Glosa: Slepota v seriálu i vůči seriálu Můžu tě zničit

Britskému seriálu Můžu tě zničit, natočenému pro BBC a v ČR distribuovanému HBO, jsme se věnovali v recenzi již v průběhu uvádění této dvanáctidílné série půlhodinových epizod. Jan J. Karásek měl pro to dílo slova uznání, i když nebyl bez výhrad. Táňa Zabloudilová přijala v recenzi pro Aktuálně.cz Můžu tě zničit prakticky bezvýhradně. Podle mě oba pominuli jeden důležitý aspekt série, která byla na tuzemském HBO dokončena minulý týden. Aspekt, který má nakonec vliv na rozplizlost či možná spíše infantilnost výsledného díla.

Připomeňme výchozí a základní situaci. Londýnská bloggerka Arabella, mileniálka, ve věku někde mezi pětadvaceti a třiceti, je na záchodě jednoho tamního restauračního podniku znásilněna. Patřičné úřady se snaží postižené pomoci, ale spolupráce s ní nejde zrovna hladce. Arabella téměř permanentně působí, že je trochu mimo; nevím, jak přesněji to pojmenovat, ale řekněme, že jede v rozpoložení vyklidněné neurotičky či zranitelné ranařky. Arabella byla znásilněna ve změněném stavu vědomí, do něhož se sama a dobrovolně přivedla nejprve alkoholem a posléze drogami, přičemž nutno říct, že k drogové omámenosti jí notně napomohl jeden hajzl, jenž jí nesypal oblbovák do pití, a pak toho na toaletách za asistence podobně vypráskaného kumpána zneužil.

Co bychom byli bez mobilů? Michaela Coel coby Arabella v seriálu Můžu tě zničit (I May Destroy You), foto: HBO

Pro chování těchto dvou pánů neexistuje omluva. Jenže omluva by neměla existovat ani pro Arabellu. Patří se o ní psát jako o oběti? Jestliže dospělý člověk vstoupí do baru, kde se zleje pod obraz boží a k tomu si střihne drogy, pak vstupuje na velmi tenkou půdu, prostě riskuje. A riskuje právě i to, že narazí na nějakého vyčuraného Davida, jak se ten násilník v seriálu jmenuje, který situace zneužije, přisype drogy a „jde na věc“. A je zcela jedno, jestli se takto chlastem a drogami zdevastuje žena nebo muž; prostě „kalba“ má svá úskalí; je to svého druhu přecházení na červenou bez ohledu na pohlaví a gender. Jen se to dneska nenosí říkat, protože na „kalbu“ přece máme všichni právo.

Podobně jednají a uvažují přátelé a spolubydlící Arabelly. Kamarádka Terry si chce vyzkoušet nezávaznou sexuální „trojku“, a pak se diví, že se na ni spolusouložníci domluvili. Kamarád obou mladých žen, Kwame, je gay, který hledá sexuální partnery přes k tomu určené mobilní aplikace. Podle toho jeho vztahy vypadají. Hrozně se pak diví, že si ho jeden takový hošan „vezme“ ještě jednou zezadu, i když Kwame už další „lásku“ nechce.

Ani jeden z té trojice nedomýšlí, že se vystavuje situacím, které v sobě přirozeně nesou nebezpečí, že u nich budou překročeny hranice dobrovolnosti, nedotknutelnosti a osobní integrity. Ani jeden z protagonistů nechce brát na vědomí tuto jednoduchou „početní“ úlohu a podle ní se zařídit. Vyžadovalo by to totiž oprostit se od vzrušení a experimentování. Hlavní hrdinové Můžu tě zničit si nárokují slast, aniž jsou připraveni za ni tvrdě platit. Jejich jednání je nemorální, ale pak se hrozně diví, když narazí na jednání ještě nemorálnější, které však je implicitně přítomno v půdě, na niž vstupují. Pokoušejí ďábla, ale hrozně se diví, když zjistí, že ten existuje. Nechce se jim dospět. Zastávají filozofii nároků bez následků, práv bez povinností.

Humor u paní nakladatelské manažerky, ovšem všeho do času… Když není rukopis je velmi rychle po humoru, foto: HBO

Ne snad na jejich omluvu, nýbrž pouze na vysvětlenou se patří dodat, že jde o děti přítomné éry, kdy nastupující generace vidí před sebou víc než cokoliv jiného mlhu, temno, prázdno, a nikoliv příslib lepšího příští. Přitom žijí ve společnosti nesporného blahobytu a prosperity: sice sdílejí ne zrovna výtečný kvartýr, ale také se nepředřou a pravidelné večírky a návštěvy podniků se nejeví jako ekonomický problém.

Michaela Coel, narozená roku 1988 v Londýně ghanským rodičům, která je hlavní tvůrkyní seriálu Můžu tě zničit (přinesla námět, napsala scénář, ztělesnila hlavní roli a dílo spolurežírovala), při tvorbě vycházela z vlastní zkušenosti. To je sice „vítaný“ předpoklad, ne však záruka uměleckého úspěchu. Výsledkem je dílo, jehož hlavní autorka jako kdyby trpěla poruchou pozornosti a měla nakročeno k narcismu: vyprávění je to odbíhavé, chvílemi samožerné a sebestředné, místy — což s předchozím těsně souvisí — velmi ukecané.  Celkových šest hodin je příliš. Třetina měla jít pryč a seriál mohl být o level výš. Tekutá doba a tekuté vztahy, zmatení hrdinové téměř bez sebereflexe, těkavý seriál, ale to ještě neznamená, že všechna ta příznačnost a zmatenost rovná se kvalita. Dramatická (a dramaturgická) kvalita je přece jen něco nadčasovějšího než věrný obraz aktuální vrávoravosti.