Food-fotografka Marie Bartošová: Už není pravda, že jídlo, které se fotí, je úpravami nepoživatelné

Kdy a díky čemu jste se zaměřila na fotografování jídla?

Po střední škole jsem se snažila uživit fotkami, zůstat v oboru. Fotila jsem všechno. V počátcích to byla hlavně eventová fotografie, tudíž jsem chodila po večírcích, pařbách, koncertech, klubových akcích. Zároveň jsem si myslela, že chci být módní fotografkou. Problém byl v tom, že se mi sice líbily módní fotky, ale móda jako taková mě nezajímala. Módní prostředí mi nesedělo. Je hrozně důležité, aby fotograf měl o téma zájem. Pokud fotím třeba sport, ale nerozumím mu, nemůžu ho fotit dobře. Mně se to takhle propojilo až s jídlem, protože mě vždy zajímala gastronomie, bavilo mě vařit, zkoušet nové recepty, chodit do nových restaurací, bavit se o jídle, všechno si o něm zjišťovat. Vlastně zpětně nechápu, že mě už na začátku nenapadlo propojit svoji vášeň s profesním životem. Tohle nastalo až tak v roce 2015.

Vzpomenete si na své první focení jídla?

Bylo pro časopis F.O.O.D., dneska už neexistuje, šlo o story s vánočním cukrovím. Hned jsem si uvědomila, že tohle mi dává smysl. V tu chvíli jsem měla jasný cíl: vyprofilovat se jako food-fotograf, ostatní věci vypustit.

Takové přímořské. Jídlo pohledem Marie Bartošové, foto: Marie Bartošová

Existují dva způsoby focení jídla – zaprvé v restauracích, zadruhé ve studiích k propagačním a reklamním účelům. Jak se ta práce liší?

Zásadně. V restauracích se jedná o rychlé focení: v naprosté většině případů za provozu, jsou tam hosté, máte omezené možnosti. Příklad z praxe: fotíme nové menu pro restauraci, má patnáct nových jídel; musí se to zvládnout v provozně neexponovaném čase, kdy v restauraci není příliš hostů a kuchyň má na focení prostor, což je dejme tomu v době mezi obědem a večeří. Tudíž mám na focení nějaké dvě a půl hodiny. Během nich potřebuju udělat fotky všech patnácti jídel, a ještě v několika verzích. Takže většinou pracuju bez stativu, je to takové intuitivní…

Rychlý fotbal…

Přesně tak! Je tam specifická komunikace s managementem, hlavně s kuchařem. Není prostor jídlo speciálně upravovat, aby bylo třeba hezčí. Ani by tomu tak být nemělo – snímky musí odpovídat realitě, aby zákazník dostal přesně to, co uvidí na fotce.

Prosyceno sluncem. Jídlo pohledem Marie Bartošové, foto: Marie Bartošová

A focení ve studiu?

To obnáší focení kuchařek, práci do časopisů, případně propagační zakázky. Například u kuchařky uděláme za celý den tak deset receptů. Stavíme tam scénu, mám k ruce celý tým.

Ten tvoří kdo?

Decore-stylista shání a půjčuje v obchodech různé talíře, ubrusy, dekorace, podklady. Dále je tam food-stylista, ten jídlo naaranžuje, prostě ho udělá pěkné. Ale nejen to: food-stylista musí jídlo i uvařit; v tomhle je jeho profese hodně komplexní. A kromě toho musí vědět, kde třeba v prosinci koupit višně, kde sehnat nejhezčí ovoce, jaký kus masa vypadá dobře, a musí si to vybrat očima. Nefunguje, že by si prostě udělal on-line nákup a nechal si to poslat do studia.

Co když food-stylista chybí?

To se občas děje, zejména teď, v rámci úspor. Jídlo udělá kuchař, který ho přinese do studia, ale už ho neumí zaranžovat. Nebo klienti nechtějí zaplatit decore-stylistu a představují si, že jeho práci zastane fotograf. Na to už nepřistupuju, protože to ovlivňuje kvalitu práce, pod níž jsem podepsaná… Nikdo se mě nebude ptát: Oni vám nezaplatili decore-stylistu? Vždycky, když uvidíte nedokonalou fotku, odpovídá za ni fotograf. Snažit se vynechat některého člena týmu je nešťastné. Vždy to ilustruju na jednoduchém příkladu: když se fotí módní fotografie, tak přece od fotografa nikdo nečeká, že si nalíčí a oblékne modelku sám. Stejně jako tady nemůžeme vynechat food-stylistu nebo decore-stylistu.

Marie Bartošová coby ambasadorka značky Fujifilm, foto: Petr Konopásek

Marie Bartošová (* 1989)

Vystudovala reklamní tvorbu v oboru fotografie. Pracovala jako fotoeditorka. Postupně se však vyprofilovala ve food fotografku. Obrazově vybavila kupříkladu Nejbarevnější kuchařky od Kamu, Vánoční kuchařky od Josefa Maršálka, Rok v Green Table od Miluše Makó, časopisecky publikuje třeba v časopise Gurmet. Fotí pro vyhlášené restaurace, například pro síť italských restaurací Riccarda Lucqueho – La Collezione (Aromi, Amano, La Finestra a bistra La Bottega). Je ambasadorkou značky Fujifilm.

Jak se to má se svícením?

Často fotím na denní světlo, takže se o něj starám sama. Ale svítím i umělými světly – třeba v restauracích. Pokud jde o komplikovanější scénu, třeba při reklamní zakázce, mám asistenta-osvětlovače, kterého jen naviguju, kam světlo potřebuju.

Někde jsem četl, že k focení jídla se používá hlavně měkké světlo. Mohla byste vysvětlit rozdíl mezi měkkým a tvrdým světlem?

Měkké světlo jídlu sluší víc. Respektive je více zažité. Nicméně trendem posledních let je tvrdé světlo. A k tomu rozdílu – měkké světlo je rozptýlené světlo, nikoli přímo dopadající neboli tvrdé.

Když to řeknu laicky: měkké světlo je, když nesvítí sluníčko, ale je spíš oblačno…

Anebo pokud svítí slunce, použijete difúzní desku, která světlo rozptýlí a změkčí. A tvrdé světlo je prostě slunce, stíny, to znamená ostřejší kontury.

Fotíte i pod tvrdým světlem?

Mně se to moc líbí, jenže většina zákazníků nebo produkcí chce vyzkoušený model, měkké světlo. Respektive chtějí jít bezpečnou cestou, obecně zažitou a líbivou. Já bych chtěla více pracovat s tvrdým světlem, byť si uvědomuju, že ne každému jídlu sluší. Minulý rok jsem nafotila kuchařku Rok v Green Table s úžasnou šéfkuchařkou Miluší Makó, kde mi dali volnou ruku, a právě tehdy jsme fotili na tvrdé světlo. A myslím, že to dopadlo velice dobře – hodně barevné, tvrdé stíny, to mě baví. A taky to konečně bylo něco jiného.

Marie Bartošová při práci v ateliéru, foto: archiv Marie Bartošové

Vyhlíží to víc artově?

V podstatě jo. Kromě toho, abyste měnil barvu a scénu s dekoracemi, nemáte prostor pro výrazné změny, protože hlavním účelem food-fotografie je, abyste skrze ni dostal na to jídlo chuť. Pokud budete technicky příliš experimentovat, uděláte sice uměleckou fotku, ale lidi nebudou mít na to jídlo chuť. A fotka ztratí účel, který měla splnit.

Co vás baví na focení jídla?

Že to pak můžu všechno sníst (smích).

I ty studiové věci? Četl jsem, že pro reklamní focení se jídlo upravuje různými podivnými vychytávkami…

Tak úplně zase ne. Existují výjimky, ale většinou je to fáma. Podle mě to spíš patří do minulosti, kdy se třeba fotilo pod stálými světly, jídlo rychle podléhalo zkáze…

Třeba zmrzlina…

No, zmrzlina je specifická. Ta se pro focení nahrazuje často tak, že se vymodeluje vepřové sádlo. Má stejnou strukturu a vydrží skoro nekonečně dlouho, ne pár sekund.

Jen se nasadí vanilková barva nebo třeba kakaová barva…

Ano. Ale že by se jídlo stříkalo například lakem na vlasy a že je to vlastně celé nejedlé, to moc nepozoruju. Už s ohledem na plýtvání potravinami je až na výjimky vše jedlé. Maximálně by se dalo říct, že aby jídlo vypadalo lépe na fotce, tak je třeba nedopečené, nebo nedochucené, nebo nedohřáté. Ale to není nic, co nemůžete po focení dokončit.

Jídlo nafocené tak, jak to má Marie Bartošová ráda – tvrdým světlem, foto: Marie Bartošová

Co nejraději fotíte: restaurace, reklamní fotky, anebo kuchařky?

Každou z těchto kategorií dělám z nějakého důvodu ráda. Na první dobrou bych nejspíš odpověděla, že kuchařky.

Proč?

Jde o ucelený koncept. Po celou dobu pracujete v určitém duchu a výsledek je svým způsobem trvalý. Když fotíte pro restauraci menu, tak ho za tři měsíce vymění a ty fotky víceméně zanikají. Zato kuchařka tady zůstane hodně dlouhou dobu. Právě vzhledem k dnešní digitální době je pro mě odměnou, když se fotky zhmotní, a já držím nějaký fyzický výsledek.

S kterými zdejšími osobnostmi gastronomie jste na kuchařkách spolupracovala?

Třeba s Kamu (Kamilou Rundusovou – pozn. aut.). Naše Nejbarevnější kuchařka byla moje knižní prvotina. Největší zájem byl o Nejbarevnější Mexiko, o kuchařku mexických jídel.  Pro Josefa Maršálka jsem fotila dokonce čtyři knihy – všechno sladké kuchařky.

Která z nich na trhu nejvíc zabrala?

Asi kuchařka Kynuté. V tu dobu jsme měli za sebou dvě kuchařky standardního formátu. Ale tady se Josef rozhodl kuchařku poprvé vydat vlastním nákladem. Tím pádem jsme si mohli dovolit udělat ji podle svého. Byla větší, takže „nakynula“ a byla obrazově výpravná; pokud si dobře vzpomínám, bylo v ní šest set fotografií na padesát receptů. Je to taková bible kynutého pečení.

Když mluvíme o Maršálkovi, nefotila jste také pro Českou televizi?

Ano, ale nešlo o food focení. Krátce jsem byla externí fotografkou České televize, fotila jsem například natáčení pořadů Na plovárně nebo Zázraky přírody. Ale to byly jen nárazovky.

Zakázek na focení máte kvanta. Jak se bráníte tomu, abyste se nestala tak trochu automatem, kdy se z práce vytrácí radost…

Toho jsem se už určitě dotkla. Že práce, která mě baví, se stává repetitivní. Že před objektivy se mi mění vlastně jen ta jídla, ne však práce jako taková. Takže ano, měla jsem pocit, že jsem takový automat. Možná i to je důvod, proč jsem vloni začala na Karlově univerzitě studovat romistiku. Chtěla jsem dělat něco, co mi dává ještě jiný smysl, trochu si tím focení proložit. A nejet v tak intenzivním tempu. Dřív jsem fotila dvacet dní v měsíci, pak jsem dělala postprodukci, to potom nezbývá moc času a sil pro kreativitu.

Jídlo nafocené tak, jak to má Marie Bartošová ráda – tvrdým světlem, foto: Marie Bartošová

Máte u fotek vysněný projekt, který by se odlišoval od produktových zakázek? Který by vás hodil někam jinam?

Mám. Souvisí s mým studiem romistiky. Mělo by jít sice také o jídlo, ale téma by mělo být pojato řekněme komplexněji. Hlavním cílem bude přiblížit romskou kulturu současné majoritní společnosti. Zatím je vše v počátcích, realizovat se to bude někdy v příštích letech.

Fotila jste ovšem i pro Charitu České republiky…

To už je asi osm let a nemělo to nic společného s jídlem. Fotky vznikaly pro putovní výstavu projektu Starej se. Fotila jsem lidi v hospicích, v domácích hospicích i v domácí péči. Cílem bylo vnést více do povědomí umírání doma. Navštěvovali jsme staré lidi a dělali s nimi rozhovory, pak jsme krátkou citaci z toho rozhovoru umístili dovnitř fotografie.

Když se vrátíme k food-fotografii, co byste poradila možným zájemcům o tuto profesi?

Nikoho nezachráním jedinou radou, ale je to všechno o praxi. Mít potřebu kupovat si kuchařky, časopisy, nějak to dostat do sebe. Je třeba věci nakoukat, nebát se to zkoušet, i vyložený fotografický odpad dá zpětnou vazbu. Prostě praxe.

Autor je rockový zpěvák, hudebník a skladatel, publicista a příležitostný spisovatel.