Karolína Vránková: Kvalitní žurnalistika je pro vydavatele drahý koníček

Od června loňského roku vedete redakci EARCH.CZ. Jak se vám v ní daří?

Jsme malý nezávislý on-line magazín, který chce přežít soumrak médií. A nejen přežít, ale dokonce být užitečný a kvalitní. Z toho mám dobrý pocit a dává mi to dost energie a chuti do práce. A myslím, že i ostatním. V redakci mám tři kolegyně – redaktorky, všechny jsou o generaci mladší než já. Tak se jim snažím předat zkušenosti a nebýt u toho jako nějaká hrozná matka.

Narážíte na sebe? Dívají se na svět jinak?

Nenarážíme, jsou na mě hodné. Sdílíme i představu o tom, jak pracovat s informacemi a jak psát. Novinářské hodnoty nevymřely, což je skvělé. Generační rozdíl však existuje, to je asi dostatečně popsáno. Některá témata moje generace neřešila a naše optika, jíž jsme se dívali na svět, byla tak nějak hrubozrnější. Například nějaké ty boomerské nekorektní fórky si v práci odpustím. Pamatuju si ovšem na jakýsi výzkum, kde psali, že nejlepší tým na meziplanetární cesty by měl být vícegenerační. A kromě toho smíšený, což v našem případně není, protože kulturní publicistice se nyní většinou věnují převážně děvčata.

Online magazín www.earch.cz, repro: ČT art

Čím si to vysvětlujete?

Je to hodně práce, která navíc obvykle slouží někomu jinému. Permanentně se zajímáte o ostatní, pomáháte jim vyjádřit se a zviditelnit se. Je to svým způsobem služba, což je ženám zřejmě bližší. Určitou roli v tom hrají také praktické důvody: je to špatně placené zaměstnání a kulturní publicistky za sebou často mají muže, který normálně vydělává. To nezní moc feministicky, ale praxe je taková.

Vás práce v EARCH.CZ uživí?

Ne, pokud vím, uživí jen jednoho ze dvou majitelů a obchodní manažerku. Pro časopis pracuji tři dny v týdnu, pak připravuji pořad Bourání v Českém rozhlase, dělám workshopy psaní, moderuji a tak – prostě různé kšeftíky. Kolegyně jsou studentky – jedna studuje dějiny umění a dvě studují architekturu.

Má vaše rozdílné vzdělání vliv na to, jak o architektuře přemýšlíte?

Dobře se doplňujeme: Já jsem takový novinářský lovec emocí a příběhů. Mám ráda, když mi k architektuře její autoři nebo uživatelé řeknou něco osobního. Jak jsem si všimla, příští kunsthistorička Adéla Vaculíková vidí zajímavé historické souvislosti nebo reference. Architektonicky vzdělávané kolegyně Sára Kročková a Viktorie Majoberová se zase nejlíp orientují v plánech domů a hned si všimnou v návrzích nuancí, které by nám jinak ušly.

Máte v redakci čas a prostor se o připravovaných textech takto detailně bavit?

Je to luxus, ale snažím se nám ho dopřát a neřešit pouze provoz a zběsilé krmení internetu. Aspoň dvakrát týdně se sejdeme v redakci, radíme se a přemýšlíme. Novinařina se během mé kariéry hodně zrychlila. Mě na ní ale vždycky přitahovala hlavně ta synergie mozků, kdy si každý v redakci něco myslí a když se to dá dohromady, je to v dobrém vidět i na finálním produktu. V redakci Respektu, kde jsem pracovala dřív, jsme byli zvyklí hodně o tématech a textech mluvit – a bylo to jednak užitečné a jednak enormně zábavné.

Sama navíc nemám na psaní už tolik času. Řeším hodně organizačních záležitostí a přijdu si jako ten vlk ve staré digi hře, co chytá vajíčka a občas mu nějaké propadne. Nedávno mi třeba uteklo, že byla vyhlášena letošní Pritzkerova cena… nakonec jsme to ale nějak narychlo zvládly.

Publikujete na webu i texty od externích autorů?

Rádi, ale moc jim neplatíme. Jsme malé, nezávislé, a tedy chudé médium.

Ze série Young Blood magazínu EARCH.CZ, repro: ČT art

V podcastu Spot Alžběty Medkové jste před lety uvedla, že v českých mainstreamových médiích postrádáte kritické psaní o architektuře a vlastní výzkum v terénu na místo převládajících PR zpráv s přebíranými lichotivými fotografiemi. Daří se vám to v EARCHU naplňovat aspoň v některých textech? 

Příliš se nám to nedaří, ale to neznamená, že bychom se o to neměly nadále pokoušet. Dívat se, co je pod povrchem věcí. Občas se nám něco kreativnějšího nad rámec denního zpravodajství povede. S kolegou Janem Burešem připravujeme sérii Young Blood, v níž dlouze zpovídáme mladé architekty, nebo dělám sérii Crash Test – reportáže o tom, jak domy fungují v běžném provozu. Chtěla bych i další autorky a autory, kteří by s námi něco obdobného zkusili připravit. Zájemci se můžou ozvat. Ráda bych na takové kritičtější psaní získala grant.

Vy o granty jinak neusilujete?

Zatím ne. Pro nás je to komplikované, jsme totiž finančně soběstačné médium. Musíme obtížně vysvětlovat, že by nám takový grant pomohl vydávat zajímavější texty. Kvalitní žurnalistika je totiž ve skutečnosti strašně drahá činnost. Pro vydavatele je to skoro jako sbírat auta, platit si nás „znalce“, co na všechno potřebujou spoustu času, a ještě by chtěli proplácet letenky, aby o všem psali z první ruky.

V architektuře přitom peníze jsou. Co mají říkat třeba takoví divadelní kritici a publicisté?

Architektuře a stavebnictví se vede poměrně dobře a je v nich pořád dost peněz na reklamu. Architektům se navíc v posledních dekádách podařilo přesvědčit společnost o tom, že to, co dělají, je důležité a lidé by se měli zajímat třeba o to, jak si zrekonstruovat byt a jakou použít stěrku v koupelně.

Mezi vrstevníky něco takového pozoruji, zatímco generace mých rodičů by spolupráci s architektem nejspíš považovala za drahý exces.

Společnost bohatne a lidi mají rádi kvalitu a taky, když se o ně někdo stará. Proto jsou dnes oblíbení asistenti, psychoterapeuti a konzultanti. Mezi ně spadá i architekt, který jim pomůže vyřešit jejich problém. Anebo navrhne kavárnu se sofistikovaným interiérem i dortíky, kde se rád vyfotíš na Instagram… stačí se rozhlédnout okolo, sedí tu teď s námi v Café NONA snad celá Praha (pozn. redakce: rozhovor probíhal v kavárně Nové scény Národního divadla). Trochu to ironizuji, ale vlastně jde o pozitivní vývoj a mám z něj radost. Nebo se podívejme na česká města, jak se za posledních dvacet let výrazně zvedla. Lidi stále víc chápou a na vlastní kůži zažívají, v čem pro ně spočívá hodnota architektury.

Z magazínu EARCH.CZ, repro: ČT art

Je to takové i mimo pražskou divadelní kavárnu?

Architektura samozřejmě vždycky byla nadstandardní služba pro segment společnosti, ale i tak o ni u nás zájem roste.

Kdo je typickým čtenářem vašeho webu a kolik čtenářů máte?

EARCH.CZ začínal jako studentské médium doktorandů na ČVUT, ale dnes jsme i v Seznam Newsfeedu a čte nás tak téměř kdokoliv. Když se měsíc podaří, máme na webu zhruba sto padesát tisíc návštěv. Inzerentům garantujeme sto deset tisíc návštěv měsíčně. Živí nás označené PR články psané na zakázku, přičemž některé píšeme v redakci a jiné si dodávají sami inzerenti. Snažíme se, aby i komerční články byly čtenářsky atraktivní. „Bestseller“ byl například článek o suchých latích, které v sobě – na rozdíl od impregnovaných – nemají tolik chemie. Bylo to zajímavé, taky jsem to nevěděla. Denně vydáváme jeden takový advertorial a jeden až dva zpravodajské redakční články většinou o dokončených realizacích.

Pouštíte se i do architektonické kritiky?

To je obtížná disciplína. Spíš než pro ty, kdo architekturu tvoří, píšeme pro ty, co architekturu konzumují. Takže mým cílem je spíš pestrost publicistických žánrů. Kritice se nebráním, ale není to naše meta. Sama si ji ráda přečtu spíš v odbornějších magazínech na papíře, třeba v Art &Antiques, v Eře21, Stavbě. My bychom byli rádi spíš takový český Dezeen a při vší skromnosti jím i jsme – architektonická pěna dní, která je ovšem dobře informovaná o tom, co podstatného se kde děje. Taky bych kolem nás ráda vytvořila určitou komunitu. Docela se nám daří na Instagramu, i když ho děláme jen srdcem a bez profesionálů. Nedávno jsme si vymysleli taky zájezd pro zájemce o současnou architekturu, ale zatím o něm nemůžu říct víc.

Takže vás obecnější posun od psaní o architektuře ke sdílení fotografií a videí architektury tolik netrápí?

Je to sílící trend. Linerární text bude jednoho dne exkluzivní záležitost pro úzkou skupinu lidí a texty nad dvacet tisíc znaků už nikdo nepřelouská. Na fotografiích architektury mi vadí, že neukazují pravdu, ale spíš ji často zastírají. Můj oblíbený příklad je Stezka v oblacích na Dolní Moravě od Zdeňka Fránka.  Když se otevřela, její fotografie obletěly celý svět, všude se o ní psalo v superlativech. Ale když se tam člověk vypraví, rychle zjistí, že sama stavba je sice hezká, ale už metr od ní je všechno špatně. Horští developeři se tam rozhodli vytvořit „moravský Davos“ a vytěžit to místo na maximum a všude kolem jsou různé atrakce a spousta aut. Jenže to je právě kontext, který na fotografiích neuvidíte. Pak jsou ovšem stavby, kde je tomu spíš obráceně, a až na místě zjistíte, jak jsou povedené.

Kam byste mě v České republice za kvalitní současnou architekturou vzala? Do Litomyšle?

Třeba, tam je vedle mnoha dalších staveb nyní k vidění oceňovaná lávka. Ale míst, kde mají nějakou kvalitní stavbu, je už spousta, ve velkých městech i na periferii – ty mám nejradši. Lasvit v Novém Boru je nádherná věc na světové úrovni, Gočárovy mlýny skvělé místo na výlet, Brno je plné kaváren s pozoruhodnými interiéry. U Rokytnice nad Jizerou je perfektní čtveřice rozhleden Hlídka na Stráži, v Kolíně zahrady u kostela svatého Bartoloměje a nedaleko města Památník tří odbojů, v Kladrubech nad Labem krajinářský park. A tak dále, prostě skoro všude je už něco. Asi nejzapadlejší architektura, kterou jsem viděla, je rekonstruovaná tančírna v Račím údolí, což je v lese v javornickém výběžku úplně na konci světa. A přesto tam zrekonstruovali a provozují krásnou secesní stavbu.

Co hledáte v architektuře vy osobně?

Přiměřenost, funkčnost, navíc musí být krásná a působit vizuální potěšení.

Karolína Vránková, foto: EARCH.CZ – Radek Úlehla

Karolína Vránková (* 1974)

Novinářka se zaměřením na architekturu, bydlení, design a životní styl.  Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK a několik let pracovala také jako překladatelka z nizozemštiny. Psala do časopisů Týden, Respekt, ERA21 a spolupracovala také s Českou televizí. Nyní je šéfredaktorkou online magazínu EARCH.CZ a od roku 2020 moderuje pořad Bourání na veřejnoprávním Radiu Wave. Pořádá také workshopy o psaní pro veřejné i soukromé instituce spojené s architekturou a workshop Nebojsa pro vysoké školy.