Ivan M. Jirous bez pověr a iluzí, zato láskyplně

„Jednou mi Mága řekl, že mě má rád, protože se ho na nic neptám… Bral zbytečný slova jako druh útoku, patrně následkem věznění,“ zapsala si o Ivanu Martinu Jirousovi mladičká Jana M. Bauerová, nejbližší kamarádka Jirousovy dcery Františky. Zpytavý pohled dvou málomluvných dívek ve výběru z jejich deníkových zápisků odhalí v knize Mága daleko zajímavějšího „pozdního Magora“ (mezi lety 1997 a básníkovou smrtí v listopadu 2011), než je často slepě heroizovaná postava tuzemského undergroundu, anebo než také byl – zjednodušeno na druhém rozlišovacím pólu – obtížný uřvaný opilec.

„V noci zemřel Magor! Navštívil mě tu noc a něco mi řekl,“ zapsala si do deníku Františka Jirousová 9. listopadu 2011. „Pochopila jsem, že to byl skutečně on, až když mi Dáša ve čtvrtek kolem 13 hod zavolala, že ho našli mrtvého. Vykrvácel. Prasklo mu zase to něco v jícnu (ty varixy, nebo jak se to píše). Miluji svého otce!“

V ohlížení za I. M. Jirousem je kniha Mága jemná, věcná a zároveň láskyplná, jako ten krátký zápisek v den otcovy smrti. Básník se za života chvílemi chová vskutku magorsky, jenže s odstupem času se při pohledu na přelom devadesátých a nultých let Jirousovo rabiátství, nuzota a život ahasvera u stolu nádražního bufetu Oáza jeví být bezmála prorockým znamením. Rozeřvanost orgií svobody a radosti na Magorově polorozpadlém statku v Kostelním Vydří už Jirouse, stejně jako obě autorky zápisků, unavuje. I proto, že společnost je stále vypočítavější a pragmatičtější, včetně bývalého undergroundu, jak naznačuje Františčin zápisek po Jirousově pohřbu: „Když šel Ken na hajzl, odchytil ji Čuňas a vychrlil na ni, že od ní odkoupí Vydří, že na to prachy jsou a že z toho vyrobí skanzen. Přišlo mi to úplně úchylný, Kenovi taky. Zajímavé je, že teď prachy jsou, ale když se to Magorovi řítilo na hlavu, tak peníze nebyly, ale je fakt, že on by asi nic nepřijal.“

Ze zápisků Františky Jirousové a Jany M. Bauerové se neline naftalinový odér, který se rozprostře, jakmile se začne mluvit o „bojovníku proti totalitě“; chybí jim nekritický obdiv k Jirousovi jako „opravdickýmu androši, co porazil komouše“. Františka si zapisuje, jak kolem sebe Jirous neustále vytváří atmosféru napětí a nervozity, což pro ni znamená silný stres. Vzdorný muž, který o sobě tvrdil, že „sedět umí“, si odkroutil dlouhé tresty v málo představitelných podmínkách, jenže za své „umění sedět“ platil do konce života. Jak tvrdě, to vysvítá ze zápisků nehodnotících, nicméně napovídajících. „Napadlo mě, jak mi máma několikrát líčila, že zažila s tátou po tom, co se vrátil z vězení, hrozný věci. Že on neomylně vytuší, kdy ho člověk nejvíc potřebuje – a zradí,“ zapisuje si Františka po jednom z Magorových furore.

Z onoho jemného, lehce a vlastně mimochodem načrtnutého portrétu vychází Ivan Martin Jirous v první řadě jako obdivuhodný a také obdivovaný básník. Deníkové zápisky v knize Mága jsou směrovkou odkazující k Jirousovým veršům. Do nich především uložil tento muž svou bolest a svůj nepokoj. Ty jím cloumaly a činily z něj postavu svého druhu rabiátskou. Jedním takovým „úložištěm“ je i sbírka Úloža, která vyšla v nakladatelství Torst až po autorově smrti a obsahuje verše z let 2009 až 2011. Název té knihy odkazuje ke slovenské vsi nedaleko Levoče, kam Jirous jezdil za básníkem Erikem Jakubem Grochem, s nímž jej v posledních letech života pojilo přátelství. Na závěr této glosy zacitujme z jedné z básní, obsažené ve svazku Úloža, konkrétně z textu Leprosarium.

Popíjeli jsme s Brunem

O kriminálech bavili jsme se

O Ostrově nad Ohří

mluvili jsme

o Mírovu

i o Valdicích.

Mezi pláčem

z tváří

vytryskl nám i smích

To co jsme prožili

a zažili

je nesdělitelné

jako když krávě stelné

povídáš

o tom, kdy byla jalovička

Jana Bauerová, Františka Jirousová: Mága. Kalich, Praha, 2018, 416 stran, doporučená cena 369 Kč.

Obal knihy Mága. Mága = Magor = Jirous, repro: Kalich