Film Satan Kingdom Babylon nahlíží americké extrémistické sekty v silně ironické koláži

Od tvůrčího (a manželského) dua Petr Šprincl & a Marie Šprincl se nedalo očekávat, že by pracovalo v klasickém dokumentárním formátu. Dosud se totiž pohybovalo na pomezí fikčního, dokumentárního a experimentálního filmu a zároveň někde mezi zájmem o spiritualitu a jejím ironickým ztvárněním pomocí populárních žánrů. Šprinclovi vytvořili například trilogii Morava, krásná zem, v níž se divoce mísí moravský folklor, satanismus a hororové motivy. Jejich poetika je celkově založená na principu koláže se záměrně vyostřenými zlomy. Je to patrné už v tom, jak střídají různé typy záznamových technologií – klasický filmový materiál s digitálním obrazem a se záběry natočenými na VHS kameru.

Tohle je hyperrealita

Na stejných základech vystavěli i Satan Kingdom Babylon. Jeho základ tvoří autentické záběry rozhovorů a pozorování amerických extrémistických sekt. Patří mezi ně afroameričtí Izraelité, kteří věří, že biblický židovský národ byl ve skutečnosti složen z černošského a původního amerického obyvatelstva. Šprinclovi rovněž natáčeli se současnými pokračovateli Ku-klux-klanu nebo s příslušníky moonistické církve, kteří jim vysvětlovali osobní držení střelných zbraní náboženskými důvody. Už ve způsobu, jakým jsou tyto záznamy sestříhány, spočívá určitá forma komentáře a zároveň hry: Přeskakujeme mezi záběry točenými na VHS a digitál, kamera ukazuje obludné makrodetaily úst či obličejů, střihy jsou prudké a rozbíjejí navyklou kontinuitu a z rozhovorů vidíme často pouze úseky bez jasného začátku a konce.

Trailer k filmu, zdroj: Krutón

To všechno je nepochybně záměr tvůrců. Zjevně tu totiž nejde o publicistické či dokonce investigativní představení různých temných zákoutí americké religiozity, nýbrž spíše o vystižení pokřiveného vztahu ke světu, jehož jsou tyto komunity příkladem. Klíčem k pochopení Satan Kingdom Babylon může být úvodní upozornění, že všechny postavy jsou hyperreálné.

Hyperrealita je termín z poststrukturalistické filozofie a označuje stav, v němž fikce sloužící k pojmenování skutečnosti se zaměňuje se skutečností samotnou. Mediální symboly, ideje a narativy jsou vnímány jako reálnější než žitá zkušenost, přičemž za média se v tomhle případě dají označit všemožné informační kanály – od sociálních sítí po náboženské ceremonie ve veřejném prostoru.

Satan Kingdom Babylon po nás chce, abychom si hypermedialitu extrémních církví Spojených států neustále uvědomovali – buď tak, že nás do ní noří ještě hlouběji, anebo tím, že nás z ní naopak vytrhuje. Kolážovitý princip, na němž  zde stojí vyprávění i práce se střihem, totiž působí právě jako vytrhující aspekt. Díky němu je zřejmá „umělost“ média – kvůli tomu, že se střídají různé typy kamer, si na žádný z nich nezvykneme natolik, abychom ho začali brát jako samozřejmost. Obdobně působí přechody mezi různými módy vyprávění – od noirové detektivky provázené mluveným slovem v první osobě přes animovaný film, jehož vypravěčkou je zmutovaná želva, po dokumentaristické záběry skutečných osob bezprostředně prezentujících svoje názory.

Z filmu Satan Kingdom Babylon, foto: © Krutón / Petr Šprincl, Marie Šprincl

Bůh a Satan ve věčném zápase

Samotná kolážovitá skládačka v Satan Kingdom Babylon je navíc plná zjevné ironie a hravosti. V jedné pasáži tvůrci naklíčují na záběr keře oči a ústa a nechávají ho promlouvat coby groteskní verzi božího hlasu. Detektivní pasáž je zpracovaná jako záměrně zastaralá a neumělá počítačová animace 3D modelů, která na jednu stranu vychází z konvencí drsné školy, na stranu druhou díky animaci přichází o veškerou „coolness“. Záměrně rozporuplná kolážovitost jde do naprostých detailů. Například není jasné, jakého genderu je postava vyšetřovatele/vyšetřovatelky – je to stereotypní figura soukromého očka z drsné školy, avšak nadabovaná ženským hlasem; rovněž její vizuální atributy také nejsou jednoznačně určující.

Volba takzvané hardboiled fiction (v češtině označovaná za detektivku drsné školy a částečně se překrývající s atributy filmu noir) jako rámce celého filmu dává smysl nejen coby ironický kontrastní prvek k dokumentárním záběrům. Její stylizace perfektně sedí k výletu do nejobskurnějších vrstev americké extremistické náboženské scény. Hardboiled kriminálky obvykle vyprávějí o výletech protřelých detektivů na odvrácenou stranu společnosti, jejich hrdinové s cynickým úšklebkem odhalují často deziluzivní a krutě pragmatické machinace stojící v pozadí společnosti, která  navenek akcentuje určité ideály. I styl takových textů, často psaných v první osobě, kombinuje jízlivou ironii s takřka existenciálními poznámkami. A v pozadí jejich tónu často stojí určitá morálka, skrz niž lze teprve chápat prostředí příběhů coby míst prolezlých zlem.

Z filmu Satan Kingdom Babylon, foto: © Krutón / Petr Šprincl, Marie Šprincl

Vypravěč/ka Satan Kingdom Babylon tenhle tón perfektně využívá k tomu, aby dodala určitý kontext a náladu scénám s náboženskými vůdci. Všímá si detailů, které o nich prozrazují víc než jejich slova, scenérie popisuje zahořklým, ale stylisticky barvitým způsobem a od konkrétních postřehů se odráží k filozofujícím úvahám o povaze lidstva a reality.

V tomhle komplexním mixu vážně míněného nadpřirozena a ironicky pojaté detektivky jasněji vyvstává i ústřední motiv, kolem něhož se Satan Kingdom Babylon navzdory vší své excentričnosti soustředí. Je to motiv prastarého mytologického souboje absolutního dobra s absolutním zlem – Boha se Satanem. Film ukazuje, jak houževnatě se americká extrémní spiritualita tohoto motivu drží. A zároveň: jak každá ze sekt přizpůsobuje svým vlastním potřebám to, co prohlásí za absolutní dobro, a co za absolutní zlo. Satanova říše je zároveň mnohohlasým Babylonem stiženým zmatením jazyků, protože na tom, že Satan je zlo se shodnou všichni, ale v tom, co si pod pojmem Satan představujeme konkrétně, už panují zásadní rozdíly.

Plakát k filmu, zdroj: Krutón