Glosa: Bez roucha v Dlouhé — lehký kus do těžké doby
Pražské Divadlo v Dlouhé dramaturgicky sáhlo po jistotě, která diváka pobaví. Odvede jej do neškodného světa hraní o hercích. Ale pro zúčastněné komedianty to až taková legrace není: hra Bez roucha si žádá fyzické nasazení a současně mírně ironický odstup od figur a dění, herci na sebe musí slyšet a ukázněně držet timing. V Dlouhé byly dané podmínky splněny.
Od roku 1986, kdy hru Brita Michaela Frayna z roku 1982 Bez roucha inscenoval v české premiéře pražský Činoherní klub v režii Jiřího Menzela, se v tuzemsku dosud objevilo dalších třiadvacet nastudování této „komedie, jak se dá, nebo taky nedá dělat divadlo“, kterak ji charakterizuje nejnovější inscenátorský tým z pražského Divadla v Dlouhé. Tato inscenace měla mít původně premiéru 20. března, ale kvůli pandemii koronaviru byla odložena na 9. září. A režisérka Hana Burešová své nastudování věnovala památce právě Jiřího Menzela, který počátkem tohoto měsíce zemřel.
Burešová Fraynovu hru seškrtala, ze tří dějství zůstala dějství dvě. I tak je toho humoru v Dlouhé tak akorát, respektive přesně akorát. Fraynův text totiž sice stárne pomalu, ale stárne. Doba jeho vzniku, tedy počátek osmdesátých let minulého století, se v něm explicitně odráží sice jen nepatrně, kupříkladu z dnešního pohledu ne zcela korektním vykreslením arabského šejka, ale celkové niveau mikrokosmu anglické zájezdové společnosti, jež zoufale inscenuje bulvární hru Sardinky, sardinky! a Fraynem je při své snaze ukázána v nedbalkách, tedy „bez roucha“, má v sobě přirozeně nasáklou dobu, která už téměř úplně odešla do historie. (Kupříkladu v dnešní zájezdové skupině by se nejspíš vyskytl někdo tmavé pleti nebo Asiat.) Za těch bezmála čtyřicet let se doba zrychlila, navykli jsme si vnímat ve zkratkách a v rychlejších střizích. Bez roucha je akční řekněme po „starém způsobu“, v symbióze mnoha pohybů a mnoha slov.
Divadlo v Dlouhé, Praha —Michael Frayn: Bez roucha. Na snímku Helena Dvořáková a Ondřej Rychlý, foto: Divadlo v Dlouhé — Martin Špelda Jinak řečeno: pokud mají být zachovány atributy, které ctí právě i Divadlo v Dlouhé, tedy vkusné a bystré zábavy, která nejde na ruku prvoplánové řachandě, pak je třeba akcentovat dobré herectví, které dokáže inteligentně podat nevalné herectví zájezdové skupiny. Hana Burešová a její spolupracovníci Fraynovu předlohu (i přes škrty v ní) respektují, rovněž tak scéna a kostýmy neuhýbají od britství k nějakému radikálně jinému zpodobnění. Souhrnná „vizáž“ Bez roucha je v Dlouhé nadčasová a současně měšťansky spořádaná a konzervativní. Nikdo se tu nemusí ničeho bát.
S obyčejnou lidskou radostí jsem sledoval, jak se do role Dotty Otleyové po dlouhé a náročné nemoci s vervou opřela Helena Dvořáková. Chvíli mi trvalo, než jsem se sžil s Markem Němcem v roli neurotického režiséra Lloyda Dallase, ale jak inscenace postupovala, Němec postavu vybrušoval. Své dynamické kreace dobře střihal Ondřej Rychlý jako Garry Lejeune, zdatně mu sekundovala nová posila souboru v Dlouhé Štěpánka Fingerhutová coby Brooke Ashtonová. Do nutné týmovosti přispěli i další zúčastnění.
Být divákem Bez roucha v současném kontextu mi ovšem přineslo ne zrovna jednoznačné pocity. V napjaté pandemické atmosféře je člověk rád za dávku nestupidního úniku. A zahlcen temnými náměty či těžkou ironií, a také však pozérstvím a dramaturgickým neumětelstvím, na což všechno lze v současné divadelní produkci v hlavním městě narazit měrou vrchovatou, jste najednou vděčni za trochu „starého dobrého“ řemesla. Současně však komediantská neškodnost inscenace se pro mě pohybuje na vachrlaté hraně, kdy mi stačil jen malý posun ve vnímání a s jistým údivem jsem zjišťoval, že sleduji cosi silně odtažitého; jako kdyby najednou vypadl zvuk a před očima se mi demonstrovala pouhá mechanika věci. Jinak řečeno: Bez roucha pobaví, jde o čistou zábavu, je však třeba být vyladěn na hezké měšťanské divadlo.
Divadlo v Dlouhé, Praha —Michael Frayn: Bez roucha. Na snímku Jan Vondráček, Helena Dvořáková a Jiří Wohanka, foto: Divadlo v Dlouhé — Martin Špelda P. S.: K inscenaci se vyplatí zakoupit program. Nachází se v něm jednak informačně hutný text o Fraynově hře, jednak docela vtipné charakteristiky jednotlivých herců, které se stylově nesou v duchu frašky, přitom však pracují i se skutečnými informacemi. Tak například u Marka Němce mimo jiné stojí: „Cenné zkušenosti získal při dabování druhořadých ‚figur‘ (lampa, koberec, lednice aj.) většinou ve třetím plánu animovaných Kačeřích příběhů a Gumídků. Po dlouhém uměleckém tichu jej pro dětský svět objevila Česká televize. Kromě loutky Tryskomyšáka ve Studiu Kamarád propůjčil svůj podmanivý hlas všem společníkům Michala Nesvadby v jeho edukačních pořadech. Za všechny jmenujme Šicí stroj, Bafík (plastový žmolek na pružince) nebo třeba Zeleňour (bez komentáře).“
Divadlo v Dlouhé, Praha — Michael Frayn: Bez roucha
Překlad: Jaroslav Kořán, úprava a režie: Hana Burešová, dramaturgie: Štěpán Otčenášek, scéna: David Marek, kostýmy: Hana Fischerová, hudba: Jan Vondráček.
Premiéra: 9. září 2020.
