Jeho jediné přání je opakování? Rozpaky nad novým cyklem uznávaného malíře Houdka

Na tvorbě Vladimíra Houdka (* 1984) mě vždy oslovovala jeho schopnost konfrontovat klasické prostředky malby s koncepty modernistickými i neomodernistickými včetně dovednosti pracovat s abstraktní geometrií. Od těchto přístupů se na výstavě Třetí krajina poněkud odklání – a ne úplně k dobru věci.

Když totiž odezní první dojem z výše popsané efektní prezentace Třetí krajiny, dostaví se určité zklamání. Spočívá v repetitivnosti vystavených děl. Ústředním motivem všech obrazů je černobílá figura, která se nachází kompozičně vždy na stejném místě. Autor odkazuje na obraz Caspara Davida Friedricha z roku 1814 Der Chasseur im Walde (Chasník v lese), na němž je kompozice obdobná. Houdkovy figury však nejsou namalované, nýbrž vytisknuté (pravděpodobně z papíru), a to v různých kvalitách – autor tím vlastně vytváří kombinaci koláže a malby. Postavy mají na sobě společenské oblečení nebo nějakou módní variaci  – kalhoty s puky, lakýrky nebo mokasíny, kabát či sako. Žádná z postav nemá hlavu, místo ní vždy černobílý kruh s abstraktními prvky.

Pohled do výstavy Vladimíra Houdka Třetí krajina v pražské Galerie HYB4, foto: Galerie HYB4

Sice se jedná přiznaně a doslova o sérii pláten, avšak nemusela by v divákovi vzbuzovat dojem, že jednotlivé kusy se navzájem v podstatě jen kopírují. U desátého plátna si člověk začíná klást otázku, nakolik bavilo tvořit tolik obdobných prací i samotného autora. Jde spíš o dekorativní práce než o díla, za nimiž by se dal hledat hlubší význam. Houdkův „tradiční“ rukopis je zde sice patrný především v silné vrstvě barvy, která slouží jako pozadí a přesahuje přes hrany rámu, ale tuto svébytnou techniku poněkud oslabují zmíněné nalepené postavy, některé jsou dokonce v nedostatečném rozlišení a zblízka jsou viditelně rozmazané.

Kurátor výstavy Filip Kazda se k opakování Houdkových obrazů vyjadřuje takto: „Každý významný obraz zároveň otevírá možnost dalšího obrazu. Jednotlivá plátna proto nelze chápat jako uzavřené celky, ale jako součást nepřetržitého procesu, v němž se každé nové dílo stává pokračováním předchozího. Série se tak postupně proměňuje v jediný obraz – obraz, který je zakotven nejen v prostoru galerie, ale také v naší kolektivní paměti.“

Pohled do výstavy Vladimíra Houdka Třetí krajina v pražské Galerie HYB4, foto: Galerie HYB4

Osobně se necítím být součástí „naší kolektivní paměti“ – spíš to na mě působí, jako by nám kurátor nabízel alibistický výklad, který přehlíží únavnou repetitivnost a chybějící obsah vystavených obrazů. Nelze popřít, že díla samotná jsou vizuálně poutavá a líbivá, ale jak jsem řekl: vnímám je spíše jako designový artefakt než jako svébytnou uměleckou výpověď.

Autor je umělec, působí v Leica Gallery Prague.