Filmař Adam Curtis proti konci dějin: Jak snít o revoluci v roce 2021?

Dokumentarista Adam Curtis (*1955) je fascinující postava. Na sociálních médiích ho nenajdete. Když na něj hledáte kontakt, na Redditu se diskutující shodují, že nejjistější je mu poslat dopis skrze BBC. Právě s touto britskou televizí Curtis od osmdesátých let spolupracuje a pod její značkou vyšel jeho nový seriál Can’t Get You Out of My Head: Emotional History of the Modern World (Nemůžu to dostat hlavy: Emocionální dějiny moderního světa). To dílo zosobňuje vše, čím si Curtis udělal jméno – asociativní a autorskou dokumentaristiku, jejímž terčem jsou nejpalčivější problémy současnosti. Can’t Get You Out of My Head jich na ploše šesti dílů zkoumá řadu, od krize ideologií způsobenou nadvládou peněz, přes mindráky koloniálních říší až po schopnost jednotlivců měnit realitu.

Mezi rudou knihou a rozpadem Konga

Čínskou revoluční operu střídají záběry na britské vojáky potlačující povstání v koloniích. Tajné puče za podpory CIA se potkávají s příběhem britské trans ženy bojující proti systému. O pár desítek minut později Curtis vykládá souvislost mezi Pokémonem GO a rozvojem racionalistické kybernetiky coby hlavního způsobu dnešního přemýšlení nad světem.

Typicky curtisovská montáž… Podívejte se na trailer série Can’t Get You Out of My Head, zdroj: BBC / Youtube

Curtis spojuje archivní záběry – nebo dnes také nahrávky ze sociálních sítí – do narativních oblouků, jež vysvětluje svým skoro akademickým hlasem (obličej autora nikdy nespatříme). Jeho dokumenty se víc podobají videoesejům a občas balancují i na hranici vizuálního umění: třeba když ironicky používá hudební podkresy, nechává nás sledovat sovětskou verzi Let It Be nebo když monolog o vzniku mytologického (a neexistujícího) anglického venkova, kde je ještě život v pořádku, doprovází záběry folklórních tanců.

Zdánlivě volný sled asociací však vykazuje jasný kompoziční a myšlenkový řád. Špionážní stát, kult Jamese Bonda nebo britský rasismus spojuje úzkost ze ztráty výsadního postavení ostrovní říše i strach takzvané civilizované společnosti, jež své bohatství postavila na obrovském lidském utrpení „jiných“. Příběh Ťiang Čching, čtvrté manželky čínského vůdce Mao Ce-tunga a jedné z iniciátorek takzvané kulturní revoluce, líčí britský tvůrce na ploše tří dílů coby souboj jednotlivce (vedeného ideály i ambicemi) s psychopatickou technologií moci; hesla o revoluci a proměně skutečnosti totiž jen kryjí autoritářský pragmatismus. Méně zkušeným scenáristům by se kupa fragmentů z minulosti všemožných zemí a národů rozpadla pod rukama do nepřehledného kaleidoskopu odkazů. Curtis dbá na to, aby po závěrečných titulcích vše zapadlo na své místo.

Rozebrat něco přes osm hodin stopáže všech dílů zde nejde, ale hlavních linek vedoucích sérií Can’t Get You Out Of My Head je několik a stojí tu za zvýraznění. Curtise fascinuje psychologie a způsob, kterým zasahuje do našich představ o nás samých, jež se pak odrážejí v duchu své doby. Tak druhá půlka 20. století vedla, viděno Curtisem, k dalším a dalším zjištěním či spíše utvrzováním o lidském vědomí plovoucím v moři chaosu, z něhož si jedinec nevědomými způsoby skládá obraz reality. A to vědomí jde celkem snadno ovlivnit, ať už počítačem nebo dobře mířenou konspirační teorií. Největší část stopáže Curtis věnuje revolucím a jejich vztahu k penězům, konkrétněji přelivům moci z politického do finančního sektoru a dalekosáhlým důsledkům, které takové proměny společnosti a mocenských vztahů mají.

Právě nové představy o budoucnosti spojují zdánlivě neslučitelné kapitoly o britském aktivistovi Michaelovi X, člence černých panterů Afeni Shakur nebo o ruském avantgardním spisovateli Eduardu Limonovovi. Curtise přitom mnohem víc než individuální názory (třeba Limonovova inklinace k fašismu) zajímá role dotyčných coby vyzyvatelů dominantního politického systému. Na chvíli se tu nakonec mihne i německá teroristka Ulrike Meinhofová a RAF.

Poster k první epizodě nazvané Bloodshed on Wolf Mountain, repro: BBC/ČT art

Společným jmenovatelem příběhů všech „zúčastněných“ zemí – ať jde o Čínu, Británii, Ameriku, Rusko nebo Saudskou Arábii – je postupná stagnace a konec politické představivosti. Velké ideologie minulého století selhaly a zdánlivě racionalistická, kybernetickými systémy podepřená mašinérie globálního kapitalismu vše podřizuje penězům. V posledním díle Curtis ukazuje, jak se z myšlenkového vakua zrodily romantické vize nikdy neexistující minulosti. Často destruktivní romantismus totiž stojí za úspěchem Brexitu, Donalda Trumpa nebo je nedílnou součástí propagandy putinovského Ruska.

Odkrýt historii peněz a mysli

Jestliže německého filozofa a esejistu Waltera Benjamina fascinoval v první třetině minulého století moderní svět coby místo plné znaků a nikdy nekončícího útoku na smysly, Curtis s dokumentaristickým odstupem obnažuje původy neuróz a horečnatého snu, v němž dnes žijeme i v České republice. Jediný záběr z Prahy sice představují sovětské tanky z roku 1968, ale mocenské a historické síly nás (byť trochu jinak) ovlivňují taky. Ať už je to přesvědčení o možnosti spoutat komplexitu technologií (výsledek: finanční krize), lidskoprávní egoismus Západu (výsledek: Islámský stát) nebo kybernetizace emocí (sociální sítě a reklama na míru), tak v globalizovaném světě off-shorových společností žijeme i my.

Curtis má unikátní schopnost skloubit estetický a teoretický rozměr. Často šokující záběry z archivů (práce za tím stojí téměř jistě neskutečná) nikdy neslouží pouze za ilustraci, samy nesou spoustu významů. Tanky pálící do ruského parlamentu, záběry válek z Iráku nebo Afghánistánu či připomenutí propagačních videí ISIS jsou stejně hodnotným komentářem jako Curtisův občas až školometský hlas. Ostatně jedním z jeho témat je odosobněnost technokratické politiky a vymýcení velkých emocí. Can’t Get You Out Of My Head je vrací nejen do politického života, ale i do historie samotné.

Je to zároveň připomínka rychlosti plynutí dějin a limitů naší schopnosti vcítit se do lidí žijících v doslova jiné realitě. Emoční nastavení veřejnosti podle Curtise nutně souvisí se širším ideologickým, mocenským a politickým rámcem. Při sledování sugestivních představení maoistických Rudých gard z časů čínské kulturní revoluce se nejde ubránit pocitu, že z Evropy roku 2021 je téměř nemožné každodenní prožitek tehdejších obyvatel oné země pochopit. Ale podobně se to má i s paranoiou McCarthyho Ameriky nebo mírových snů před 11. zářím.

Poučit se z minulosti kvůli nové budoucnosti

Can’t Get You Out Of My Head končí zcela aktuálně, u zatčení Navalného, ale hlavně koronavirovou krizí. Zato předchozí díly mluví o schopnosti systému se skrze mocenské machinace stabilizovat a vymazávat své alternativy. Étos devadesátých let, později ještě podpořený prudkým rozvojem internetu, velel zapomenout na revoluční myšlenky minulosti a s nimi i na jakoukoliv snahu o radikální změnu. Defétismus současnosti je vlastně reakcí na skutečnost, kterou americký filozof a literární vědec Fredric Jameson vystihl (posléze proslulou) větou, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu.

Curtis neříká, co si myslet. Prostě představuje svůj výklad světových dějin, které pro něho jsou mnohem méně sledem událostí, ale o to víc cyklickým působením sil, jež (byť specifickými způsoby) tvarovaly historii Evropy, Číny, Ruska nebo Afriky. Tvůrce rovněž stopuje okamžiky, kdy bylo možné onen dějinný cyklus přerušit a společnost přenastavit. Nikoliv nadarmo sérii Can’t Get You Out Of My Head rámují citáty antropologa a nedávno zesnulého zakladatele hnutí Occupy Davida Graebera. „Nesmíme zapomenout, že realitu vytváříme sami.“

Can’t Get You Out Of My Head je strhujícím pokusem zachytit proměny pohledů na realitu v dějinném kontextu. Důvodů ke skepsi nabízí hodně, a to jak Evropanům stiženým svou minulostí, tak obyvatelům blízkovýchodních států poklonkujících velkým penězům, tak třeba Číňanům žijícím pod stále preciznějším elektronickým dohledem. Curtis je i tak opatrným optimistou: uvažuje, že mezi trhlinami a nerovnostmi stávajícího systému, které koronavirová krize odhalila, možná vzniká impuls k přemýšlení o úplně nové skutečnosti.

Když v závěrečném díle vedle koronavirové krize jako vnějšího zásahu do společenského systému připomíná proslulého amerického rappera, básníka a herce Tupaca a jeho matku Shakur, ukazuje na sílu lidského ducha měnit své okolí. Konspirační teorie jsou možná stále mezi námi, nerovnosti nezmizely a datový dohled je všudypřítomný. Avšak síla lidského ducha neumírá a alternativa je možná. Jen je potřeba chtít.