Herec, který neměl školy, zato měl intelekt a srdce

„Václav je uznán dospělým 2. června 1937 a imatrikuluje se, stejně jako starší bratr, na Právnické fakultě univerzity Karlovy v Praze, aby pokračoval v rodinné tradici (jejich dědeček z otcovy strany byl právník). Ale Voskovy mimoškolní aktivity jsou natolik časově náročné, že u první rigorózní zkoušky (historickoprávní), která se skládala po třech semestrech, neuspěje. Před opravným termínem vypukne 2. světová válka a po protestu studentů se vysoké školy na území Protektorátu uzavřou. Po válce se Voska na práva vrací, ale po jednom semestru studium ukončuje definitivně,“ píše o začátku Voskovy životní dráhy Jitka Neureuterová ve své diplomové práci, kterou obhájila v roce 2011 na Filozofické fakultě UK.

Ochotnické divadlo a hudba přitahovaly Vosku od mládí. Byl členem dramatické skupina Prvního státního reálného gymnasia v Praze XII. Celou válku prožil coby herecký elév v Městském divadle na Královských Vinohradech v Praze. V roce 1946 absolvoval vojenskou službu v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého jako herec. Následovalo angažmá v Národním divadle. Ovšem nebyla to pro Vosku šťastná kapitola, protože na první scéně nedostával role dle svých představ, ale především byl po únoru 1948 kvůli svému přesvědčení vystavován soustavnému tlaku. Když mu v roce 1950 režisér Ota Ornest nabídl angažmá v nově se ustavujících Městských divadlech pražských, Voska nabídku rád přijal, a na této scéně zůstal až do své smrti.

Miloš Fikejz o něm napsal do herecké encyklopedie, že už na počátku své kariéry Voska „dával zřetelně najevo, že vnitřními předpoklady směřuje spíše k rolím charakterním, že je hercem intelektuálního typu, vybavený bohatou invencí a schopností korigovat a analyzovat herecké úkoly“. Dovedl uplatnit ironický odstup od svých postav jako málokdo.

V nově založených Městských divadel pražských navzdory politicky kruté době a strnulým divadelním koncepcím ztvárnil řadu postav, za které se nemusel stydět – ve hrách Wildeových, Shakespearových, Molièrových, Čechovových atd. Povětšinou se mu dařilo unikat dobově poplatné dramatice. V šedesátých letech Voska umělecky dospěl. Uchvacoval ve fraškách, záhy předestřel i postavy daleko složitější, pod jejichž zdánlivě vlídným zevnějškem bublaly rozličné ošklivosti. Naštěstí některá představení zachytily televizní kamery: Goldoniho Benátskou vdovičku, dále Proces (nikoli podle Kafky, nýbrž od sžíravého ruského satirika Suchovo-Kobylina), Dürrenmattovy Fyziky, Jamiaqueova Pana Hamilkara a zejména Marceauovo Vajíčko. Právě posledně jmenovaný titul zajistil Voskovi jistou proslulost. Postihl v té roli, kterak pod maskou dobromyslnosti narůstá bezohledné sobectví, schopné prosadit se v každé situaci a vytěžit z ní něco pro sebe.

Ostatně s televizí hojně spolupracoval. V Radúzi a Mahuleně (1959), tedy v jedné z televizních inscenací přenášených v přímém přenosu, hrál ústřední mužskou roli. Televize mu nabídla spektrum postav: od civilistních průhledů do všední přítomnosti ke kriminálním příběhům, kde mohl uplatnit svůj suše prostořeký esprit. Prosadil se v hlavních rolích v adaptacích vytvořených podle význačných literárních předloh (Velká spravedlnost podle Sporu o seržanta Gríšu Arnolda Zweiga, Zločin lorda Savila dle Oscara Wildea, Brechtovou Žebráckou operou inspirovaní Žraloci).

Není pravda, jak se někdy obecně píše, že s nástupem normalizace měl Václav Voska zákaz účinkovat před kamerou. Stačí se podívat do jeho detailní filmografie. Při televizních a televizních angažmá přijal během normalizace role i vyloženě úlitbové v politických či ploše sociálních dramatech jako Kremelský orloj (1977), Doba strachu (1976) či v závěrečné epizodě Růže pro Zemana ze seriálu 30 případů majora Zemana. Účinkoval rovněž v příbězích, které odsuzovaly násilnictví kapitalistického systému a imperialismu vůbec (Ve věci J. R. Oppenheimera, Ohnivý kříž).

Ztvárnil i řadu historických postav: Jana Husa ve stejnojmenné inscenaci, politika Riegera ve Sporu architekta Zítka a ve Sporu dramaturga Stroupežnického. K nejznámějším Voskovým figurám náleží český buditel Kramerius v seriálu F. L. Věk – a to díky jeho častému reprízování v tuzemských televizích. V jednom západoněmeckém projektu Voska představoval bulharského komunistu Jiřího Dimitrova, nacisty obžalovaného ze spoluúčasti za zapálení Říšského sněmu; toto dílo se u nás neuvádělo, protože prý hrubě zkreslilo historickou pravdu, jak tvrdil komunistický tisk.

Na obrazovkách však Voska proslul ještě i v jiné úloze – coby průvodce cyklem Zveme vás do divadla, jehož existence začala v roce 1965. Cyklus oslovil netušené množství diváků, jimž přiblížil taje divadelnického světa. Voska znale rozmlouval s herci i režiséry, dokonce v jednom případě i sám se sebou, když zpovídal „svou postavu“ z Fyziků. Záznam této inscenace se bohužel nezachoval, zmíněný rozhovor naštěstí ano. Změněné politické poměry husákovské normalizace však tomuto záslužnému cyklu zazvonily umíráčkem, mimo jiné proto, že Voska se nedlouho předtím před kamerami netajil svým postojem k srpnové okupaci roku 1968 a tudíž byl pro novou moc nepřijatelný coby protagonista TV cyklu. (Cyklus Zveme vás do divadla byl pak Československou televizí obnoven až v roce 1983, kdy se moderování ujal dramaturg Ondřej Šrámek.) Voska u cyklu dospěl k zajímavému postřehu: čím svébytnější, osobitější a fantazijnímu rozletu přející představení bylo, tím méně televizní diváky zaujalo. Kouzlo jevištní výjimečnosti prostě selhávalo, když se srazilo s černobílým realismem televizní kamery.

Jestliže divadlo bylo k Voskovi štědré, o filmařích to už tvrdit nelze. Svěřovali mu převážně vedlejší role, zprvu často slabošské, ba přímo padovské. A rovněž ztělesnil historické osobnosti – Chopina (Housle a sen), Sabinu (Revoluční rok 1848), vychytralého šlechtice Čeňka z Vartenberka (Jan Žižka).  Z jeho filmařského působení patří mezi nejcennější miniatura samolibého psychiatra v satiře Bílá paní (1965), jehož z rovnováhy nevyvede vůbec nic, ani nadpřirozené jevy, které všem ostatním natropí tolik komplikací. Právě zde Voska prokázal, nakolik ovládá komediální nadsázku, aniž by se uchyloval k pitvoření.

Ostatně tragikomicky laděnými postavičkami zaujal v těch utěšených dobách vícekrát – Vražda po našem, Jak se zbavit Helenky, Odvážná slečna (což bylo přepracování televizní inscenace Obžalovaná, kde rovněž hrál). Zato postavy, které přijal v době normalizace, už poznamenávala bezbarvost, byly unylé, jak to dokládá zejména mírně přitroublý doktor Watson v komedii Touha Sherlocka Holmese (1971), kde slavného detektiva zcela ovládly hudební pudy. Příliš Voskovi nevycházely ani vážněji pojednávané role, často v kriminálně zabarvených dramatech (Podezření, Noc klavíristy, Čistá řeka). Naopak herecky ztlumenou kresbou ozvláštnil ustaraného otce v pohádkovém hororu Panna a netvor.

Václav Voska (uprostřed) a Jaroslava Adamová ve hře švýcarského dramatika Fridriecha Dürrenmatta Play Strindberg v Komorním divadle Praha, leden 1970, foto: Miroslav Tůma (ČTK)

Kromě v úvodu citované, na internetu volně přístupné diplomové práce Jitky Neureuterové vyšla o Václavu Voskovi, který zesnul na opětovný srdeční infarkt 20. srpna 1982 v nemocnici ve Valašském Meziřící, rovněž kniha: v roce 2009 publikovala teatroložka Marie Boková svazek Václav Voska. Intelekt a srdce.

A v čem tedy v těchto dnech lze Václava Vosku spatřit ve vysílání ČT? Kromě dokumentárního životopisného medailonu Božský skeptik z cyklu Předčasná úmrtí spatříme pořady zpřístupňující šíři jeho hereckého nadání – od mikrokomedií bakalářského ražení (Beruška, Dědictví na úvěr) přes společenská dramata (Rozsudek) a hlubinné psychologické ponory (do důchodu propuštěný herec zoufale hledá nový smysl životu i nové zakotvení – o tom vypráví snímek A na konci začátek) až ke kriminální šarádě (Měsíc s dýmkou). Pohádky zastupuje Třeboňská pohádka. Z filmů původně určených pro kina spatříme Noc klavíristy, v níž Voska ztvárnil navenek unaveného člověka, přesto dotčeného nespravedlností kolem sebe. Nezbývá než zalitovat, že se na obrazovky nevrátilo jedinečné Vajíčko, v uplynulých dvou desetiletích se uvádělo pouze jednou. Přitom se jedná o mimořádný herecký počin.

Václav Voska – 100 let – Česká televize:

Beruška –15. 10. ČT1 ­– 14.00 + 17. 10. ČT1 ­– 11.20

Dědictví na úvěr ­– 15. 10. ČT1 14.15 + 16. 10. – ČT1 10.45

A na konci je začátek – 18. 10. – ČT2 22.30

Třeboňská pohádka – 20. 10. ­– ČT1 7.45

Měsíc s dýmkou – 20. 10. – ČT1 + 21. 10. – ČT1 6.50

Noc klavíristy – 21. 10. – ČT1 22.15 + 22. 10. – ČT1 14.35

Božský skeptik – 26. 10. ČT1 – 15.40

Rozsudek /1.část/ – 3. 11. – ČT1 13.50