„Nejkrásnějším českým jídlem jsou bezesporu utopenci. Teď proto přemýšlím, jak je ‚absolutně‘ zachytit,“ říká fotografka Kateřina Sýsová. Už je zkoušela „archivovat“ v aspiku, s tím neuspěla; nyní experimentuje s epoxidem. V jejím projektu KUKBUK nicméně utopenci svým způsobem už figurují – mladá žena v puntíkatých šatech je „utopená“ ve vaně a vuřty coby svatozář se vinou kolem její hlavy. „Doslovné vyobrazení pokrmů se samozřejmě fotí nejlépe, ale třeba u chlebové polévky už člověk musí zapřemýšlet. Sice jsem doslovnost ještě nevyčerpala úplně, ale trochu se obávám fotit jídla jako je katův šleh nebo cikánská pečeně,“ směje se Kateřina.

Za jejími fotografiemi pokrmů je skryto mnoho triků. Namísto šlehačky použila pěnu na holení, která lépe drží tvar; namísto složitých omáček uvařila hotovky. Aby maso vypadalo šťavnatě, opálila je zvenku, ale uvnitř nechala syrové. Kapky vody imitovalo vteřinové lepidlo. Zmrzlinu vyráběla z kukuřičného škrobu. Pečivo se jí vizuálně zamlouvalo spíš, když už bylo tvrdé.

Česká kuchyně je podle ní zábavná, bizarní, poznamenaná čtyřiceti lety komunismu, standardizovaná, leckdy naprosto nekreativní. Baví ji odhalovat další významy, jež se k jídlu vážou, a pracovat s kulturními konotacemi. V jídle totiž umí být přítomna nostalgie: „Svíčková není pouze jídlo, ale i nedělní svíčková u babičky. Kapr taky nikdy nebude jenom kaprem. Vždyť nám před Vánoci plave ve vaně a říkáme mu Pepíku!“ Fotografie jí umožňuje tyto společenské fenomény objevovat a zachycovat.

Tvorba Kateřiny Sýsové. Utopenec, foto: Kateřina Sýsová

Otevřít dveře uvnitř tebe

Než začala studovat žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, dlouhými expozicemi snímala řeky či květiny obletované čmeláky. Studium novinařiny pro ni byl prvotní impuls, aby fotografii a vizualitu začala vnímat jinak. Chtěla se zabývat reportážní fotografií, jezdit do válečných zón. Po vystudování žurnalistiky se proto ještě přihlásila na Institut tvůrčí fotografie v Opavě, kde se věnují právě i dokumentu. Tam ovšem pochopila, že ji ani tak nebaví svět dokumentovat, jako spíše vytvářet. Více inscenovat než zaznamenávat. Nečekat na „rozhodující okamžik“. Začala se věnovat aranžovaným snímkům s nádechem retra, absurdity, vytrvale balancující na křehké hraně kýče.

„Někteří lidé se bojí, že je chci zesměšnit, ale tak to není. Chci, aby na fotkách vypadali důstojně,“ zdůrazňuje. I tak se stává, že jí model focení odmítne. Třeba když chtěla vyfotit člověka, který bude zavěšen ve staré houpací síti a jíst salám – podobně jako v řeznictví dříve visely vizuálně podobné síťky s masem.

„Spousta lidí řeší, jestli fotku studovat, anebo ne. Zpětně si myslím, že je to jedno. Spíše je důležité potkat někoho, kdo ti umožní v sobě najít něco nového, někoho, kdo otevře dveře uvnitř tebe. Jestli se to děje ve škole, v práci, nebo mezi kamarády, na tom nesejde.“ Ve fotografii hledá punctum, o němž psal ve svém slavném textu Světlá komora francouzský intelektuál Roland Barthes – tedy něco, co člověka „bodne“, když na snímek pohlédne, něco, kvůli čemu jej daná fotografie zajímá. „Dobrá fotka je laiky často považovaná za špatnou, protože se vymyká zaběhlým pravidlům. Fotka musí mít hlavně energii.“

Novodobí zámečtí pánové

Momentálně připravuje dětskou knížku, kterou doplní ilustracemi na pomezí inscenované fotografie a digitálního renderu („reálné“ obrazy vytvářené z počítačových simulací). Kniha bude o holčičce, která žije se svým strýčkem na zámku, vytrvale zámek opravují, i když jim prší do střechy a chodí na ně exekutor. Přes všechny nesnáze jsou ale šťastní.

Tvorba Kateřiny Sýsové. Jiří Češka ze zámku Zbenice, foto: Kateřina Sýsová

O skutečných zámeckých pánech přitom už jednu knihu publikovala – spolu se spisovatelkou Annou Novotnou (* 1959). Loňský svazek Aby po nás něco zůstalo pojednává o patnácti zámeckých pánech různých generací a o jejich rodinách. Spíš než jako zámečtí pánové se cítí jako správci budovy. Spojuje je také jistý druh „šílenství“, velká chuť do života a celoživotní kramářství. „Nevadí jim převléknout se do rytířského, hrát si. A tak si všichni užívali i to focení.“

Kateřina Sýsová se na jednotlivé usedlosti vracela několikrát, nejednou s časovým odstupem. Projekt vznikal tři roky, ale fotografka jej nepovažuje za ukončený – se zámeckými pány zůstává v kontaktu a některé nadále fotografuje. „V něčem mi to připomíná dokument, který jsem přestala dělat. Je to takový nový typ inscenovaného dokumentu a časosběru.“