Gay horor, Bob Dylan a odškrtnutá povinnost

Představovat nové akvizice je pro veřejnou muzejní instituci důležité hned z několika důvodů. Návštěvníci, zřizovatel a sponzoři si díky tomu doplní představu, jak muzeum nakládá s poskytnutými finančními prostředky. Muzeum tím rovněž ukáže, kam směřuje a co je podle jeho strategie důležité uchovat příštím generacím. Zejména v případě sbírkotvorných galerií, které svůj význam zaštiťují odborností, jde také o důležité gesto stvrzení významu daných děl a autorů. Zakotvují je tím v kánonu dějin umění a opakují nebo pozměňují znění příběhu, který si o umění vyprávíme. V neposlední řadě jsou na takových výstavách často naposledy k vidění díla, jejichž dalším osudem je depozitář „na dobu neurčitou“.

V případě Galerie hlavního města Prahy je důležité, že sbírku odvíjí od svých výstav. Jak ovšem zdůrazňuje současná ředitelka Magdalena Juříková, až donedávna si to nemohli dovolit. „Díky porozumění zřizovatele,“ jímž je Hlavní město Praha, má v současnosti „možnost už popáté získat díla od autorů, jež dlouhodobě sleduje, a uspořádala jim výstavu“. V letech 2014 až 2017 takto zakoupila (anebo dostala darem) práce od dvaačtyřiceti výtvarných umělců, umělkyň či autorských dvojic. A to už vystačilo na obstojně zaplněné výstavní sály v Městské knihovně.

Těžší, než se jeví

Výstava přírůstků se zdá být jednoduchým zadáním. Vždyť soubor exponátů je daný, takže ho v podstatě stačí vhodně rozmístit v prostoru. Opravdu zajímavým – a také náročnějším – úkolem začne být taková přehlídka teprve tehdy, kdy se jako pořadatelé začnete tázat, co všechno lze takovou expozicí vypovědět. V GHMP v první řadě chtěli ukázat, že nasbírali práce od druhé poloviny šedesátých let do současnosti. „Náš výstavní program se z velké části soustřeďuje na neokonstruktivismus, geometrii a minimalismus a na rozmanité trendy, které je dál rozvíjejí. Tam je dnes zásadní zdroj našich zisků, které spolu s konceptuálními a postkonceptuálními díly představují další pilíře sbírky, kterou bychom v budoucnu mohli prezentovat jako stálou expozici,“ píše Juříková v doprovodném textu. Tím přibližování galerijní strategie považuje za víceméně vyřízené.

Samozřejmě nelze požadovat, aby nám galerie s každou výstavou přírůstků předkládala zevrubný přehled o svých předchozích sbírkotvorných aktivitách. Budování umělecké sbírky je však vždy založeno – nebo by mělo být založeno – zejména na určité vnitřní logice. U Nových děl ve sbírkách GHMP se návštěvník musí spokojit pouze s oním obecným úvodem. Jenže nebylo by zajímavé objasnit kupříkladu, proč galerie stála o monotyp Ukřižování Vladimíra Boudníka z roku 1967, když podle jejího muzejního on-line katalogu vlastní dvě stovky jeho prací? Anebo co k výše zmíněným pilířům sbírky přidávají malby Josefa Bolfa či Jakuba Špaňhela? Jak do nich zapadá videoobjekt Jakuba Nepraše? Proč v akvizicích pro sbírku českého umění mají být konceptuální urbanistické skici slovenských autorů Petera Bartoše a Ľudmily Rampákové, případně fotografie Miloty Havránkové? Na tyto a další nabízející se otázky lze jistě poskytnout zajímavé odpovědi. V Galerii hlavního města Prahy jako by si však nechtěli přidělávat práci. Spoléhají na to, že se nikdo nebude zajímat, ptát, rozporovat. Avšak chybějící ochotě dát nahlédnout vlastní motivace a záměry může být rozuměno i jako aroganci instituce.

Kdo si co domyslí

Pouze dohadovat se rovněž můžeme, zda se v GHMP domnívají, že umělecká díla „mluví sama za sebe“, nebo naopak od návštěvníků očekávají předběžnou znalost tvorby a postavení zúčastněných v českém umění. A tak ačkoliv u děl vycházejících z citovaných „neokonstruktivismu, minimalismu nebo geometrie“ lze jakžtakž podchytit jejich společnou bázi, u zbytku – a tím zde rozumějme u většiny! – nechají všechnu práci na návštěvníkovi. U odborné instituce však lze očekávat a nárokovat, že si uvědomují význam souvislostí a odvíjejí od nich svůj přístup. A že zde vědí, jak důležité je s nimi správně naložit především u výstav, kde autory nespojuje jejich vlastní téma, anebo třeba kurátorem dohledaný společný problém. Jenže vědí-li, nechávají si to v GHMP ryze pro sebe. Ba co víc: dokáží učinit nepřehledným i zdánlivě nemožné. To když fotografie ze tří souborů Antonína Kratochvíla umístí do jednoho souvislého pruhu a tím naznačí, že máme hledat vnitřní vazby kupříkladu mezi sociálně dokumentárním snímkem Food Crises z Polska konce 70. let a bezmála o tři dekády novějším portrétem Boba Dylana.

Můžeme pochopitelně „číst mezi řádky“ a usuzovat na mnohá neuváděná kritéria při budování sbírky. Snadno si povšimneme, že galerie postihuje současné umění napříč médii. Vedle závěsných obrazů a menšího počtu objektů věnuje velkou pozornost umělecké fotografii. Nadmíru potěšující je zájem o pohyblivý obraz. Ve sbírkách jsou tak zastoupeni například Eva Koťátková (se záznamem divadelní performance Justiční vražda Jakoba Mohra, 2016), Mark Ther, Adéla Babanová či Veronika Bromová (ta se staršími videoperformancemi). A to je nejen dobrá zpráva o tom, že instituce cíleně otřásá předsudkem, že sbírat má smysl pouze umění materiální povahy, ale také signál (posledním) konzervativněji vedeným institucím i tradičně opatrným soukromým sběratelům. Z datací mnoha exponátů lze vyvodit, že uplynulé čtyři roky sloužily rovněž k získání děl staršího data a z výstav předcházejícího období. V nejednom případě GHMP dále pořídila díla z různých etap umělcovy tvorby. To dokládá snahu postihnout jak vlastní historii, tak vývoj tvorby autorů a autorek.

V několika případech se bohužel zdá, že uvolněné prostředky na nákupy nedostačují. Například relativně malý soubor objektů od Evy Koťátkové v žádném případě nevykreslí hravost i vědomé sebeopakování, s nimiž autorka krouží kolem tématu institucionalizovaného společenského násilí. Na výstavě vyznívají spíš jako nabídka nepříliš snaživého prodejce z blešího trhu. Přitom Koťátková by si zasloužila, aby její objekty tvořily protiváhu k relativně velkému souboru starších kreseb ve vlastnictví GMHP. Obdobně nedostatečně je zastoupen například vůbec nejmladší autor – Dominik Gajarský. Z jeho samostatné výstavy v rámci cyklu Start-up galerie vybrala pouze krátké video a fotogram. A ty sice zastoupí estetiku souboru, nikoliv již jeho obsah. Jsme samozřejmě daleko od situace, kdy by si české galerie mohly dovolit kupovat celé výstavy, tato její troska však jasně dokládá, že pořízení „ukázky“ mnohdy není řešením. Umělecký soubor prostě stále častěji nelze rozcupovat na prvočlánky bez neobhajitelných negativních dopadů na sdělení. Rovněž pouhých osm žen ve čtyřech desítkách celkově zúčastněných není žádná sláva.

Problém s vyprávěním

Na závěr se krátce zastavme u tvrzení, že „dalším významným zdrojem nových děl jsou výstavy cyklu, který už mnoho let mapuje začínající umělce na české scéně“. To totiž nynější expozice nepotvrzuje. Nepočítáme-li právě Gajarského, je zřetelné, že galerie s nákupy u mladých umělců a umělkyň vyčkává, než se dostatečně etablují. Pravda, například získání Therovy filmové gay-hororové milostné fantazie z roku 2007, kdy mu bylo osmadvacet, patrně zdržely tehdejší finanční těžkosti, ale o pořízení opravdu „začínajících umělců“ GHMP neusilovala ani v uplynulých čtyřech letech. Tím však oslabuje svou roli iniciátora hlubšího zájmu o nastupující generaci, kterou se jinak snaží hrát coby pořadatel krátkodobých výstav cyklu Start-up a Bienále mladého umění Zvon.

Na Nových dílech ve sbírkách GHMP se galerie snaží budovat obraz důstojné a mezigeneračně orientované instituce. Zaměření na klasiku a „zaručené hodnoty“ je toho očividnou součástí. Kdybychom však výstavu měli shrnout do dobrých a špatných zpráv, mezi dobré by patřilo zjištění, že galerie za uplynulé čtyři roky nashromáždila relativně velký soubor zajímavých prací a otiskla do něj, čemu se věnovala v minulosti. Špatnými zprávami je rezignace na objevování možností, co a jak o tom vyprávět, a celkově laxní přístup k formátu výstavy. V představené podobě vyznívá spíše jako odškrtnutá povinnost a výplň mezi pečlivěji a nápaditěji připravovanými událostmi. Je sice málo pravděpodobné, že by takto galerie postupovala i u toužené stálé expozice, pokud by to však přece jen hrozilo, tak by raději o žádnou usilovat neměla.

Nová díla ve sbírkách GHMP. Kurátoři výstavy: Magdalena Juříková a kurátorský tým GHMP. Městská knihovna, Galerie hlavního města Prahy. Výstava trvá do 29. dubna 2018.