Síla údivu. Dokumentarista John Wilson objevuje svět, po němž nevšímavě šlapeme
Celý život se snažíme pokládat si zásadní, správné otázky, jež nás dovedou k poznání. Ale co když je mnohem prozřetelnější ptát se na naprosté banality a svoje pátrání po smyslu světa začínat u věcí, kolem kterých nevšímavě chodíme každý den? Naštěstí je tu dokumentarista John Wilson, který tuhle nevděčnou práci dělá za nás.
John Wilson je neurotický Newyorčan, třicátník, s obsesivní zálibou v zachycování svého života a všednosti svého města na kameru, kterou, zdá se, odkládá jen, když si jde zrovna lehnout. Díky nutkání zaznamenávat dění disponuje zdánlivě nevyčerpatelnou studnicí běžných i bizarních záběrů, na nichž se všednost metropole mění ve svébytnou poezii. Z šedi zástupů lidí, kteří někam spěchají, vystupují momenty, v nichž se mísí absurdní vtip, úzkost a urbánní melancholie 21. století.
Wilson tento pestrý materiál nevyužívá jako důmyslné verše dokumentární básně, ale jako – často úsměvně doslovnou – ilustraci svého mluveného slova. Šestidílný seriál Jak na… s Johnem Wilsonem, dostupný na HBO GO, připomíná intimní podcast, na němž se autor, jehož projev má většinu vad, které by profesionální mluvčí mít neměl, prodírá spletí náhod za předem vymezeným tématem. Wilson se ptá na věci, o nichž jste netušili, že by vás vůbec měly a mohly zajímat. Proč si lidé obalují nábytek do igelitu? Proč je v New Yorku tolik lešení? Jak udělat dokonalé rizoto? Jak si správně rozdělit účet po večeři s přáteli?
John Wilson s mladým mužem, s nímž v první epizodě vede rozhovor na jedné vypráskané dovolené, foto: HBO Tahle absurdně znějící východiska jsou záminkou k cestě, u níž ani autor zprvu sám neví, kam ho zavede. Ale to je první poučení Johna Wilsona jako toho nejhoršího a zároveň nejlepšího životního kouče – otevřít se náhodě, vpustit do své organizované reality závan improvizace; myslet v asociacích, začít na úrovni ulice a teprve když pochopím, jak to na ní funguje, posunout se v abstrakci o poschodí výš. Wilsonův hlas tak diváky vyprovází neuspořádaným pátráním, v jehož zárodku stojí přehlížená banalita. Na ploše asi dvaceti pěti minut se mísí autorův intimní a citový život, bohatý vizuální archiv a očistná síla nepředvídatelnosti a zvědavosti.
Wilson se nechává vést a zachycuje to, co mu jeho dětská otevřenost okolí přinese. Odměnou jsou mu nádherné situační grotesky, v nichž se střetává naivní očekávání vypravěče s absurdním chováním exemplářů druhu homo sapiens – ať už se jedná o rázovité samotáře přesvědčené o existenci paralelních realit či esenciální roli předkožky v zachování individuální svobody, až po navenek organizované, ale vnitřně chaotické kolektivy, jakými jsou asociace newyorských fotbalových rozhodčích či sektářští prodejci lešení.
John Wilson není nadřazeným satirickým komentátorem ani živelným komickým katalyzátorem jako třeba Sacha Baron Cohen. Humor jeho přístupu spočívá v tom, že všechny své pochybné partnery v dialogu i pošahané situační gagy bere vážně, doslovně, jako výzvu k zamyšlení a dalšímu pátrání. Připomíná neodbytné dítě, které napodobuje seriózní badatelské postupy Davida Attenborougha, jen místo fauny a flory pozoruje pozoruhodné lidské exempláře. Díky tomu, že svoje okolí „netrollí“ a povýšeně nekomentuje, se nakonec Wilson dokáže dobrat překvapivě bryskních a působivých point.
Tento záběr v seriálu nenajdete, v ně spatříte paní, která si prasátko vede. Ostatně je třeba říci: John Wilson v seriál zobrazován není. Jeho tvář a práci s kamerou nabízejí až fotografie, které HBO k seriálů dodala, foto: HBO Ve Wilsonově seriálu je kus surreálného přesvědčení o magické moci náhody, kus neurotické newyorské poezie; jako by Woody Allen zapomněl na svou posedlost sexem a vztahy a na moment se úzkostlivé věnoval jen tomu, jak si s partou přátel rozdělí účet nebo jak uchrání své oblíbené křeslo před drápy nenechavé kočky. Kamera Johna Wilsona je věčně okouzlené, hltavé dětské oko, které nám každou vteřinou připomíná, jak slepí, izolovaní a osamocení jsme ve svých vzorcích myšlení. Nedokonalý mentor s řečovými vadami nás svou spontaneitou syrových střihů a oslích můstků učí znovu vnímat naše okolí jako jedno velké hřiště. A učí nás čerpat epochální ponaučení i objevy, jimiž je virtuální svět zaplevelený, ze svého nejbližšího okolí.
V době, v níž je klíčovým slovem izolace, ukazuje samotář John Wilson, že člověk nemusí být oklopený desítkami přátel k tomu, aby se necítil sám a odtržený. Stačí se občas podívat kolem sebe a nespokojit se s tautologií, že věci jsou takové, protože takové prostě jsou. Nejen z tohoto úhlu pohledu je seriál Jak na… s Johnem Wilsonem, přerušený vpádem pandemie do ulic New Yorku, klíčovým dílem roku 2020 i 2021 – dojemným, vtipným, pronikavým a překvapivě hlubokým.
Jak na… s Johnem Wilsonem / How to with John Wilson (USA, 2020, 5 epizod, celková stopáž 2 hodiny 47 minut)
Tvůrce, scénář, režie, kamera: John Wilson, střih: Adam Locke-Norton.
