Prokleté obrazy. Christopherové přinášejí ironický pohled na svět výtvarného umění

Titulní Christopherové jsou sérií uznávaných portrétů od fiktivního londýnského malíře Juliana Sklara. Ta série jej ho kdysi proslavila. Od té doby však tvůrce nenamaloval nic ani zdaleka tak skvělého, zato se zvládl zdiskreditovat coby sarkastický porotce v umělecké reality show. Jeho dvě děti proti němu konspirují a snaží se co nejvíc vytěžit z jeho slávy. Najmou si proto zručnou padělatelku Lori, aby tajně dokončila plátna třetího cyklu Christopherů, který se momentálně válí na půdě Julianova domu.

Aura díla nestačí

Soderberghův loňský snímek je víceméně založen na dialozích v Julianově domácnosti a ateliéru, kam padělatelka Lori dochází jako jeho asistentka. I když by se mohlo zdát, že osou příběhu budou snahy padělatelky tajně dokončit Julianovu práci, příběh je spletitější. Na různých situacích ukazuje rozdílný význam a hodnotu uměleckých děl – a často tak činí silně ironickým způsobem.

Postava Juliana reprezentuje klasické pojetí umělce, pro něhož je dílo hluboce osobní, a převážně trýznivou záležitostí. K nedokončeným Christopherům se chová bezmála jako k prokletým objektům, které je třeba rituálně očistit – ať už pomocí ohně, nebo tím, že je dokončí zesměšňujícím způsobem, jenž z nich sejme jejich uměleckou auru. Pro potomky obrazy představují pouze objekty, které je možné zpeněžit – a dokončené plátno má tedy větší cenu než nedokončené, i kdyby mělo být finalizováno jinou rukou, než je autorova. V postavě Lori se pak dobře zrcadlí mnoho paradoxů současného výtvarného umění.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Fakt, že si tvůrci vybrali právě tuhle disciplínu, má svůj důvod a váhu. Malba je totiž založena na tom, že výtvarník dílo tvoří vlastníma rukama, otiskuje se do něj fyzickými tahy a tlaky na štětec. Lori jako precizní napodobovatelka jiných umělců nakonec Julianovi a jeho Christopherům rozumí v nějakém ohledu víc než umělec sám: dokáže totiž přesně – podle analýzy intenzity a sebejistoty jeho tahů štětcem – odhadnout nálady, s nimiž autor dílo tvořil. Sama je výtvarnicí, ovšem hned v počátcích své kariéry dostala zničující ránu od cynického a elitářského veřejného uměleckého prostředí. Přestože její práce v podstatě ničí představu uměleckého díla coby autorského originálu, ona sama zároveň výborně rozezná limity výtvarného světa, jeho provozu.

Duel uvnitř ateliéru

Umělecká tematika je přitom filmem představená nenuceně. Vždy organicky vychází z postav a jejich osobních problémů. Většinu vyprávění sledujeme pouze Juliana a Lori, jak spolu konverzují uvnitř jeho domu a zároveň ateliéru.

Julian v podání Iana McKellena rozhovorům dominuje v pozici exhibicionisticky okázalého, výřečného a arogantního charismatika, který až příliš dobře ví, jak se dostat protihráčům pod kůži. Je to typ postav, s nímž tento britský herec exceloval v amerických nezávislých filmech už v devadesátých letech, tedy předtím, než se proslavil coby Gandalf a Magneto ve velkých hollywoodských sériích. Konkrétně ve snímku Nadaný žák (1998) hrál mefistofelskou postavu nacistického válečného zločince, který se ukrývá na americkém předměstí, kde jeho identitu náhodou objeví mladík fascinovaný třetí říší. Ještě uhrančivější je v roli klasického hollywoodského režiséra Jamese Whalea v titulu Bohové a monstra (rovněž 1998). Tenhle film je vystavěn podobně jako Christopherové – v zásadě běží o konverzační duel mezi McKellenovým starším bonvivánským svůdníkem a mladým atraktivním zahradníkem. V obou filmech zmíněných McKellen vystupuje jako postarší muž usazený v pavučině svého domácího doupěte, do něhož zabloudí mladší a nezkušenější postava. A charismatický muž v letech ji postupně zaplétá do svých sítí, jenže se ukáže, že „kořist“ není tak bezbranná, jak se původně zdálo.

Ian McKellen v roli malíře Juliana Sklara, foto: Aerofilms

Platí to rovněž pro mladou Lori, vykreslenou coby pravý opak Juliana. Malíř sám sebe v jedné scéně výstižně charakterizuje jako člověka, který sice rád klade otázky, ale zároveň nemá trpělivost čekat, až mu na ně druzí odpovědí. Oproti jeho květnaté samomluvě se Lori projevuje jako protřelá hráčka verbálního pokeru: hovoří krátce, úsečně a výstižně, nikdy neodkrývá karty a vždycky ví více, než říká. Rezervovaný, stoický herecký projev Michaely Coel v roli Lori v kontrastu s McKellenovým Julianem dodává jejich interakcím vnitřní napětí, z něhož tušíme, že silnější z obou protivníků bude možná nakonec ten, kdo se nesnaží debatu za každou cenu ovládnout.

Nenápadné hry s kamerou

Režisér Steven Soderbergh tento v zásadě herecký film zároveň propojil se zájmem o experimentování s kamerou a střihem. Tvůrce, který si dlouhodobě snímá a stříhá své snímky sám (i když pod oběma profesemi bývají uvedeny jeho pseudonymy Peter Andrews a Mary Ann Bernard), proslul především svými mainstreamovějšími tituly jako Dannyho parťáci nebo Traffic – Nadvláda gangů. Ovšem většinu v jeho filmografii tvoří středně až nízkorozpočtová komorní díla, jež mu poskytují velkou tvůrčí volnost. Využívá ji k precizní práci s prostorem, choreografií herců, kamerou i se střihovou skladbou. V nedávné minulosti natočil celovečerní filmy na mobilní telefon (Nepříčetná, High Flying Bird), případně na kameru nasadil anamorfní objektiv značně zaoblující obraz po jeho stranách, čímž chtěl simulovat optické vady objektivů z časů, v nichž se vyprávění odehrává, tedy v padesátých letech minulého století (Žádné prudké pohyby). Nebo točil na malou kameru umožňující volný pohyb interiéry, díky čemuž vyprávěl duchařský příběh z pohledu samotné neviditelné strašidelné entity (Presence).

V Christopherech režisér používá ruční kameru ve stísněném interiéru Julianova bytu – a pouze s použitím přirozeného světla. Delší záběry, v nichž sleduje postavy, dávaly hercům svobodnější pohyb a možnost na sebe více reagovat v reálném čase. Zároveň to podle jeho slov umocňovalo tenzi mezi postavami. Naproti tomu pro záběry v exteriérech Soderbergh volil klasický styl, upřednostňoval statické záběry, aby kontrastovaly se scénami z ateliéru. Tenhle trik přidal dílu ryze filmovou dynamiku, a především udělal z neuspořádaného zaplněného prostoru bytu labyrint, jímž se kamera proplétá společně s Lori.

V Christopherech tedy Steven Soderbergh pokračuje ve svém zažitém přístupu. Daří se mu rychle vytvářet malé komorní filmy postavené na promyšlených scénářích (k nimž angažuje uznávané mainstreamové hollywoodské scenáristy, k nimž patří i autor Christopherů Ed Solomon) a na nenápadně novátorské technicko-estetické stránce věci.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms