Glosa: Zaorálkova poslední ministerská mise čili boj o trochu cti
Lubomír Zaorálek včera odmítl být přesunut z postu ministra kultury na post ministra zahraničí. Pro českou kulturu jako celek je to v současné situaci víceméně dobrá zpráva, i když Zaorálek coby ministr kultury má své kritiky a své mouchy, ostatně není to muž bez politické minulosti…
Předloni v srpnu, když Zaorálek na post ministra kultury nastoupil po mimořádné smutném působení Antonína Staňka, psal jsem zde v komentáři, že „Zaorálek se tak nyní jeví být volbou po způsobu nasazení krizového manažera; v tomto případě manažera, který do vlády ani tak nejde „dělat kulturu“ jako mnohem spíše „dělat politiku“, pokusit se něco provést se zoufalou situací své partaje, posílit její postavení v rámci koalice a pokusit se, aby sociální demokracie byla pro veřejnost víc slyšet.“
Situace se vyvinula – podstatnou měrou kvůli koronavirové pandemii – jinak, totiž téměř opačně. Od jara loňského roku se vše pokrývajícím tématem stal Covid-19 a Zaorálek musel „dělat kulturu“ a na „dělání politiky“ toho na něho příliš nezbylo. Jeho partaj, sociální demokracii, v nouzovém stavu reprezentoval prakticky jen červený svetr Jana Hamáčka a možná ještě tak šprťácké sebevědomí ministryně sociálních věcí, která rozdává peníze. A protože se ujalo sousloví a vědomí, že „jsme ve válce“, múzy šly stranou.
Zaorálkovi zůstal v podstatě jediný úkol: shánět pro odstavenou kulturu peníze. A protože je to zkušený politik a umí být naléhavým rétorem, v této bitvě víceméně obstál, byť samozřejmě vždy se dá tvrdit, že mohl pro kulturu získat financí víc. Každopádně je však dnes už jisté, že se zoufalými preferencemi a konáním ČSSD neudělal Zaorálek nic. A je rovněž zřejmé, že nejspíš ani udělat nemohl, protože nejstarší česká politická partaj se nachází na smutné osudové trajektorii, jejímž dokladem jsou právě i události posledních dní. Zaorálek figuroval jako pán, který prostě bude novým, post-sjezdovým vedením sociální demokracie přesunut „na zahraničí“. Jenže pán řekl: Ne!
Lubomíru Zaorálkovi, který v osmdesátých letech nějaký čas pracoval jako dramaturg v Československé televizi Ostrava, bude letos 6. září pětašedesát. Vzhledem k tomu, jak si jeho partaj vede, je velmi pravděpodobné, že po říjnových volbách Zaorálek v obsazování ministerstvech figurovat nebude. A že tudíž jeho nynější šéfování kultuře je pro něho posledním angažmá tohoto typu. Zřejmě tedy chce „doministrovat“ s relativní ctí, nebýt loutkou, stafáží na pár zbývajících měsíců. A chce dotáhnout to, aby ke kulturnímu a kreativnímu odvětví z Národního plánu obnovy, v němž má být celkem 171 miliard, doteklo 8,1 miliardy korun – ministerstvo průmyslu a obchodu totiž chtělo poskytnout menší částku.
Zaorálek se může brát za kulturu jako ten, komu fakticky už o moc nejde, nemusí brát taktické ohledy kvůli tomu, aby si takzvaně neuškodil. To bude od něho maximum možného. Na jiné výzvy, před nimiž ministerstvo stálo, zejména na vypracování a prosazení zákona o veřejnoprávních institucích v kulturní oblasti, během jeho úřadování již nedojde. Zejména ne v konstelaci, kdy už samotné slovo veřejnoprávní budí u současné politické reprezentace více odpor než sympatie.
