Paneláky, rozum a cit

Je jich všude dost na to, aby si o nich každý něco myslel. Panelová sídliště jsou architektonicko-urbanistický fenomén, ale rovněž politikum a součást společenské paměti. Mnozí asi nikdy neustoupí od názoru, že jsou ohyzdnými betonovými úly, jejichž výstavbou si komunisté zajišťovali přízeň a poslušnost „československého lidu“. Pro nezanedbatelnou část populace jsou však domovem, k němuž mají jeho obyvatelé silný osobní vztah. Na výstavách Bydliště: panelové sídliště a Paneland se každopádně nehraje zase až tolik o to, jestli paneláky patří či nepatří do našich kulturních dějin, jako spíše o to, odkud a jak na ně budeme pohlížet.

Výstava Bydliště: panelové sídliště v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu završuje pětiletý odborný výzkum, během něhož se uskutečnila série venkovních výstav v krajských městech a vyšel první ze dvou svazků publikace Paneláci. Téma výstavby sídlišť sice nelogicky omezuje na území dnešní České republiky, sleduje ho však od prvních poválečných let až do roku 1989 a prostřednictvím vzorových příkladů vytváří oporu pro návrh její periodizace. Názvosloví jednotlivých vývojových etap, například fáze „dřevní“, „pionýrská“, „krásná“ či „technokratická“ patrně zahnízdí ve slovníku historiků architektury, zároveň je chytlavé a srozumitelně prezentované i laické veřejnosti. Tu výstava ostatně chce zaujmout především faktem, že k sídlištní výstavbě je zapotřebí nepřistupovat paušálně.

Pohled do výstavy Bydliště: panelové sídliště v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, foto: Ondřej Kocourek

Pražská expozice zdůrazňuje kvalitu některých realizací (či alespoň projektů) a zároveň ukazuje, jak toto hledisko finálně ustoupilo zvýšenému tlaku na kvantitu a úspornost bytové výstavby v 70. a 80. letech. Sleduje vztah podoby sídlišť s proměňující se ideologickou poptávkou, ale také se zaváděním konstrukčních soustav. Vedle toho připomíná kupříkladu výzdobu veřejných prostranství uměleckými díly, ale také dobovou kritiku, v rámci které významné postavení zaujímá výstava Urbanita 86 v pražské Galerii Jaroslava Fragnera na jaře roku 1986, kde architekti a výtvarní umělci předestřeli ideové (a dlužno říct, že mnohdy i velmi střelené) návrhy, jak uniformní sídliště učinit lepšími místy k životu. Na druhou stranu Bydliště: panelové sídliště problematiku sleduje zejména z perspektivy jejích „autorů“: urbanistů, architektů, stavebníků a zadavatele.

Tato rovina samozřejmě nechybí ani u výstavy Paneland v Moravské galerii v Brně. Zůstalo-li by však pouze u ní, bylo by závažnou otázkou, proč se muzea nedokázala srozumět o plánovaném programu. Není však zřejmě pouze ctností z nouze, že v brněnském Uměleckoprůmyslovém muzeu dali více prostoru všednodennímu životu na sídlišti a s ním spojené hmotné kultuře. Za zmínku stojí, že v tomto případě výstava o panelových sídlištích vyplynula ze záměru s pracovním názvem Normalizace, díky čemuž lze lépe pochopit, proč se Paneland zaměřil hlavně na období 70. a 80. let minulého století, slovníkem pražských kolegů na „technokratickou fázi“, kdy se v nejmasovějším měřítku nejen stavělo, ale také zařizovalo a vybavovalo, čemuž se přizpůsobila i sériová zbožní výroba.

V brněnské expozici se tato „lifestyleová“ orientace Panelandu nejzřetelněji projevila v „rekonstrukci“ ukázkově zabydleného panelákového bytu, jakkoli právě tento prvek byl převzat z výstavy Husákovo 3+1, která se před deseti lety uskutečnila na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Nejlépe pak o ní svědčí katalog Panelandu, v němž urbanismus a architektura ještě výrazněji ustoupily nábytkové a sklářské výrobě, reflexi života na sídlišti ve filmu, ale například také příspěvku o dobové oděvní produkci, tedy o odvětví bez přímého vztahu k bydlení.

Pohled do výstavy Paneland v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně, které je součástí komplexu Moravské galerie, foto: Kamil Till (Moravská galerie v Brně)

Díky zmíněné shodě náhod tak v jednu chvíli můžeme pozorovat dva rozdílné, ale přitom se navzájem i doplňující pohledy. O Bydlišti: panelovém sídlišti lze říci, že téma nahlíží shora, zatímco Paneland sestupuje k jeho obyvateli, který na celek sídliště pohlíží přes okno svého ústředním topením vyhřátého bytu. U takto postavené výstavy je přitom pochopitelné, že u části publika, která si dané období v panelácích prožila, bude vyvolávat záchvěvy nostalgie – tomuto citovému poutu se v Moravské galerii nevzpírají. Například velký prostor poskytnutý digitálním kresbám a animacím Jana Šrámka, který sídliště už roky mění v parafrázi dětských stavebnic, naznačuje spíše pravý opak. V Brně si tedy dali jiný, avšak nemenší úkol než v Praze: ukázat, jak se osobní paměť kříží s dějinami ideologií a jejich velkých společenských experimentů.

Pochopitelným časovým limitem obou výstav je přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy státem řízená výstavba ustala. Samotná sídliště s jejich obyvateli ovšem nezmizela z povrchu zemského, setrvávají s námi dodnes, mnohdy vystavená otevřené kritice a na okraji zájmu transformovaného ekonomického zřízení. Před oběma tvůrčími týmy tak stála otázka, nakolik se vyjadřovat ke čtvrt století jejich dalšího osudu. Přibližovat se současnosti se zjevně moc nechtělo ani jednomu z nich.

V Praze expozice naznačuje kritiku přetírání fasád a nový trend jejich zateplování, zatímco brněnskou výstavu uzavírá lakonické sdělení, že „největší československý experiment (…) stále probíhá“. Jak v Praze, tak v Brně se ovšem víceméně spokojili s časovým odstupem, který jim posvětilo ukončení výstavby samotné. S jednou výjimkou, a tou je angažmá vizuálních umělců, jejichž tvorba nespadá přímo do sledovaného období.

V Praze tato cesta zůstala spíše načrtnuta, třebaže kreslená animace Jana Pfeiffera v úvodu výstavy, v níž autorsky nakládá s dobovými podklady, aby přiblížil praktický konstrukční postup i dobový étos výstavby s typizovaným systémem G40, patří k příslibům, že Bydliště: panelové sídliště překročí akademicko-encyklopedický rámec výkladu ustavený již knihami Paneláci.

V Brně však vizuální umělce využili naplno v roli jakéhosi „partyzánského výsadku“, jehož úkolem je přinést zprávu o terénu, kam si historik kvůli nerozmělňování tématu i zachování profesní etiky netroufá. Vedle zmíněných vstupů Jana Šrámka se proto na Panelandu setkáme se snově apokalyptickými obrazy Josefa Bolfa, s objektem Jiřího Černického či s volnými konceptuálními objekty Tomáše Džadoně, mimo jiné architekta obou výstav, v nichž se obrací na zpochybněný status panelových domů. Anebo s rekvizitami a diagramy k sociálnímu projektu Kateřiny Šedé Každej pes jiná ves (2007), jehož cílem bylo vytvoření nových interakcí mezi rezidenty brněnského sídliště Nová Líšeň. A i když právě umělecké příspěvky nejsou na výstavě Moravské galerie vždy představeny s náležitou péčí (takže například u posledně jmenovaného projektu si návštěvník patrně těžko představí, co přesně Šedá prováděla s košilemi s potisky podle fasád líšeňských domů), je jejich zařazení sympatickým doznáním. Doznáním, že uchopení tak vrstevnatého a dosud neuzavřeného fenoménu není možné pouze skrze studium archivních materiálů, nýbrž také pozorováním imaginace, která z onoho fenoménu u tvůrčích jedinců vyrůstá.

Bydliště: panelové sídliště / Plány, realizace, bydlení 1945–1989.
Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze. Výstava potrvá do 20. května.

Paneland. Největší československý experiment.
Uměleckoprůmyslové muzeum, Moravská galerie v Brně. Výstava potrvá do 25. března.