Z jatek vstříc světlu. Londýnská výstava Anishe Kapoora nabízí opulentní zážitek smyslů

Letní Londýn tradičně láká na spektrum zajímavých kulturních počinů. Na výtvarné scéně patří k očekávaným zastávkám pavilon Serpentine Gallery v Hyde Parku a Summer Exhibition v Royal Academy of Arts. Další muzea a galerie nezůstávají pozadu. Prázdninový program (trvá až do půlky října) zahájila i Hayward Gallery, která je součástí Southbank Centre. Brutalistní komplex se nachází pár minut chůze od Tate Modern, na jižním břehu řeky Temže, jak ostatně napovídá název tohoto největšího uměleckého centra ve Spojeném království. Southbank je známý rovněž milovníkům filmu, hudby či streetartu. Samotná galerie rovněž těží z výjimečné dispozice dané architekturou oné soustavy budov. Brutalistní interiér s výjimečnými výhledy na panorama okolních břehů je sám o sobě důvodem k návštěvě. Však také většina dosavadních výstav přímo pracovala se specifikem galerijních místností a expozice byly nezřídka interaktivní.

Jiná dimenze

Koncept výstavy Anishe Kapoora (* 1954) je viditelně promyšlen do posledního detailu, s ohledem na daný prostor. Není divu. Nejenže autor v galerii již vystavoval (téměř před třiceti lety), ale kurátor jeho současné přehlídky má k Hayward Gallery více než blízký vztah – Ralph Rugoff kurátorstvím nynější Kapoorovy prezentace zakončuje své dvacetileté působení v roli ředitele této instituce. Nadto je expozice i součástí oslav tři čtvrtě století od otevření centra.

Kapoor, držitel Turnerovy ceny a umělec někdy označovaný za kontroverzního, pojal výstavu, jednoduše nazvanou jen jeho jménem, velkolepě. Hned u vstupu do galerie ohromí návštěvníky monumentální rudý objekt, který je vůbec největší sochou, jaká kdy byla zde vystavena. Zakulacená nafukovací instalace zabírá průhled do vyššího patra a téměř celou přední halu. Nejenže tedy tvůrce vstupním dílem mění dispozici galerie, ale hned na úvod nenechává nikoho na pochybách, že expozice má ambici překvapit a ohromit. Což se v průběhu výstavy Kapoorovi daří s až nečekanou samozřejmostí.

Celebrita. Anish Kapoor pózuje fotografům na své výstavě v Hayward Gallery v Londýně, foto: Alamy / Profimedia – Mary-Lu Bakker

Hned následná místnost náleží exponátům vytvořeným s pomocí „nejčernější černé barvy světa“. Vantablack je unikátní materiál absorbující přes 99 % světla. Když Kapoor získal výhradní povolení užívat barvu k uměleckým účelům přímo od jejího výrobce (Surrey NanoSystems), znepřátelil si tím část výtvarné obce. Monopol na černou brala řada umělců jako hamižnost a nespravedlnost. V reakci na to vzniklo několik podobných pigmentů, pro Kapoora se však, vzdor negativním ohlasům, jednalo spíše o reklamu.

Naživo vidět díla s tímto povrchem je zážitek. Minimálně při první konfrontaci tomu musí mysl člověka přivyknout. O jak silný optický klam jde, to dokazuje ohraničení namalovaného černého kruhu na podlaze – důvodem oplocení je iluze natolik přesvědčivá, že se návštěvníci obávali, že jde o díru, do níž by mohli spadnout. Při pohledu na parafrázi Malevičova černého čtverce, která je instalována hned u vstupu, se ostatně není čemu divit: z boku viditelně dvojrozměrný objekt se z frontálního pohledu jeví být oknem do nekonečna. Obdobně je tomu u trojrozměrných objektů, jejichž struktura vlivem „absolutní černé“ při čelním pohledu zcela mizí a zůstává jen všepohlcující černota. Ještě zvláštnější je dílo, které – byť dvojrozměrné a vypadající jako pouhý nátěr barvy – při průchodu kolem něho vyvolává dojem, že se prohýbá dovnitř.

Maso

Po nahlédnutí do temnoty, kterou si dle autora neseme v sobě, pokračuje výstava místností naplněnou rozměrnými rudými objekty. Právě tady se nachází červená masa, evokující obrácenou horu visící ze stropu. Jde o připodobnění ke starozákonní Chrámové hoře, čili hoře Moria, na níž měl na žádost Boha obětovat Abrahám svého syna Izáka. Krutý čin, jenž byl na poslední chvíli božským zásahem odvrácen, je ilustrován i třemi obrovskými objekty rudé masy zavěšenými na stěně. Potažené průsvitným igelitem záměrně připomínají kusy masa zabalené do potravinářské folie; anebo následky řádění zvráceného masového vraha. Název Plastic Sacrifice I, II, III (Plastové oběti/obětiny) lakonicky a zároveň provokativně vybízí divákovu imaginaci k vlastní interpretaci. Ačkoliv jde o pouhý silikon, představa zkrvavené hroudy je i tak vzbuzena věrohodně.

Rovněž v dalších místnostech Kapoor zpodobňuje téma rituálního, či náboženského obětování. Rudá barva tedy dominuje i v posledním patře, kde je formovaná do různě provokativních a fascinujících tvarů. Impozantní objekt připomínající zvlněnou horu s obětním místem, nebo objekty na podnosech s odtokovými žlaby pro umělou krev, doplňují abstraktní malby ve žlutozlaté a červené.

Pohled do výstavy Anisha Kapoora v londýnské v Hayward Gallery, foto: Michaela Banzetová

Součástí expozice jsou dále zrcadlové sochy umístěné na dvě sousedící verandy. Bezchybně zrcadlí okolní panoramata. Tyto lesknoucí se objekty si získaly oblibu mezi developery, jež chtějí zvýšit hodnotu luxusních projektů spojením se slavným jménem umělce, zároveň však movití objednavatelé vyžadují dílo nekonfliktní a lehce srozumitelné většině. V kontextu výstavy působí objekty mnohem smysluplněji. Umístěním na závěr expozice z nich Kapoor činí nositele světla a naděje, kdy z temnoty a krvavých jatek vystoupíme do denního světla znásobeného zprohýbanými zrcadlovými masivy. Hra světla a stínu je tím dotažena, stejně jako smyslový prožitek.

Ačkoliv se expozice, která trvá do 18. října, chápe témat smrti, obětování či náboženství, zůstává především impozantní podívanou, která i v Londýně nabitém kulturními zážitky rozhodně stojí za návštěvu.