Jak důležité je ticho. V 84 letech zemřel skladatel Harold Budd

„Buďme dnes všichni zticha, pro Harolda Budda,” napsal v úterý v noci na Twitter hudební publicista Jeremy D. Larson a vystihl tím, co bylo pro amerického hudebního skladatele typické: subtilní ticho, spousta místa mezi jednotlivými tóny, vzduchové bubliny vznášející se v moři teplé zvukové hmoty. „Nechal za sebou nekonečnou pokladnici nepředstavitelně krásné hudby, která každý den obohacovala naše životy a bude obohacovat i další generace,” komentoval zase úmrtí skladatele kolektiv Ambient Church. Ani takhle silná slova nejsou nepatřičná: v avantgardní hudbě se sice o kráse často nemluví, pro něj ale byla přirozenou součástí Buddovy radikality.

Příklon k avantgardě, odklon od avantgardy

Kořeny oné radikality můžeme hledat už v místě, kde Harold Budd vyrostl. Narodil se 24. května 1936 Los Angeles, ale dětství a dospívání strávil v městečku Victorville na okraji Mohavské pouště, v níž „jste se mohli pěšky vydat na kteroukoliv stranu a jít donekonečna,” jak to Budd popsal v knize Davida Toopa Ocean Of Sound. „Ne snad, že by tam nebyli žádní lidé, ale bylo tam takové ticho, že i když jste se zastavili a nastražili uši, neslyšeli jste vůbec nic.”

Nekonečný horizont Mohavské pouště, lemovaný jukou krátkolistou, jinak také známé jako Jozuův strom, jako by byl v jeho hudbě vždy přítomný. Když se po krátké epizodě v roli bubeníka armádní kapely (zde se potkal třeba i s pozdějším slavným jazzovým saxofonistou Albertem Aylerem) rozhodl prozkoumávat tehdy bující avantgardní scénu, začal ubíráním vrstev. Jako by chtěl simulovat osamělé procházky pouští, v níž se potkávají osudy původních obyvatelů s novými osadníky a roztroušené zbytky města s rozlehlými pásy písku, kamenů a keřů.

Jeho hudba tehdy připomínala obrazy Marka Rothka, často byla vystavěná ze dvou nebo tří motivů, není ostatně náhodou, že navazovala na tvorbu slavného amerického minimalisty Morton Feldmana, kterého s Rothkem pojil úzký vztah. Budd však u minimalismu neskončil, šel ještě dál. „Trvalo mi deset let, než jsem svůj hudební jazyk redukoval na úplnou nulu,” komentoval Budd svůj vývoj poté, co vyčerpal možnosti tehdy módního směru a úplně opustil avantgardní scénu, která mu přišla příliš bezpečná. Rozhodl se, že se bude soustředit na akademickou dráhu.

Zde si můžete poslechnout celé album The Pavillion Of Dreams. Na snímku Harold Budd v pozdějších letech. Zdroj: Twitter – Harold Budd Music

Mimo žánry, mimo reflektory

Ve skutečnosti na komponování nezanevřel, naopak: během vyučování svých žáků přemýšlel, jak vyjádřit hudbu, kterou mu do hlavy zasadila Mohavská poušť. A počátkem sedmdesátých let na to přišel. Vzpomněl si na saxofonistu Alberta Aylera, načerpal inspiraci ze spirituálních jazzových kompozic Pharaoh Sanderse nebo Johna Coltranea a na desce příhodně nazvané The Pavillion Of Dreams přimíchal táhlý, nebeský saxofon do ornamentálních motivů zvonkohry, harfy, marimby nebo čelesty. Nade vším se navíc vznášel éterický hlas s bezeslovnými nápěvy. „Je to jako místo pro meditaci, kde se potkává zármutek s trochou pošramoceného optimismu a zbožnost s duchovní extází,” píše o desce David Toop ve zmíněné knize Ocean Of Sound. Přesně takhle album působí i víc než čtyřicet let po svém vydání.

Deska vyšla až roku 1978 na labelu Obscure Records producenta Briana Ena, v té době plně zaměstnaného myšlenkou ambientní hudby, kterou představil světu v témže roce na nahrávce Ambient 1: Music For Airports. Tahle repetitivní hudba, často složená z jednoho opakujícího se motivu, měla zaplnit celý pokoj atmosférou, zároveň však měla fungovat i při soustředěném poslechu. Harold Budd k nálepce ambient nikdy nepřirostl, tvrdil, že tohle slovo pro něj nemá žádný význam. „Nepřemýšlím nad nálepkami nebo žánry, jsou nesmyslné. Jediný styl, který umím dělat dobře, je můj vlastní styl,” komentoval Budd rozmach ambientu.

Jeho hudba se opravdu vzpírala zařazení. Na desce The Pavillion Of Dreams a především na dvou společných nahrávkách s Brianem Enem, tedy Ambient 2: The Plateaux of Mirror (1980) a The Pearl (1984) zdokonalil svůj klavírní styl, pro který bylo typické jemné vrstvení tónů a měkký zvuk, později označovaný jako „soft pedal”. Coby dobrodruh s avantgardní výchovou se ovšem nespokojil s jedním unikátním zvukem; toužil svůj výraz rozšiřovat. A navzdory solitérskému a introspektivnímu vyznění jeho hudby to často dělal ve spolupráci s jinými hudebníky.

Jednu z nejvýraznějších společných nahrávek svojí kariéry, která zažehla i celoživotní přátelství s kytaristou Robinem Guthriem, natočil v roce 1986 za účasti tehdy velmi úspěšné dreampopové kapely Cocteau Twins. Zvuk kapely, už tak křehký, skoro průsvitný, Harold Budd ještě zjemnil. Jako by jej nasvítil velkým reflektorem, pod jehož světlem vystoupí na povrch všechny skryté motivy, linky a melodie. Hlas Elizabeth Fraser zní vedle Buddova klavíru sebejistě, zároveň nic neztrácí ze své zranitelnosti.

Zde si můžete poslechnout dreampopovou kapelu Cocteau Twins (na snímku) ve spolupráci s Haroldem Buddem. Foto: 4AD

Harold Budd našel svého stálého spolupracovníka ve zmíněném kytarovistovi Robinovi Guthriem, s nímž natáčel především v posledních dvou dekádách a po jehož boku vystoupil v roce 2013 i v pražském Paláci Akropolis. I když, nebylo to tak docela po jeho boku – Budd se totiž většinu koncertu skrýval ve stínu a nechával za sebe promlouvat jenom svoji hudbu, což je nakonec docela typické gesto.

Přestože byl zemřelý hudebník klíčovou postavou pro avantgardní minimalismus i ambient a zanechal svoji stopu i v poezii, vždy byl tak trochu ve stínu. Ať už slavnějšího Briana Ena, nebo později mladších hudebníků jako William Basinski nebo Oneohtrix Point Never, kteří ihned po jeho smrti vyjádřili svoji soustrast na sociálních sítích.

Zněl jak zněl

Teprve záplava instagramových i twitterových kondolencí totiž ukázala, jak důležitý Harold Budd byl. Přestože nikdy nepřestával vydávat nové nahrávky a během uplynulých let spolupracoval s tak rozdílnými hudebníky, jako je synthpopový zpěvák John Foxx a italský kytarista Eraldo Bernocchi, do současného vývoje ambientu už tolik nepromlouval: jeho hudební jazyk byl totiž natolik specifický, že na něj nebylo možné formálně navazovat.

Harold Budd. Zdroj: Twitter – Harold Budd Music

Harold Budd prostě zněl jako Harold Budd, „člověk, který občas hraje na klavír”, jak hudebník sám sebe popsal. My o jeho tvorbě nemusíme mluvit s takovou pokorou. Rezerovoár hudby, kterou po sobě zanechal, je jedním z nejdůležitějších monumentů západní kultury posledních dekád a je jisté, že z něj lidé nepřestanou čerpat ani za dlouhé roky. Projít se po poušti, která nekončí, ať už jdete jakýmkoliv směrem, bude totiž vždy ozdravné.

Autor je hudební publicista a kritik, spolupracovník ČRo Vltava.