Kaurismäkiho pohádka o tom, kterak Syřan došel ve Finsku záchrany
Zatím poslední film nejznámějšího finského režiséra Akiho Kaurismäkiho vysílá v pondělí 13. července program ČT art. Snímek Druhá strana naděje otevírá cyklus několika autorových děl, která Česká televize postupně uvede.
Druhá strana naděje (2017) je počin mezinárodně úspěšný: kromě ocenění za režii, které získal na berlínském festivalu, si odnesl i nejdůležitější Evropské filmové ceny. Kaurismäki (*1957) tu projevuje soucit s (ilegálními) přistěhovalci, což prokázal i ve svém předchozím, ve Francii natočeném snímku Le Havre (2011), příběhu, v němž soucitní lidé schovávali děcko před imigračními úředníky. Druhá strana naděje, zasazená do finských reálií, naznačuje, jak obtížné je začít takříkajíc nový život.
Podívejte se na trailer filmu Druhá strana naděje, foto: Sputnik Oy – Malla Hukkanen Novou existenci hledá jak stárnoucí podomní obchodník s košilemi Wikström (Sakari Kuomanen), jenž si – poté, co bravurně obehraje karetní hráče – zakoupí hospodu i s jejím poněkud svérázným personálem, tak syrský mladík Khaled (Sherwan Haji), prchající přes celou Evropu před násilnostmi, které jej připravily o téměř celou rodinu. Příbuzní mu zahynuli v bombardovaném Aleppu v troskách zasaženého domu. Jenže ani to není uznáno jako dostatečný důvod pro udělení azylu, takže Khaledovi hrozí vyhoštění a transport nazpět. Nevyzpytatelný osud však oba muže svede dohromady. Khaled totiž uprchne před hrozícím odsunem a útočiště, dokonce i novou identitu, nalezne právě ve Wikströmově podniku.
Režisér – jak je u něho ostatně zvykem – obratně splétá dojetí s humornou nadsázkou, zdůrazňuje, že lidem v nesnázích se má pomáhat, i kdyby se jednalo o nelegální počínání (do Finska Khaled dopluje schovaný na lodi v nákladu uhlí, Wikström mu zařídí falešný průkaz totožnosti, vyrobený téměř na počkání; Khaledova dlouho nezvěstná sestra je propašována v důmyslné skrýši nákladního auta atd.). A Khaled, stejně jako jeho irácký kamarád z detence, se chová vždy čestně: je ochoten dodržovat pravidla azylového řízení, chce pracovat, je vždy pravdomluvný, vděčný za každou pomoc. Stává se přímo ukázkovým příkladem nešťastníka zbaveného nejen vlasti, ale po prožitých hrůzách i víry v jakéhokoli boha, tedy dokonale sekularizovaný a otevřený „finskému způsobu života“, jakkoli některé zvláštnosti (týkající se třeba takzvaně optimistického úsměvu) zůstávají pro něho nepochopitelné. Ovšem snaží se splynout s většinovou společností.
Druhá strana naděje upoutává jak spontánním, neokázalým, jakoby domáckým herectvím, které je vzdáleno jakékoli psychologizaci, tak lakonickými průpovídkami, které ozřejmují rozdílné civilizační světy, z nichž každý z protagonistů pochází, avšak spojuje je vzájemná vstřícnost. Kaurismäki pracuje i se zřejmou nadsázkou, když líčí, jak se Wikströmova restaurace snaží získat movitější klientelu nabídkou exotických kuchyní – jednou japonské, jindy indické. Dosti svérázná příprava jídel určitě uvízne v paměti, stačí připomenout chystání japonského suši ze slaných finských rybiček. Dalším výrazným prvkem jsou hudební produkce: snad jim lze přisoudit řekněme šumařskou úroveň, avšak vždy prozrazují vervu a zaujetí – ať již se jedná o žebrajícího pouličního umělce nebo o hospodskou kapelu.
Jenže musím namítnout, že Kaurismäki v Druhé straně naděje předkládá obraz veskrze idylizovaný, zbavený reálných kontur. Pokud pomineme, že vlastně vybízí k nezákonnému přepravování a přechovávání uprchlíků, k jejich zmizení z evidence obyvatelstva vystavením falešného dokladu, sotva lze uvěřit Syřanově (a Iráčanově) naprosto bezproblémovému začlenění do západní (byť specifické finské) společnosti stejně jako pravdomluvnosti a dodržování úředních pokynů za všech okolností. Dokonce se Khaled, aby nebylo mýlky, spřátelí s přítulným psíkem, pro muslimy nečistým zvířetem. Ani náboženství tu není žádnou překážkou, odsunuto do ryze privátní sféry, neboť samotnou existenci běženců nijak neovlivňuje. Zato udiví režisérovo prostoduše karikující zpodobnění místních rasistů, agresivních primitivů, kteří Khaleda několikrát ohrozí, i s nožem v ruce. Jejich prezentace hraničí se schematickou, významově jednorozměrnou karikaturou.
Pokud přijmeme schéma Kaurismäkiho dojemně „pozitivní“ verze, budiž. Ale jaký by byl náš postoj k významově opačnému, přitom obdobně výlučnému pojetí téhož příběhu? Kdyby totiž imigrant, jemuž by byl stejně jako filmovému hrdinovi odmítnut azyl, zavraždil několik lidí, jak se nedávno – v době, kdy Druhá strana naděje vstupovala do kin – právě ve Finsku přihodilo…?
Druhá strana naděje (Finsko / Německo 2017, stopáž 98 minut)
Scénář a režie: Aki Kaurismäki, kamera: Timo Salminen, střih: Samu Heikkilä. Hrají: Sakari Kuosmanen, Kati Outinenová, Sherwan Haji, Tommi Korpela, Nuppu Koivu, Tuomari Nurmio, Ville Virtanen, Sulevi Peltola, Timo Torikka a další.
Snímek vysílá ČT art v pondělí 13. 7. od 22:45.
