Hudebnice Moor Mother: Nejsme přirozeně dobří. Být lepším vyžaduje práci a úsilí
„Jak dlouho vám trvalo, než jste si splatili trauma?“ Na tuto a mnoho dalších otázek se na albu The Great Bailout ptá americká afrofuturistická hudebnice, básnířka a aktivistka Caeme Ayewa. Natočila je v rámci svého sólového projektu Moor Mother. S ním se také představí 4. listopadu na hudební přehlídce Prague Sounds.
Deska The Great Bailout nabízí odlišný pohled na konec otrokářství v britském impériu. Posluchačstvo konfrontuje mimo jiné s otázkou, zdali peníze britských daňových poplatníků, které „odškodňovaly“ rodiny zasažené britským otrokářstvím až do druhého desetiletí 21. století, opravdu vyléčily trauma, které koloniální politika Velké Británie působila nejen kolonizovaným zemím, ale také svým vlastním občanům.
Jak vás napadlo tematicky se zaměřit na pád otroctví v britském impériu?
Dostala jsem zakázku, a pokud mám vytvořit něco na objednávku, musí to být zajímavé. Nejde ani tak o publikum, na to v průběhu tvorby nemyslím. Přemýšlím o tom, co mě zajímá. A to je historie.
A co vás vedlo k tomu, že jste se snažila prozkoumat britský kolonialismus?
Tvořím hudbu o tématech, o kterých souběžně přemýšlím jako občanka. Neprobíhá to stylem: „Aha, našla jsem na internetu tohle super téma, tak ho zpracuji…“. Ne, je to spojené s věcmi, o nichž jsem četla a zajímám se o ně. Když se mi naskytne příležitost získat zakázku, nebudu přece vytvářet něco standardního nebo typického. Mluvím o tématech spojených s historií, nebo naopak s budoucností. A zejména o těch svázaných s africkým lidem.
Nahrávka vznikla v roce 2020, texty jsem napsala o rok dříve. Velká část tvorby, kterou jste ode mě v poslední době mohli slyšet, je z roku 2020: tedy alba Black Encyclopedia of the Air, Jazz Codes i The Great Bailout.
Moor Mother, foto: GoOut
Moor Mother (* 1981)
Americká zpěvačka a básnířka, vlastním jménem Camae Ayewa. Vyrůstala v marylandském městě Aberdeen. V hudbě spojuje rap a recitaci poezie s prvky elektroniky, free jazzu, punku a zvukových koláží. V textech tematizuje rasové nepokoje, domácí násilí, otroctví i mýtus „postrasové” Ameriky. Je členkou literárního a uměleckého kolektivu Black Quantum Futurism a byla členkou punkrockové skupiny The Mighty Paradocs. Dále je členkou free jazzového kvintetu Irreversible Entanglements a vystupovala se slavnou formací Art Ensemble of Chicago. Dosud natočila sedm sólových studiových alb. V Česku už odehrála několik koncertů, naposledy s uskupením Irreversible Entanglements na letošních Colours of Ostrava.
Moor Mother a billy woods vystoupí v pražské La Fabrice 4. listopadu od 20:00 v rámci festivalu Prague Sounds 2024.
Pandemie měla tak silný pozitivní vliv na vaši kreativitu?
No, nezbývalo nic než pracovat. Když se všechno zavře, zbývá vám tvorba. V poslední době jsem hodně koncertovala, ale chci se vrátit ke skládání. To je moje nejoblíbenější činnost.
Vybavují se mi podobná slova, která jste řekla v rozhovoru s Red Bull Academy před pěti lety. Tehdy jste zmínila, že „hodně koncertujete a jediné, k čemu se toužíte vrátit a dělat, je znovu tvořit“. Zřejmě to vnímáte stále stejně…
Takové je flow života, takový je tok času. Chcete vyjet na turné, pak chcete zas jít do studia, a najít rovnováhu mezi těmito věcmi. Je to jak tanec.
Jste často citována v souvislosti se současným afrofuturismem. Můžete popsat, jak s myšlenkami tohoto hnutí pracujete ve své tvorbě?
Objevuji jeho možnosti v rámci Black Quantum Futurism, což je specifická část afrofuturistického hnutí. Zjednodušeně řečeno: Společně s kolegyní Rasheedah Phillips se zaměřuji na čas, historii a rituály.
Black Quantum Futurism
Koncept sahá daleko za hranice hudby. Autorstvo tvrdí, že kvantově mechanické interpretace času, časoprostoru, kauzality a interakcí jsou ve větším souladu s afrocentrickým chápáním stejných jevů než se západním. Metodologie, které tyto myšlenky spojují, budou schopny čelit eurocentrickým, kolonialistickým strukturám a z nich se odvíjejících pojetí reality.
Album The Great Bailout otevírá téměř desetiminutová kompozice Guilty. V ní opětovně spolupracujete s experimentální harfistkou Mary Lattimore, která letos zprostředkovala enigmatický večer i v pražské MeetFactory. Jaký příběh se skrývá za básní Guilty?
Vypráví o lidech, kteří vydělali peníze na otroctví, o institucích vyvstávajících z generačního bohatství. Všichni dostávali zaplaceno za to, že se podíleli na zotročování Afričanů. Skladba se vyvíjela od chvíle, kdy jsem tu báseň napsala. Na Mary jsem v průběhu psaní myslela, chtěla ji na tom tracku mít, a souběžně jsem skladbu dál rozvíjela. Například jednoho dne jsem šla do studia nahrát pár skladeb pro hudebníka Lonnieho Holleyho a zeptala se ho, jestli by nechtěl být účasten právě na Guilty. A on svoji partituru nahrál na jeden záběr. Byl to jeden z těch případů, kdy skladba sama žije svým vlastním životem. Díky Mary a její harfě má také baladickou atmosféru.
Moor Mother, foto: GoOut
Často býváte označována za hiphopovou nebo rapovou umělkyni, což mi nepřijde jako šťastné označení. Navíc se zdá, že od inklinace k rapu, která byla slyšitelná například na albu Nothing to Declare, vašem společném projektu s producentkou DJ Haram, se pomalu vracíte ke kombinaci mluveného slova a produkce…
Experimentální hudební scéna je prostředí, v němž se cítím se dobře. Líbí se mi, že si můžu dělat, co chci. Hiphopová scéna přátelská není. Je to jako exkluzivní chlapecký klub, a být ženou, která rapuje, je velmi odlišné. Ohledně své hudby chci činit rozhodnutí, která mi vyhovují. Být vnímána jako někdo, kdo je v rámci scény jako všichni ostatní, to mě nezajímá. Toužím předložit publiku výzvy, ne podupávání do rytmu.
Chápu, že hiphopová scéna může být pro ženské rapperky poněkud nepřívětivá…
Asi bych ji takto nepopsala. Nepřívětivý je někdo, kdo řekne, že máte ošklivé boty. Prostě jen není stejné, když se na hiphopové scéně pohybuje muž, a když žena. Gender bohužel určuje, jak se k vám lidé budou chovat a jak na vás budou reagovat.
Jaké výzvy chcete publiku předkládat?
Zajímá mě vývoj a rozšiřování hudby, a moje cesta s tím spojená. Nechci, aby jela ve vyjetých kolejích; někomu taková usazenost vyhovuje, mně ne. Ráda se vydávám na vnější okraje skutečnosti zvané hudba. A důležitá je pro mě myšlenka hudební nebinarity. Poskytuje hudbě svobodu.
Moor Mother, foto: GoOut
Zastřešující myšlenka alba The Great Bailout zní: „Splatili jsme trauma?“. Slyšíme ji kupříkladu v písni Liverpool Wins o ekonomickém vývoji zmíněného města, umožněném i penězi získaným vykořisťováním kolonizovaných zemí. Je vůbec možné trauma vyléčit?
Kvantová fyzika nám přece říká, že ve všech událostech existuje neomezené množství možných východisek. Takže vždycky budu říkat: ano!
V písni Compensated Emancipation pravíte o principech kolonialismu: „Toryové, liberálové, konzervativci, republikáni, demokraté / každou chvíli / každou chvíli přijdou, aby zasadili další ránu“. To dělá Great Bailout nadčasovou deskou, když si uvědomíme, jak mocně se odkaz kolonialismu projevuje například na současném konfliktu v Gaze.
Taková přece má být role hudby. The Great Bailout nepojednává o jedné události, nevyprávím jeden příběh. Protože jsem změnila geografickou lokaci tématu, po vydání The Great Bailout jsem slyšela překvapené reakce typu: „Aha, vy už nemluvíte o zkušenosti Afroameričanů“. Ano, nemluvím pouze o situaci v Americe. Problémy, o nichž po celou svoji kariéru mluvím, jsou celosvětové. A moje hudba je o zmenšování tohoto světa a má za cíl vtažení posluchačstva do univerzálního příběhu a univerzálního pocitu. Proto pokud bych měla svou tvorbu označit nějakým žánrem, volila bych world music. Protože historicky jsme všichni propojeni. A úkolem vzdělání je, aby nám dalo najevo, že se naše příběhy prolínají a proplétají.
Tendence patřit na Západ vedly i české země k účasti na koloniální politice, a to prostřednictvím nekritické solidarity s bílými západními kolonizátory, jejich státy a politikou. Pokaždé, když někdo o tom vyvolá debatu, čelí kritice a popírání z vysokých míst. Máte pro Čechy nějaký vzkaz, jak začít o tom tématu kriticky uvažovat?
Každý den, kdy jsme schopni se probudit, máme šanci být odvážní a silní a udělat svět lepším místem. Zajistit potřebným jídlo, vodu, přístřeší – tyto věci jsou důležité. Prvním krokem je přestat se cítit bezmocnými, a to ve všech aspektech našeho života. Jímá nás pocit, že nemáme sílu a vliv. Jsme v zajetí pocitu, že nejsme dost silní na to, abychom se postavili sami za sebe a zastali se jeden druhého. To je třeba odstranit. To je moje poselství.
Někteří lidé by proti některým věcem nikdy neprotestovali. Nikdy by nepochopili, proč by měli protestovat, dokud se něco nestane jim samotným. A následně se přistihnou, že sami protestují. Takže je to spíše o vizi situace, kdy se lidé ocitnou v boji za všeobecné osvobození všech lidí.
Považujete svou tvorbu za revoluční?
Samozřejmě.
Cítíte se někdy pro svou práci ze strany publika nepochopena?
Někteří lidé ji možná nepochopí hned, ale porozumí jí v budoucnu. Je třeba prožít určité procitnutí.
V rámci hudební přehlídky Prague Sounds bude druhým vystupujícím večera v La Fabrice rapper billy woods. V roce 2020 jste společně nahráli desku Brass. Na ní jste využili i sample z rozhovoru s držitelkou Nobelovy ceny za literaturu Toni Morrisonovou. Proč?
Jsem Toni naprosto posedlá. Snažím se sledovat všechny její rozhovory. Když jsme s woodsem (pozn. redakce: umělec se skutečně píše s počátečními malými písmeny) dokončovali desku, potřebovali jsme nějaké samply. A vybavil se mi můj oblíbený úryvek – vlastně to byla docela snadná volba.
V tom samplu Morrisonová říká, že „všichni dobří lidé se už narodili“. Nyní jsou to téměř čtyři roky od vydání tohoto projektu. Myslíte si, že měla pravdu?
Nemyslím. Ta věta samotná, kterou Toni v nahrávce říká, je citát, a to od matky spisovatele a aktivisty Jamese Baldwina. Já mám za to, že v lidech dříme potenciál. Ale je to věc, na níž se musí pracovat, na což to lidé někdy zapomínají. Prostě si myslí, že se narodili a jsou automaticky dobrými. Ne, každý musí pracovat na tom, aby byl lepším přítelem, milencem, aby byl skutečně lepším člověkem. To vyžaduje úsilí. Není to přirozená věc – musíte na sobě pracovat, abyste se stali lepšími.
