státu Georgia, kam mu byl kdysi zakázán vstup, protože odmítal rasově segregované hlediště. Jinak vyprávění povětšinou setrvává v privátní sféře — a pokud obhlíží společenské dění, vyvstává pachuť kulisovitosti, s níž si neporadil ani špičkový polský kameraman Paweł Edelman, proslavený spoluprací kupříkladu s Andrzejem Wajdou nebo Romanem Polańským. V Rayovi hojně využíval tlumené barvy nostalgizujícího ohlížení.
Americký režisér Taylor Hackford (*1944), jenž měl se snímky o hudebnících bohaté zkušenosti (vytvořil třeba dokument o Chuckovi Berrym), v Rayovi svědomitě střídá jednotlivé motivy. Ukazuje hudebníkovo profesní prosazování se v nesčetných barech, později v rozlehlých koncertních sálech a v nahrávacích studiích. Věnuje se muzikantově soukromí, jistému rozpolcení mezi obětavou manželkou a mnoha milenkami, k nimž si vytvářel složité citové vazby (jak vyplyne z reakce na smrt jedné z nich). Zde jsou akcentovány především mravní hodnoty, které si Ray Charles pružně přizpůsoboval dle svých potřeb. Neváhal odejít k jinému vydavateli, pokud získal výhodnější podmínky; příliš si nevážil ani rodinného zázemí, od něhož však očekával plné pochopení.
C. J. Sanders v roli Raye Charlese v dětských letech. Záběr z filmu Ray, foto: © Universal Pictures / Archiv ČT Důležité místo získává heroinová závislost, zprvu vedená v linii policejních zásahů, časem nastávají obtížné odvykací kůry. Zobrazeny jsou i průběžně se vynořující noční můry, zhmotněné výčitky svědomí za tragický skon mladšího bratra, který se za Rayova vyděšeného přihlížení utopil v prádelním hrnci — odtud pocházejí všechny ty pocity vody rozlité na podlaze, ruce chňapající z otevřeného kufru a podobně. Obě tyto roviny se protnou v odvykacím deliriu, kdy matka i bratříček nabádají Raye k řádné existenci a současně mu udělují rozhřešení.
Již tu bylo řečeno, že tvůrci se jen opatrně dotýkají společenských reálií. Nejprve jsou zcela opomíjeny, byť výhradně černošské prostředí, v němž se Rayovy osudy odehrávají, vypovídá o oddělenosti etnik. Zkratkovitě je také naznačeno umělcovo občanské prohlédnutí: v rozhovoru s aktivnějším kolegou Quincy Jonesem ještě dává najevo nezájem o protesty černošského obyvatelstva, aby zanedlouho poté odřekl koncert v jižanské Georgii, kde by publikum muselo být segregováno. Scéna, v níž znenadání přitaká heslům provolávaným na demonstraci, patří k nejméně přesvědčivým. Obdobnou teatrálně ornamentální funkci mají Rayovy vzpomínky na dětství provázené postupnou ztrátou zraku, na tvrdou matku, která po chlapci požaduje, aby vždy spoléhal na vlastní schopnosti a nestal se žebrákem, odkázaným na milost cizích lidí. Patří sem i první Rayovo angažmá, během něhož jej „parťáci“ nestoudně odírají. Podobně proklamativní jsou zmínky o výtkách, že od šedesátých let se Charles přiklonil ke „střednímu proudu“, že ztrácel osobitost a orientoval se hlavně na osvědčené hity.
Jestliže pojetí životopisu prozrazuje uctivost, jestliže se podřizuje konvenčním vypravěčským postupům, kde jediné vizuální ozvláštnění přinášejí Rayovy vidiny a reportážní podoba Rayova hudebních produkcí, pak nelze než obdivovat hutnost, s níž se do vyprávění podařilo zahrnout množství hudebníkových písní. Vynikající je ztvárnění Jamiem Foxxem (hrál v řadě poutavých děl jako Vítězové a poražení, Mariňák či Nespoutaný Django). Foxx, jenž za uhrančivou modelaci Raye právem získal Oscara. Výtečně napodobil mírně klátivou zpěvákovu chůzi i podezíravě vychytralou mluvu při uzavírání kontraktů; postihl šarmantnost třeba při navozování důvěrných kontaktů i tvrdost při vyvozování důsledků po přítelově finančním prohřešku. Věrohodně přibližuje Rayovo vnímání, jeho vynikající prostorovou paměť i vytříbený sluch, schopný rozlišit i zvuky v běžném ruchu pro jiné lidi sotva postřehnutelné.
Film neopomíjí Charlesovu schopnost ovládat posluchače — i když zprvu odmítají přijmout, že Ray hraje jiné skladby, než jaké očekávali, získá je na svou stranu natolik, že publikum propukne v ovace. Ray, jištěn i dodatky ve smlouvě, totiž rád naslouchal okamžité náladě, schopen improvizace. Osobitost jeho písní vznikala i pod tlakem jeho vlastních prožitků, třeba manželských hádek. Jamie Foxx nedochované nahrávky sám nazpíval, mistrně napodobil Charlesův akcent včetně téměř neartikulovaných hlasových trylků ve vrcholných pasážích. Sloučení pro film nazpívaných skladeb s autentickými Rayovými nahrávkami je dokonalé. Ray Charles se ostatně na výrobě filmu podílel, některé skladby sám zahrál (a Foxx nazpíval).
Pokud se tedy vyprávění věnuje hudbě, je strhující. Zato konfliktní situace jsou znázorněny povrchně, s příklonem k satiře nebo naopak thrilleru — pokaždé opouštějí Rayovo nitro, které přitom právě tehdy skýtá nejvíce otazníků. Přelomové či konfliktní okamžiky mohly osvětlit lidské ledví titulního hrdiny, avšak zůstaly jen fráze. Vkládání plakátů, televizních upoutávek, novinových výstřižků, které mají dokládat mezinárodně úspěšné turné, jsou informativním přívažkem, stejně jako patetické zadostiučinění v závěru.
Ray (USA 2004, 153 stopáž minut)
Scénář: James L. White, režie: Taylor Hackford, kamera: Pawel Edelman, hudba: Craig Armstrong, Ray Charles. Hrají: Jamie Foxx, Kerry Washingtonová, Regina Kingová, Clifton Powell, Harry Lennix, Larenz Tate, Aunjanue Ellisová, C. J. Sanders a další.
Vysílá ČT art ve čtvrtek 27. srpna 2020 od 20:00 hodin.
