Hybridní figury a ambientní abstrakce. Dvě souběžné výstavy v Galerii Kvalitář

Nejprve vstoupíte do Růstového boomu. Z různorodých podstavců i ze stěn vyčnívají mnoholičné objekty, většinou stylizované figury. Instalace je poměrně nezvyklá jak díky obrazcům z písku na podlaze, tak i vizualitě samotných děl. Vše umocňuje kombinace keramiky, umělého kamene, epoxidu, skla a jiných materiálů, které je v tom mixu mnohdy obtížné rozluštit. Dílo Magdalény Roztočilové (* 1989) svědčí o značné řemeslné zručnosti a autorčině zběhlosti v práci s různými materiály. Zaujaly mě i podstavce, které jsou nedílnou součástí instalace a jimž autorka očividně věnovala obdobnou péči jako objektům samotným.

Na první pohled jsem objekty vnímal tak, že jejich základní tvaroslovné prvky připomínají plameny. Název výstavy, kurátorský text Barbory Kundračíkové i připojené citace z Čapkova Zahradníkova roku mě vedly k jinému čtení: má jít o metaforu růstu a o hybridní rostlinné figury. Nicméně první dojem ve mně nevyprchal i proto, že autorka používá výrazné barvy včetně intenzivní červené. Podobně působí i ony pískové obrazce „vylézající“ zpod podstavce každého objektu: mohou to být ostny i plameny. Zřejmě však odkazují na půdu, v níž se daří kaktusům.

Pohled do výstavy Magdalény Roztočilové Růstový boom v pražské Galeri Kvalitář. Foto: Štěpán Mikulenka

Kurátorka přirovnává Růstový boom k zahradě a píše: „…něco zde pučí, něco se dere vzhůru, něco voní a něco bez dovolení okupuje celý záhon“. Na tento paradox upozorňuje i Čapkova kniha: zahrádkáři se snaží mít rostliny ve své moci, jenže ty si navzdory kultivaci dělají, co chtějí, mají svůj vlastní řád. Barbora Kundračíková text k výstavě sytí odkazy na současné myslitele a filozofickými pojmy.

Kurátorčin přístup místy působí jako snaha ohromit intelektuálním rozhledem, aniž by zmíněná jména či pojmy blíže vysvětlila.

Příklad: „Keramika, pryskyřice, kov a textil kladou odpor, disponují vlastní, rovněž kulturní pamětí, podléhají gravitaci, tvrdnou, praskají, pruží nebo se třepí. Odtud Jane Bennett a její pojem, starý však v dobrém slova smyslu jako svět sám, ‚vitální materialita‘.“ Dodejme polopaticky: podle jmenované americké filozofky hmota i neživých věcí není „mrtvá“, má vlastní vitální sílu, proto dokáže lidské konání svým způsobem ovlivňovat. Na základě tohoto pojmu tedy může být vykládán vztah mezi umělcovým ovlivňováním hmoty při tvorbě a zároveň přirozené ovlivňování hotového díla tím, že hmota nadále pracuje.

Celkově Růstový boom zahradu příliš nepřipomíná. Přebujelost je tu spíše slovně deklarovaná a v samotném výtvarném provedení živelnost ustupuje preciznosti, vyladěnosti, kontrole. Jednoho napadne, jestli právě rozpor mezi zamýšlenou zahradou a plamennou stylizací figur nevedl k tomu, že se jako smírné řešení objevily kaktusy, které obé spojí. Ale je to jen má osobní domněnka…

Stačí se dívat

Protipólem Růstového boomu je Skrytý záblesk Vladimíra Vély (* 1980), instalovaný ve druhém prostoru Galerie Kvalitář. Ten vás okamžitě vtáhne svou ambientní atmosférou: stojíte sami v příjemně zšeřelé místnosti se zatemněnými okny a společníky vám dělají jen abstraktní plátna nasvícená bodovými světly.

Výstavě dominují autorova velkoformátová plátna, k vidění je i několik malých a středních formátů. I když jde o abstrakci, nechybí jim prostorovost, což osobně mám u abstrakcí rád. Vélovi se v obrazech daří udržovat jistou tajemnost, nebo snad záhadnost, která v nás vyvolává asociace a podněcuje nás k osobním výkladům. Popisky jsou uvedeny pouze na zadní straně papíru s kurátorským textem, tudíž návštěvníky neruší údaje na stěnách, není tu snaha čtení děl někam nasměrovat.

Pohled do výstavy Vladimíra Vély Skrytý záblesk v pražské Galerii Kvalitář. Foto: Štěpán Mikulenka

Kurátor Jan Dotřel v doprovodné úvaze rovněž odkazuje k filozofii, konkrétně k Platónovi, ale jeho text nenabádá, nýbrž daleko spíše podotýká a vede návštěvníka k problematice světla a stínu a mimésis, tedy nápodoby. Vazba na umělcova plátna je u Dotřelova příspěvku velmi volná, ale současně i konkrétní, když nastiňuje autorův vývoj: „Prvopočátky vizuálního rukopisu Vladimíra Vély jsou pevně ukotveny v precizním zvládnutí figurativní a krajinářské malby, v níž si vytvořil více než svébytný vizuální způsob zachycování reality. Postupně však v jeho tvorbě dochází, metaforicky vzato, ke změně paradigmatu svého druhu. Bez vědomého odklonu od mimetické malby se obraz stále více vzdaluje přímému zachycování skutečnosti,“ píše Jan Dotřel a posléze dodává: „Pokud se pomalu a tiše díváme na subtilní, ale přesto výrazově odvážné tahy maleb Vladimíra Vély, velice často se setkáme právě s dualitou světla a stínu…“ Když mám shrnout svůj dojem ze Skrytého záblesku, tak běží o expozici sympatickou svým minimalismem a neokázalou intenzitou.

Galerie Kvalitář na svých stránkách deklaruje široký záběr, co se týče výtvarných projevů. Nynější výstavní dvojice tu rozkročenost dokládá.

Autor je umělec, působí v Leica Gallery Prague.