O umění se nebavme, obraz sám o sobě má něco sdělit, tvrdí malíř Milan Kunc

Vaše tvorba na první pohled často působí humorně, ale při bližším pohledu v ní najdeme i palčivější témata. Je pro vás humor způsobem obrany před realitou, nebo naopak nejostřejší formou kritiky?

Jak se to vezme. Když někdo uklouzne na banánu, může to mít i vážné následky, ale zároveň je to legrace. Stačí vzpomenout na Charlieho Chaplina, který toho mistrně využíval. I já jsem jenom člověk a taky se potřebuju trochu bavit. Brát věci úplně vážně je dobré, ale nejde to vždycky. Umění je posledním teritoriem, kde máme osobní svobodu v tom, jak věci vnímat: tak, anebo jinak, případně nějak mezi tím.

Ve vašem světě se často střetává příroda s lidskými touhami, třeba s automobily. Ještě přírodu objevujeme, anebo už jen sledujeme, jak ji ničíme?

Přírodu samozřejmě milujeme a objevujeme. Ale i tou zálibou jí lze ničit. Někdo si koupí horské kolo a začne drancovat lesy. Tomu se dneska říká láska k přírodě…

Máte auto?

Mám, ale to nic neznamená. Dnes ho má každý. A já ho mít brzy nebudu, jezdím hlavně na kole.

Pociťoval jste někdy takzvaný environmentální žal?

Jsem si dobře vědom toho, že přírodu neuchráním. Nejsem žádný aktivista. Jsem umělec a dělám to, co umím. Miluju vynalézání věcí, to je můj obor. Žiju velmi intuitivně, podle každodenních potřeb.

Na kterou ze svých uměleckých značek jste nejvíc hrdý? Je to třeba smajlík s jedním zubem, který se objevuje na vašich obrazech?

Měl jsem hodně různých stylů. Ale vždycky jsem chtěl najít univerzální jazyk, který by byl všem dobře přístupný. Když jsem emigroval, měl jsem naštěstí výhodu, že jsem nebyl herec vázaný na jazyk.

Z výstavy Pop Renaissance Milana Kunce, foto: Martin Šimral

Máte pocit, že jste ten univerzální jazyk našel?

Myslím, že ano. Malířství dnes mezi uměleckými obory není zrovna v centru pozornosti, což je výborné. Třeba takový film je sledován až nechutně moc, ale já jsem toho v poslední době už moc dobrého neviděl. Z filmu se stalo rozmělněné médium. Mám rád obraz, který člověka nenutí sledovat děj. Děj probíhá v hlavě diváka, když se na obraz dívá, ale obraz sám ho k sobě nepřiková. Když maluju, probíhá mi v hlavě jakýsi román nebo mnohovrstevnaté vyprávění. Ovšem pak musí přijít smysluplná redukce, aby se člověk příliš nerozpovídal.

Měl jste výhodu v tom, že vizuální jazyk je obecně přístupný. Ale jak dlouho vám trvalo, než jste si němčinu, případně angličtinu zdokonalil natolik, aby vám byly ku prospěchu i v životě umělce?

Angličtinu jsem si osvojil velmi rychle, už díky pobytu v New Yorku. Každý teenager poslouchal pop music, takže anglosaská kultura nám byla blízká. Němčina, to sice bylo něco jiného, nicméně v daném prostředí to šlo poměrně snadno. Musel jsem se přizpůsobit jiné mentalitě, což nebylo tak složité, protože Němci jsou hodně zatížení minulostí, zatímco já jí zatížený nebyl. Byl jsem takový „easygoing guy“, což mi život výrazně usnadnilo.

Jazyk jsem k uměleckému životu příliš nepotřeboval, galeristy jsem sám nikdy nevyhledával, oni vyhledávali mě. V tom to bylo trochu jednodušší. Byl to čas hospodářského zázraku, doba určitého boomu. Žilo se poměrně snadno, zatímco v Československu vládla šedá normalizace. Svět byl rozpůlen do dvou táborů, které byly natvrdo oddělené zdí. A teď jsme svědky toho, že se ta zeď znovu buduje. Takže na to mám už určitý výcvik.

Kde tu zeď vnímáte dnes?

Hlavně v samotných lidech.

Takže už nejde o geopolitickou záležitost?

Ale ano, máme tu několik psychopatů, kteří řídí svět. Myslí si, že mohou dělat, co chtějí, a také to dělají. Dříve se ekonomie a ekonomika zabývaly tím, jak podporovat konzum, aby lidé čím dál víc pracovali a čím dál víc nakupovali. To byla globalizace, která mě v Německu podněcovala k určité kreativitě. Dnes je globalizace rozleptávána různými fenomény, například decentralizací. Svět se chce nově rozdělit nejspíš hned na několik táborů. Začíná v tom být zmatek, přináší to nejistotu a úzkost.

Myslíte, že to dobře dopadne? Jste životní optimista?

Řekl bych, že jsem optimista proto, že jsem měl to štěstí, že jsem se narodil v době míru.

V míru, nicméně v dost složité době.

Jistě. Když Stalin v roce 1953 zemřel, byl jsem ještě malý. Ve škole tehdy pořádali soutěž na jeho oslavu. Každý dostal čtvrtku a něco namaloval. Já vytvořil koláž: vystřihl jsem maršála Stalina, za něj dal květiny, šeřík a transparent s nápisem „Zemřel za mír“. Dostal jsem první cenu. To byla síla. Jako naivní dítě jsem takhle zažil totalitu.

Emigroval jste, když vám bylo pětadvacet. Co se vám tehdy odehrávalo v hlavě?

Věděl jsem, že se nemůžu vrátit, protože bych určitě skončil ve vězení. Už proto, že jsem byl v podmínce. S kamarádem jsme totiž strhávali rudé vlaječky. Bylo to velké provinění. Měl jsem jakoby předurčenou mizernou budoucnost.

Kvůli té podmínce?

Nejen. Byl jsem na vojně, jako jediný z lidí z mého okruhu přátel v pražských Dejvicích, ostatní měli modrou knížku. Z akademie mě vyhodili, tak jsem musel jít na vojnu. Oholili mi hlavu a stal se ze mě voják, dobrý voják Milan Kunc. Když pak v srpnu 1968 přijely tanky, slyšel jsem to jen z tlampače. Jakmile jsem vojenskou službu dokončil a vrátil se do Prahy, nepoznával jsem ji. Deprese byla obrovská. Lidé byli zničení, a já dvojnásobně. Okupace republiky cizí mocností znamenala návrat do druhé světové války. Tragédie. To je politické pozadí, které mě formovalo. Musel jsem se od něj osvobodit a emancipovat se, abych byl svobodným člověkem.

To byl tedy motor vaší emigrace?

Byl to motor, který mě poháněl, protože svoboda byla na dosah. Řekl bych, že boj za osobní svobodu je motorem téměř každého uměleckého díla nebo umělce vůbec. Ale i nesvobodný člověk může vytvořit skvělá umělecká díla… Třeba Franz Kafka byl vězněm vlastní hlavy. Já chtěl ze své mizerné situace emigranta vytěžit to nejlepší. Pomohlo mi malování, protože jsem se mohl svobodně vyjadřovat a neměl jsem žádného šéfa. Nemusel jsem si zakazovat, co budu malovat – jestli srp a kladivo, nebo hákový kříž. Mohl jsem dělat, co jsem chtěl. Maloval jsem automobily, telefony, televize, portréty žen i mužů, zkrátka to, co se mi zlíbilo.

Jaká atmosféra panovala na düsseldorfské akademii?

Úplný opak od pražské akademie. V Düsseldorfu učila internacionální skupina profesorů, kteří byli velmi alternativní. Přistál jsem u Josepha Beuyse, což byl tehdy největší revolucionář. Já se přitom věnoval zcela jinému typu umění než on. Řekl jsem si, že nebudu dělat antiumění s odpadky nebo podobné věci. Mě zajímalo všechno, co bylo ještě trošku svobodné, hlavně klasické umění.

Odnesl jste si od Beuyse něco?

Těžko říct, ale svým způsobem se mi velmi líbil, protože podnikal demonstrace a sršel odvahou. Vůbec nic si nedělal z německé vlády, byl ekolog a stoupenec Rudolfa Steinera a jeho filozofie. Oceňoval jsem na tomhle bývalém vojákovi od Stalingradu, že se snažil udělat ze svého života něco víc, až se z něj stal takový guru. Lidé ho adorovali a zbožňovali. To, co dělal, mě spíš štvalo, ale pozoroval jsem u něho i určitý druh humoru. Třeba jeho židle naplněná tukem, to byl opravdu dobrý kousek. Lidskou bytost tím redukoval na kus tuku. Byla to dobrá facka takzvanému hospodářskému zázraku. Často pracoval s odpadem. Naproti akademii byl obchodník se starým železem. On tam šel, vzal nějaké rezavé topení a říkal: „Tohle se mi líbí, to koupím.“ A pak z toho udělal umělecké dílo – pomazal to troškou margarínu a šlo to rovno do galerie.

Z výstavy Pop Renaissance Milana Kunce, foto: Martin Šimral

Na düsseldorfské akademii jste kopíroval staré mistry. Co vám to dalo kromě perfektního zvládnutí malby?

Obdivoval jsem Renoira, Botticelliho nebo Leonarda da Vinciho. Moderní umění mi připadalo trošku slaboduché. I když samozřejmě, Picasso byl taky machr, ten věděl, jak zacházet s věcmi, a hrál si. U starých mistrů mě fascinovala ta úplně nenávratná minulost. Chytlo mě, když někdo něco uměl, zkoušel jsem malovat třeba jako Caravaggio. To mě zaujalo daleko víc než například abstraktní malíři.

Nemáte rád abstrakci?

Je taková dětská. Znáte přece výraz „mistrovské dílo“? Řekne se Leonardo da Vinci, Caravaggio a že je to mistrovské dílo – a to se mi líbí. Dá se však u abstraktního obrazu říct, že je to mistrovské dílo?

Třeba u obrazů Marka Rothka se to taky říká, ne?

To nechápu. Dva barevné fleky vedle sebe – na tom nevidím vůbec nic. A víte, že spáchal sebevraždu? Možná si říkal, že už to nejde dál. Kdo ví. Ale nic proti abstrakci, ona je důležitá i ve figurativním malování. Abstrahování je důležité, právě to je svoboda. Takhle bych to řekl. Nic ve zlém – všechno, co vede ke svobodě, je dobré.

Z výstavy Pop Renaissance Milana Kunce, foto: Martin Šimral

Nikdy jste neměl pocit, že vás realistické umění svazuje?

Když máte kresbu a víte, jak na to, tak vás to nemůže svazovat. To vás osvobozuje. Ale pojďme se nebavit o umění, to je strašná nuda. Nemám rád umění.

Proč?

Protože je to trošku legrační. Stala se z toho taková násobilka… Když se namaluje obraz, nemá se o něm moc povídat. Obraz musí sám něco říct.

Ano, v ideálním případě…

A právě ten ideální případ mě zajímá. Jenomže pořád vidím nějaké umění, kolem kterého se toho musí hodně napovídat. Přijde kurátor a začne se tím do hloubky zabývat. A vy se v tom pak máte vyznat… Ale znáte větu „To se nedá slovy popsat“? Tak přesně takové umění mě zajímá. Když se tam odehraje něco, co je váš osobní boj mezi nadšením a zaujetím, pak to začne být zajímavé.

Malíř Milan Kunc, foto: Kateřina Šabaková

Milan Kunc (* 1944)

Narodil se v Praze. V letech 1964–1967 studoval pražskou Akademii výtvarných umění u profesora Karla Součka, ze školy jej však vyhodili a nastoupil na vojnu. V roce 1969 emigroval z Československa do Spolkové republiky Německo. Na Kunstakademie Düsseldorf studoval v letech 1970–1975 u Josepha Beuyse a Gerharda Richtera. Vytvořil si svou variantu pop artu, nazval ji ost-pop. V roce 1979 založil společně s Peterem Angermannem a Janem Knapem skupinu NORMAL. Žil v Kolíně nad Rýnem, Římě, New Yorku, Los Angeles nebo v Haagu. Od roku 2004 žije a pracuje v Praze.