Jak je mi bez publika: Petr Marek
Pandemie = omezení. Výtvarník může o samotě tvořit v ateliéru, hudební skladatel v tichu pracovny komponovat, spisovatel psát. Ale co herci, tanečníci, hudebníci, kteří pro prezentaci svého umění potřebují stát tváří v tvář publiku? A taky, pokud nemají stálé angažmá, potřebují před lidmi vystupovat z existenčních důvodů.
Nejprve jsme tu měli rubriku Jak se (mi) žije v izolaci. Nyní se o celonárodní izolaci již hovořit nedá, nicméně kulturní život má do normality ještě dost daleko. Proto nyní oslovujeme tvůrce nebo tvůrkyně, kteří či které vyhlížejí návrat do běžného provozu už nejspíš naléhavě a nedočkavě. Každé(mu) z dotazovaných pokládáme víceméně obdobný okruh otázek. Jedním z oslovených je i frontman kapely Midi Lidi Petr Marek.
Kdy jste naposledy stál před živým publikem?
Naposledy jsem seděl, a to 5. března v Mnichově Hradišti v geniálním DIY prostoru Kafé Ořech, který vzniknul absolutně bez pomoci města nebo státu, z pouhého nadšení a úspor místních. A říkal jsem si, jaká je to krása, a že sem rád nasměruju všechny vystupující kamarády. A za pár dní byl konec, a zrovna tenhle typ malých podniků začíná být nejohroženější.
Jak se v současnosti udržujete v profesní formě?
Mám pořád co dělat, protože mám tolik nedodělanejch restů, že se mi těmito „prázdninami“ otevřel konečně prostor k jejich dohánění. Takže jsem sestříhal Hemenex, což je krátký film naší kapely, na který jsem neměl dva roky od natočení čas sáhnout. A vrhnul jsem se do zpracovávání materiálu na novou desku, kterej jsme nahráli v lednu. A co se týče mého učení ve škole, tak to jsem prostě přešel na online povídání. Takže ztráty formy bych se nebál.
S dovolením: z čeho žijete? Měl jste úspory pro horší časy?
Úspory naštěstí mám. Ale spoustu mých známých to zasáhlo opravdu hodně zásadně. Když jste například manažer desítek kapel a najednou se všem těm kapelám najednou zbortí plány na tři čtvrtě roku dopředu, tak se to projeví.
Co jste o sobě během téhle neobvyklé „pauzy“ o sobě – jako člověku – dozvěděl?
Že jsem podobnou pauzu potřeboval ještě víc, než jsem si myslel. Ale já to mám jednodušší než někteří jiní, protože jsem samotář a zápecník. Takže mi soustředěný domácí pobyt nevadí, naopak mi vyhovuje. A to soustředění je teď opravdu velké, když člověk neztrácí čas neustálým přemísťováním z koncertu na koncert anebo prostě jen po městě. Ale z hrůzou zjišťuju, že ten dlouholetý časový dluh nemůžu dohnat ani za ty dva měsíce. Čili by mi vyhovoval ještě asi půlrok karantény.
Z čeho nyní nejvíc berete sílu?
Právě z toho klidu a nejbližších lidí. To dá rozum.
Rozšířil jste si v téhle vynucené pauze obzory ve vašem oboru? Třeba v tom smyslu, že jste viděl, slyšel, četl něco, o čem jste do té doby neměl ponětí nebo jste si dlouhé roky sliboval, že se s tím detailněji seznámíte, ale nebyl na to čas?
Ano! Například v rámci školních přednášek jsem si utřídil spoustu materiálu, který jsem si sliboval utřídit už měsíce až roky. A najednou člověk není v běhu a může to udělat. Taky se učím ovládat nové hudební nástroje a přístroje, které jsem si těsně před těmato prázdninama koupil. A díky tomu si nyní připadám jako v období, kdy mi bylo dvacet a mou jedinou starostí bylo vykoumat, jak se hraje na nějaký nový nástroj a co by se s tím dalo vykouzlit a šup, pojďme nahrát novou desku nebo dvě. No a pokud je mým „oborem“ i život sám, tak jsem se naučil hodně nových domácích prací.
Hovoříte o své situaci s kolegy v oboru? Když ano, tak jak ji oni vnímají? Respektive: co z toho, co oni vám říkají, považujete za obecně podstatné?
O tom už jsem psal: spousta z nich se ocitla naprosto bez práce a prostředků. Navíc se díky oněm seznamům rozvolňování opatření docela vyjasňuje, na jaké místo důležitosti řadí naše současná vláda kulturu, a to hluboko na chvost všech ostatních aktivit. A nějak nedokážu porozumět tomu, proč malá galerie musí čekat na možnost otevření až po všech nákupních centrech a psích salonech. Ale těch obnažujících se společenských jevů je vlastně tolik, že jsem za ten zvláštní stav vděčný. Některé věci bychom tak ostře neviděli.
Bojíte se budoucnosti – myšleno ve vztahu k vaší profesní a umělecké dráze?
Zatím ne. Jednak proto, že jsem optimista, ale také proto, že mám stav nejistoty docela rád. Navíc si nemyslím, že věci by měly zůstávat neměnné.
Změní se podle vás v kultuře a v umění něco podstatného po této zkušenosti?
Samozřejmě. A když vezmu to pozitivní, tak minimálně přibydou nová témata. A to je vždycky dobře.
Na kdy a co plánujete, pokud jde o veřejná vystupování? Kdy se podle vás vrátíte do běžného provozu?
My jsme s kapelou měli, jako jedni z mála, velké štěstí, neboť jsme si na podzim naplánovali dlouhou koncertní pauzu od prosince do září, v níž jsme plánovali dělat desku, z čehož nás teď nic neruší. Mně to vůbec vyšlo tak nějak dobře: lyžařská dovolená na Slovensku mi skončila den před zavřením hranic a lítačka na hromadonou dopravu 8. března. A všechna práce tedy přirozeně probíhá doma, tak jak plánováno. Takže my vlastně v běžném provozu jsme. Ale to jsme opravdu výjimka. Ale můžeme si to dovolit jen proto, že každý máme ještě několik jiných dalších prací. Bez toho by to nešlo.
Petr Marek (*1974). Známý je zejména coby frontman skupiny Midi Lidi, či svým dalším hudebním projektem Muzikant Králíček. Spolu s Monikou Midriakovou (Léto s Monikou) také vystupuje v hudebním duu Monikino Kino. Věnuje se ale i divadelní tvorbě a filmu – jako režisér i jako herec. Učí na pražské FAMU. Jeho divadelní tvorba je spjatá s Dekadentním divadlem Beruška, Rádiem IVO a divadlem VOSTO5.
