Jak se (mi) žije v izolaci: Bianca Bellová

Změnily se zásadně rytmus a skladba vašeho všedního dne?

Nijak zásadně. Už předtím jsem pracovala z domova, takže teď mi jen ubyla starost s tím, jak se nejmladší syn dopraví ze školy a do školy. Teď se s ním musím dělit o svůj počítač. Na druhou stranu vařím každý den obědy, respektive se o to nějak střídáme s manželem. Co mi hodně chybí, je bazén, kam jsem chodila nejméně dvakrát týdně, a power jóga.

Jak jste na tom se vstáváním? Vstáváte dřív či později než obvykle?

Já jsem nedávno překládala knihu o cirkadiánním kódu, která mě navedla ke změně denního režimu. Ta spočívá (velmi v kostce) v tom, že večer tlumím aktivity, jako je pobyt na silném světle, čas strávený na digitálních platformách a zejména pozdní konzumace jídla a pití. Hodiny organismu se tak srovnají s kódem, který si člověk budoval desetitisíce let. Takže chodím spát dřív a budím se se svítáním. Konečně kvalitně spím a ráno se budím odpočinutá – když tedy nehřeším. To se snažím dodržovat pořád stejně. Když člověk na vlastní kůži vnímá ty zdravotní přínosy, docela snadno si ta pokušení odřekne.

V kolik začínáte pracovat a kde? Je těžké přimět se k práci? Stanovila jste si pro práci nějaká pravidla?

Tak pracovat je trochu silné slovo. Práce, která mi generovala příjmy – to jest překládání, tlumočení a veřejná autorská vystoupení – ze dne na den zcela vyschla. O to víc mi ale chodí žádostí o různé rozhovory, videočtení pro děti, videočtení pro dospělé, audionahrávky, povídku pro tohle město, povídku pro tento povídkový soubor na podporu boje proti koronaviru… Většina těch projektů je pro bono, já to dělám ráda, ale pak mi ani nezbývá čas na ty věci, které bych ráda dělala. To je třeba psala vlastní texty. Asi potřebuju trochu víc času, abych se naučila to zvládat. Denní rytmus je důležitý, stejně jako pocit, že ho má člověk pod kontrolou.

Jak v těchto dnech řešíte jídlo?

Bohatýrsky. U nás doma se vždycky dobře jedlo, společné jídlo je středobodem fungování rodiny. Dneska tedy většinou máme dvě teplá jídla denně. Jedno z největších potěšení pro mě je, když rodina u stolu tak nábožně žvýká, že nikdo ani nedutá, a pak se ozve jen tiché Mami… děkuju. Sama ráda jím, dobré jídlo je pro mě důležité, stejně jako dobré červené bulharské víno a dobrý gin. Zatím na tom nejsme tak zle, abychom se v těchto ohledech museli uskrovňovat.

Jste při velmi omezené možnosti sociálních kontaktů koncentrovanější na práci, než jste běžně byla?

Ani bych neřekla. Ty sociální kontakty probíhají na digitální bázi, hodiny chatů na messengeru a WhatsAppu, člověk tím čas zrovna neušetří, spíš naopak. Doba mi přijde strašně roztěkaná, já jsem vcelku klidná, mám pocit, že se mi nic zásadního neděje, ale přece jen se člověk nedokáže ubránit temným podtónům paniky a obavy o zdraví svých blízkých.

A co večery? Jak je trávíte?

Zjistila jsem, že ta situace jistým způsobem zjitřila moje vnímání zábavy. Knihy odkládám, filmy a seriály vypínám po pěti minutách. Jsem extrémně přecitlivělá na povrchnosti, iritují mě. Takže večer většinou trávím v kuchyni v polotmě u petrolejky a skoro vždycky se ke mně někdo přidá. Někdy hrajeme poker, někdy si povídáme nebo hrajeme na kytary a zpíváme, ale často prostě jen mlčíme.

Chodíte spát dříve, či později? Můžete usnout?

Pořád stejně. Usínám dobře, jen se občas s trhnutím budím a říkám si „Tak a je to tady! Mám koronu!“ Srdce mi buší a nemůžu popadnout dech.

Jak zvládáte karanténu psychicky? Zjistila jste díky ní o sobě něco nového?

Ale docela dobře, zjistila jsem, že mi karanténa naprosto vyhovuje. Skoro všechny společenské i pracovní povinnosti mi odpadly, můžu být stále se svými nejbližšími; je to trochu jako dětství bez odpovědností, jako prázdniny, jen teda doufám, že nebudou trvat dva roky. To bych asi existenčně nezvládla.

Bianca Bellová u Kostela Nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze-Vinohradech, foto: Český rozhlas – Ian Willoughby

Bianca Bellová (*1970) je česká spisovatelka s bulharskými kořeny. Knižně debutovala v roce 2009 prózou Sentimentální román (předloni jej publikovala v revidované podobě znovu). O dva roky později následovala kniha Mrtvý muž a o další dva roky Celý den se nic nestane. V roce 2016 vyšla autorčina zatím nejúspěšnější kniha, román Jezero; získala titul Kniha roku Magnesia Litera i Cenu Evropské unie za literaturu. Zatím posledním románem Bellové je loňská Mona. Kromě psaní se věnuje tlumočení a překladatelství z angličtiny. Jejím manželem je hudebník Adrian T. Bell, mají tři děti.