Bezejmenní sazeči a salonní socialisté. Američanka šla na tvorbu Devětsilu s mikroskopem

Málokteré období v historii české kultury dodnes rezonuje silněji a je zkoumáno pečlivěji než období avantgardy dvacátých let minulého století. Nejvýraznějším českým uměleckým uskupením toho směřování byl Umělecký svaz Devětsil, který v roce 1920 založila skupina literátů, architektů a výtvarníků v čele s Karlem Teigem. V té době se česká kultura naprosto těsně dotýkala světového dění. Devětsil se zprvu hlásil k francouzské kultuře (do té míry, že na titulních stranách jeho periodik najdeme nápisy ve francouzštině), později se shlížel v avantgardě sovětské. A snažil se vytvořit i ryze český umělecký směr – poetismus.

Díla české avantgardy dnes sbírají světové galerie a muzea (třeba newyorské MoMA), badatelé z různých koutů světa zkoumají jak díla samotná, tak styčné plochy s globálním uměním a uměleckou teorií. K takovým náleží americká historička umění a kurátorka Meghan Forbes, která například v roce 2024 připravila pro Kunsthalle Praha objevnou výstavu členky Bauhausu Lucie Moholy. Forbes v roce 2016 obhájila na University of Michigan disertaci o Praze a zdejší meziválečné avantgardě, ovšem dosavadním vrcholem autorčiny přítomnosti v české kultuře je kniha Technologie pro revoluci: Česká avantgarda v tisku. Vyšla nejprve anglicky, vzápětí i česky.

Papírové revoluce

Meghan Forbes zkoumá některé aspekty tvorby Devětsilu související s jejich sborníkovými a časopiseckými tituly – jde o Revoluční sborník Devětsil, dále Život, Pásmo a RED. Devětsil vzniká ve stejné době, kdy jsou zaváděny do provozu tiskařské techniky umožňující jednodušší přípravu podkladů pro tisk i tisk samotný. Jedná se především o linotypový stroj schopný odlévat celé řádky kovových písmen a šetřit tak ruční práci sazeče. Jenže, jak ukazuje autorka, právě o tuto ruční práci se publikace Devětsilu opíraly!

Karel Teige se neustále pohyboval na hranici možností, co ještě lze v tehdejších tiskárnách vytisknout. Narušoval zavedené principy sazby, kombinoval různá písma, nechal je plavat na stránce či rozvlnit v hravé vlnovce. Dnes je to s počítačovou sazbou hračka, ovšem před sto lety to byla právě ruční práce sazečů, kteří museli vycházet jen z nabídky písmen, kterou měli k ruce.

Hlavním přínosem knihy Technologie pro revoluci: Česká avantgarda v tisku je rozkrytí dosud málo známého mezinárodního koloběhu štočků. Štoček je fotochemickou cestou vyrobený podklad pro tisk takového prvku, který nelze vysázet z písmen, nejčastěji fotografie. Autorka popisuje, jak tyto již použité štočky kolovaly mezi redakcemi časopisů v rámci jedné země, ale i Evropy. Karel Teige si žádal štočky z jiných časopisů, a naopak zapůjčoval ty své. Díky tomu se setkáváme s využitím stejné kresby či fotografie ve více médiích té doby. Při neexistenci dnešních reprodukčních technik bylo možné obrázek pro novou reprodukci buď ofotografovat z předlohy, ale ta nebývala kvalitně vytištěná, nebo použít právě již hotový štoček. Kromě těchto prvků samozřejmě docházelo i k čilému koloběhu samotných časopisů – Češi sledovali periodika francouzská, zájem ale byl i z druhé strany.

Obálky sborníku Život a jednoho z čísel časopisu Pásmo, zdroj: Art Institute Chicago

Americká badatelka při svém výzkumu ukazuje, jak důležité je pracovat s fyzickým médiem v ruce. Pokud by pouze studovala stránky zmíněných periodik na obrazovce počítače nebo přetištěné v jiné knize, nemohla by určit řadu tiskových postupů, které v knihovně studovala doslova s mikroskopem. Protlačení grafického prvku do papíru vypovídá o tiskařské technice stejně jako nenápadná napojení mezi grafickými prvky viditelné pouze zblízka. Tiskové médium tady opět projevilo svou nezbytnou materiální podstatu.

Seifert či Nezval vs. proletariát

Míra popisnosti a zkoumání typografických detailů je v knize Technologie pro revoluci: Česká avantgarda v tisku pro běžného čtenáře náročná, ale prostě jde o korektní výzkum svého druhu. Problematičtější je, když autorka popis technologických postupů opouští a aplikuje na zkoumaný materiál pohled politický. Členové Devětsilu se alespoň zpočátku hlásili k proletářské poezii, psali o zájmech dělníků a celkově plédovali pro socialismus. Meghan Forbes je však považuje za salonní socialisty, kteří toho s dělnickou třídou měli společného pramálo – spíše než mozoly a tovární kouř přece Devětsil zobrazoval a popisoval zaoceánské parníky a polonahé tanečnice.

Avšak badatelka se pouští ještě dál a spekuluje, že jedinými proletáři, kteří skutečně četli básnickou tvorbu členů této skupiny, třeba Jaroslava Seiferta či Vítězslava Nezvala, byli tiskárenští sazeči. To je zcela nepodložené tvrzení. Stejně tak další výtky vůči Teigemu a jeho druhům, například že předkládali sazečům příliš obtížné úkoly, nebo že nikde neuváděli jejich jména a brali je jako anonymní námezdní sílu. Jisté elitářství bylo mnohým z těchto tvůrčích duchů jistě vlastní, ale nároky, které na ně klade Meghan Forbes, jsou až úsměvné.

Pohled do knihy Technologie pro revoluci: Česká avantgarda v tisku, foto: Ústav dějin umění AV ČR – Anežka Pithartová

Karel Teige vítal nové technologie a masová média. Představovaly pro něj příslib, že umění se bude demokratizovat a nebude určeno výhradně pro návštěvníky galerií či měšťanských příbytků. Šel dokonce k tvrzení, že originál obrazu je zbytečný, stačí jeho masová reprodukce. Proto Devětsil opěvoval formu plakátu či filmu a učil publikum vidět krásu i v obyčejných věcech.

Zároveň se Teige coby hlavní teoretik a organizátor skupiny pokoušel o fúzi různých médií ve snaze vytvořit nová spojení. Tak vzniká „obrazová báseň“ a „filmová báseň“, jimž se Forbes věnuje v dalších kapitolách. Sami autoři těchto pojmů jejich význam postupem času měnili, takže je těžké je přesně definovat. Obrazová báseň je reprodukcí díla kombinující obraz a text. Paradoxní je, že například Teigova „turistická báseň“ Pozdrav z cesty tak měla být pouhou reprodukcí kolující tiskem, ale jelikož se v pozůstalosti zachoval barevný originál, je dnes vnímána spíše jako obraz.

Filmová báseň je pojem ještě mlhavější. Jde o krátký literární útvar, který se odvolává na některé prvky buď filmového scénáře (například rozdělení do číslovaných řádků, segmentace do jakýchsi scén) nebo na filmařské techniky a poznámky k nim. Nezdá se, že šlo o filmy v podobě slov, jež „nemohly být v rodícím se českém filmovém průmyslu realizovány“, jak tvrdí Forbes. Spíše se jednalo o literární fascinaci novým médiem, která by ostatně stála za vlastní studii.

Dnešní metr na včerejší časy?

Další rozpaky nad autorčiným výkladem přicházejí u tématu kolonialismu. Že zámořské kolonie inspirovaly členy Devětsilu, to je známé a zjevné. Málo se ví o politických souvislostech cesty Konstantina Biebla na Jávu, kde právě probíhalo komunistické povstání. Forbes kriticky konstatuje, že básník Biebl pořízené snímky z Jávy nevyužil k politické agitaci v nějakém levicovém periodiku. Je jistě vhodné upozornit na rozdílné vnímání některých skutečností dříve a nyní, ale neměli bychom ve svatém zápalu vyžadovat od umělců z doby před sto lety naše nynější morální hodnoty.

Odvážné je i tvrzení, že racionální, geometrická Teigova typografie Bieblovy sbírky S lodí jež dováží čaj a kávu „zastiňuje jakoukoli potenciální politickou angažovanost, kterou by autor básní zamýšlel“. Těžko si lze představit, že by typo-obrazce ilustrující knihu měly větší váhu než Bieblova slova, která, jak poznamenává autorka, navíc v této sbírce nijak angažovaná nebyla.

Meghan Forbes sama přiznává, že se pouští na tenký led, když se pokouší propojit estetiku s politickými obsahy. Na druhou stranu lze vítat otevírání diskuse o politických aspektech textů, které nebývají z tohoto pohledu obvykle debatovány. Kniha také mezi řádky připomene, jak radostně vzhlíželi představitelé avantgardy do budoucnosti, což se těžko dá říct o dnešní době tekutých nejistot.

Autor je publicista, kritik a překladatel, zejména science fiction literatury.

Obálka knihy Technologie pro revoluci: Česká avantgarda v tisku, repro: Ústav dějin umění AV ČR