Historička Kateřina Sixtová: Minisérie Božena vypovídá o naší době a našich tématech

Ve své diplomové práci jste se zabývala zobrazováním Boženy Němcové ve filmu. Je podle vás českotelevizní série Božena v něčem nová?

I vzhledem k tomu, kolik životopisných filmů o Němcové jsem už viděla, jsem myslela, že mě nic nepřekvapí. Vůči nové sérii jsem byla celkem skeptická, ale když jsem ji viděla a četla si recenze o ní, nabyla jsem dojmu, že ta hodnocení jsou vlastně dost nefér. Série mě mile překvapila; ano, ve spoustě aspektů k ní lze být kritický, ale jsou v ní momenty, které se snaží o nový pohled na Němcovou. A už proto má smysl si nenechat Boženu ujít.

V jakých momentech vám série připadá nová?

Podstatná je ta časová dotace – skoro šest hodin vyprávění. Starší zpracování, to jsou většinou filmy, přibližně jeden a půl hodiny. Z formátu minisérie plynou mnohé klady v tom smyslu, že je v nich čas na mnoho – alespoň pro mě – podstatných věcí. Konkrétně třeba na vztah Němcové s Josefem Němcem, který mi přijde velmi zajímavý i bez ohledu na filmové zpracování, a je důležité, že mu byl dán dostatečný prostor.

Proč je to důležité?

Je to jeden ze způsobů, jak obraz Němcové pozměnit, učinit komplikovanějším, jak se zbavit známého příběhu o tom, jak spisovatelka měla s Němcem těžký život a celou dobu jen trpěla. Minisérie ukázala jejich manželství na delším časovém úseku, což u starších zpracování není – tam je vždy představen určitý výsek, manželství je vylíčeno jako krajně nešťastné. I v Boženě je Němcová po většinu manželského času nešťastná, nicméně v určitých okamžicích s Němcem fungují jako partneři a zažívají hezké chvíle, leckdy jsou i v souladu, například v národních otázkách. To jde proti klasickému zobrazení Němcové, kterou manžel drtí a ona celý život bojuje s jeho neporozuměním. Ostatně postava Josefa Němce je sama o sobě natolik zajímavá, že by si zasloužila vlastní zpracování. V tom se mi třeba líbil i doprovodný materiál na webu ČT art, který sice částečně cituje korespondenci Boženy Němcové, ale čte ji herec představující Josefa Němce.

Inovace, která by byla ještě divočejší a má potenciál příběh vyprávět radikálně jinak, by bylo zpracovat životy lidí kolem Němcové, ať už Němce nebo jejich dětí. Ve smyslu, jak ona jako velká historická osobnost ovlivnila lidi kolem sebe. Například v posledních dvou dílech série byl trochu naznačený osud Dory Němcové. Stálo by za to ukázat její život komplexněji – asi nebylo lehké mít takto silnou, charismatickou matku…

 Co vám na minisérii připadalo slabší?

Chvílemi jsem měla dojem, že se dívám na dva rozdílné příběhy. Vadil mi rozdíl mezi prvními a druhými dvěma díly. Ani ne tak volbou hereček, ta podle mě fungovala velmi dobře, ale byl tam velký rozdíl v plynutí času. Zejména první díl byl časově nadsazený, část scén zde nemusela být – ne až kvůli obsahu, ale spíš, že čas jaksi zbytečně natahovaly. A třetí a čtvrtý díl působí trochu jako klasika – většinu scén, které se v nich odehrají, bylo možné vidět už v předchozích zpracováních. To je jeden z negativních aspektů již zmiňované štědré časové dotace. Na jednu stranu poskytuje prostor ukázat třeba dějiny každodennosti, dějiny ženského těla v 19. století – to je jedna z věcí, za něž Boženu oceňuji, na stranu druhou svádí k zobrazení každého kanonického momentu ze života Němcové. Nejsem si jistá, zda je to nutné.

Bizarní je třeba scéna odehrávající se na Slovensku. Když bychom srovnali filmové zpracování scény v Ďarmotech v Boženě s tím, jak je Němcová zobrazena při pobytu na Slovensku ve filmu Ako listy jedného stromu z roku 1979, tak se vlastně neliší – Němcovi chodí po idylickém skanzenu, v němž pobývají Cikáni a bačové… Podivná karikující zkratkovitá představa, kterou spousta Čechů o Slovácích dodnes má. Nepřijde mi vhodné tenhle stereotyp reprodukovat.

Lze ve zkratce popsat, jakým vývojem postava Němcové v dosavadních filmových zpracováních prošla?

První filmová zpracování Němcové jsou z dvacátých a třicátých let minulého století, kdy se epizodicky objevuje v Josefovi Kajetánu Tylovi (1925) a Karlu Havlíčkovi Borovském (1931), černobílých prvorepublikových filmech. Němcová se v nich zjevuje coby jakási Pýthie věštící velkou budoucnost českého národa. Odosobněná mýtická postava ztělesňující národní kánon.

Po roce 1948 se spisovatelčin obraz proměňuje, i vlivem Zdeňka Nejedlého. Ve filmech, kterých o ní vzniklo do roku 1989 poměrně hodně, sice přetrvává národní aspekt Němcové, nadále je zobrazována jako národní autorka, která překonává svoji dobu, vystupuje z ní, bouří se proti měšťanské společnosti období biedermeieru, což jí přináší nejrůznější obtíže, ať profesní, nebo třeba i tělesné. Zdůrazňováno je její sociální cítění, kritičnost vůči dobovým poměrům – to lze vidět třeba ve Vlčím halíři (1975) nebo v zobrazení situace na Slovensku ve filmu Ako listy jedného stromu (1979). Za socialismu je tedy Němcová podávána hlavně jako revolucionářka a velká národní spisovatelka, v tom se její polohy mísí dohromady. Po roce 1989 sociální linka ustupuje do pozadí a sepětí s národem se těsně napojuje na autorství Babičky. Němcová už nepronáší vlastenecké sentence, její projev se víc spojuje s psaním – i ve fyzickém smyslu –, které Němcové přináší naplnění. Babička je vydávána za vrcholné dílo jejího života.

Zjednodušeně se dá říci, že filmová zobrazení korelují s politickými dějinami Československa a Česka, byť je třeba zdůraznit, že obraz národní spisovatelky, která měla spoustu milenců a nešťastné manželství, je silný a přetrvává.

Ve filmu Horoucí srdce z roku 1962 ztvárnila Boženu Němcovou Jiřina Švorcová, foto: Filmové studio Barrandov / Karel Ješátko

Ačkoliv Božena Němcovou samozřejmě pojímá jako spisovatelku, reálně jejímu dílu – vyjma Babičky a básně Ženám českým – není v minisérii věnován velký prostor. Nejsou tam zřejmé autorčiny inspirační zdroje. To, že je spisovatelka, je znázorněno prostě tím, že sedí či stojí u stolku a píše.

To je skutečně typické pro všechna její filmová zpracování. Píše téměř pořád, což vzhledem k tomu, kolik jen adresovala dopisů, je celkem realistické zobrazení, ovšem už nevíme, co zrovna píše. To mi vadilo jak v předchozích zpracováních, tak v Boženě; ale v nynější minisérii je to aspoň zapracováno mnohem civilněji. Ano, vůbec se netematizuje její další dílo, třeba fakt, že psala i etnografické spisy ze Slovenska. Ani Božena nepřekročila jistou karikaturnost: nástin toho, že něco psala, aniž víme co. Ale je otázkou, jestli film jako médium tvorbu literárního díla může dobře zprostředkovat a zda by současný divák takový pokus unesl.

Ale i tak: je tedy Němcová snášena z pomyslného piedestalu a stává se z ní realističtější, živoucí osoba?

Je to jeden z rysů polistopadového zobrazení Němcové. Dá se to ilustrovat už zmíněným důrazem na tělesnost. Daleko detailněji se zobrazuje její onemocnění. Akcentoval je třeba německý, u nás uvedený snímek z roku 2005 A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu, který nejspíše byl inspirací pro Boženu. Naznačené posuny jsou i důsledkem faktu, že se o těchto věcech dnes mluví víc, než dejme tomu v roce 1960. Realističtější na minisérii rovněž je tematizace sexuálního násilí, kterého se Němec na Němcové dopouštěl. V předchozích zobrazováních se s tím často nesetkáme, byť ve filmu z roku 1979 se taková scéna rovněž vyskytuje. Recenze na Boženu mě nepříjemně překvapily v tom, že pisatelé byli pohoršeni, že Němcová má milence a souloží kdesi pod okapem, ale že je tam současně zobrazeno znásilnění v manželství, to se přešlo, zřejmě to leckomu nepřijde divné. A přitom to je důležitý moment, který je hodně současný, navazuje na jednu ze stávajících debat, to je přece dobrá aktualizace.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste zmínila, že obraz Němcové na sociálních médiích je oproti tomu, jak se o ní píše a točí filmy, neuvěřitelně stabilní. Jaký tedy je a čím si to vysvětlujete?

Myslím, že to je dáno tím, co člověk na sociálních médiích hledá. Já se hlavně zabývala obrazem Babiččina údolí, které jsem zkoumala na Google mapách, Instagramu a TripAdvisoru. Stabilita Němcové vychází hlavně ze spojení s Babiččiným údolím, které je dodnes velmi funkčním místem paměti. Je to krajina, kam lidé přicházejí a mají pocit, jako kdyby procházeli Babičkou. Převládá při tom konzervativní forma vzpomínání. Z téhle stability vychází i to, jak se na sociálních médiích o spisovatelce mluví – jde o velmi tradiční pohled na Němcovou jako velkou národní autorku.

Z toho by mohlo vyplývat, že obraz Boženy Němcové je nadále nejvíc utvářen během školní výuky…

Uvidíme, jak tomu bude po současném zpracování, protože první díly měly opravdu vysokou sledovanost. Řekla bych, že před Boženou obraz Němcové formovala hlavně škola. Ačkoliv po revoluci vznikly dva dokumenty a zmíněný biografický snímek z roku 2005, který však byl menšinovou záležitostí už proto, že v Česku byl prezentován s titulky.

Přemýšlela jsem, co si z Boženy divák odnese a podle mě to je hlavně sexuální život Němcové. Nepřijde mi nijak objevné, že Němcová měla milence a dělala s nimi různé věci. Nijak mě to nepohoršuje, ale nejsem si jistá, zda je to klíčová linka, kterou bych jako tvůrce chtěla divákovi předat. Erotická linka tak možná přehluší to, co považuji za cenné, například vztah s Němcem, tělesnost ve vztahu ke spisovatelčinu onemocnění, důraz na dějiny každodennosti 19. století.

Minisérii její tvůrkyně prezentují jako pokus o skutečný obraz Boženy Němcové. Jde podle vás – vzdor všem výhradám, které jste už řekla – o nejzdařilejší spisovatelčin obraz, jaký byl dosud vytvořen?

Vracím se tím vlastně na začátek našeho rozhovoru: byla jsem mile překvapená. Obávala jsem se, že by to mohlo být mnohem horší ve smyslu patetičnosti. Nedoporučovala bych dívat na Boženu jako na obrazovou učebnici. Je to prostě současný, dnešní dobou ovlivněný pohled na danou dobu a její postavy. Takže daleko více než o Němcové to vypovídá o naší době a našich tématech, která nám přijdou ať už skandální nebo nezajímavá, což se ukazuje i v recenzích.

Kateřina Sixtová je doktorandka Ústavu českých dějin na Filozofické fakultě UK. Vzpomínáním na Boženu Němcovou se zabývala ve své diplomové práci zaměřené na funkce kulturní paměti. V současnosti se kromě paměťových studií věnuje především českému konspiračnímu myšlení v období po listopadu 1989.