Jak se (mi) žije v izolaci: Vanda Hybnerová

Změnily se zásadně rytmus a skladba vašeho všedního dne?

Absolutně ve všem. Po první fázi paniky a strachu přišla vlastně naprostá úleva. Mám dva domovy, ten druhý vesnický se ukázal jako naprosto prozíravý. Splynula jsem s přírodou, s počasím. Hektičnost, pracovní stres a únavu nahradilo vyčerpání z fyzické práce, uspokojení nad dodělanou prací bez časové tísně. A protože nekoukám na televizi a piju čaj z jarních kopřiv, kydám hnůj a každý den pozoruju západ slunce, cítím se v čase.

Vstáváte dřív či později než obvykle?

Vstávám, když jsem odpočinutá, bez budíku. A protože se změnil můj rytmus a já nevydávám večerní energii do divadelních představení, tak se budím vlastně i dřív než normálně. A navíc mám nového kohouta a ten mi to ráno dost brutálně připomíná. A po dlouhé době se mi zdají sny.

V kolik začínáte pracovat a kde?

No, mám malé hospodářství, ve kterém mi za normálních okolností pomáhají moje dvě kamarádky. Teď mám čas, tak to dělám já. Koně mají rádi režim a pravidelnost, takže respektuju jejich rytmus. Pracuju celý den venku, starám se o zahradu, stromy a mámu, kterou jsem unesla jako princeznu ze špatného království do toho, kde je čerstvý vzduch a blbý signál.

Snažíte se držet nějakého denního řádu, je těžké se přimět k práci?

Prvních 14 dní jsem se dobrovolně odsoudila k samovazbě v pražském bytě, vrátila jsem se totiž  ze zahraničí. V tom bytě jsem měla pocit, že mi přeskočí. Nebyla jsem schopna dělat nic souvislého a soustředit se na cokoli. Díky tomu, že mám psa, jsem měla alibi a denně brzy ráno šlapala na osamělém Petříně aspoň sedm kilometrů. Masáž z televize způsobila, že jsem si denně měřila teplotu a dezinfekce mi rozežrala ruce. V okamžiku, kdy jsem chtěla otírat Savem svého psa, jsem si řekla, že by to mohlo stačit – a odjela s mámou na Vysočinu. Tady se po třech týdnech vracím k té národem zatracené profesi a navzdory tomu píšu scénář k filmu, který je inspirovaný divadelním představením. Téma – vlastně teď velmi aktuální – je samota a osamění. Vedle toho usilovně přemýšlím, jaké bude moje nové povolání. Asi budu chovat slepice. Dobře jim rozumím, na rozdíl od velké většiny lidí.

Jak se stravujete?

Vařím. Vášnivě. A protože mám na jídlo čas, tak mi dělá i radost. Dnes jsem třeba udělala mnoho litrů kopřivového sirupu. Pokud bude situace pokračovat, přibude ještě pampeliškový, a pokud se to ještě protáhne, stihnu i bezinky.

Jste při velmi omezené možnosti sociálních kontaktu koncentrovanější na práci?

Zatím mi lidé nechybí. To, že tahle situace přišla v době jara, znamená, že to probouzení všeho je naděje, kterou příroda dává, že jinak je všechno jak má být. Aspoň tedy než pole zežloutnou smrdořepkou. Když je divadelní sezóna, v období jara je nejvíc divadelních představení, já jich mám okolo pětadvadvaceti do měsíce. Takhle intenzivní pocit z jara jsem neměla mnoho let. Je to  asi rouhání, ale já dostala dar. Čas.

Jak trávíte večery? S kým, s čím, nad čím?

Sama se sebou. Máma usíná u filmu a já, obklopená psy a kocoury, dokonce koncentrovaně čtu. Je tu takové to ticho, které je slyšet. Dnes po dlouhé době v noci pršelo. Vzpomněla jsem si na básničku, kterou jsem napsala, když jsem v patnácti letech ležela několik měsíců v nemocnici: ,,Prší, prší za okny bělostného chrámu, každá kapka je vteřina tohoto prasmutného flámu…“ Jsem nastavená, že dávám lidem energii a smích svou profesí. Teď nemůžu vůbec nic, nijak pomoct. To mě bolí a bude bolet asi dlouho. Bojím se, že umění si bude muset hledat znovu cesty jako za komunismu. Ta konspirace může být inspirativní, ale na složenky si nevyděláme. Živé umění bude živořit.

Nakolik se v tuhle chvíli odhadujete, že to dáte?

Žiju ze dne na den, dávám si malé cíle. V tuhle chvíli jsem nastavená tak, že do září budou divadla zavřená. Otázka je, kolik se jich otevře, kolik jich zkrachuje. Jestli se lidi, ovládaní strachem, nebudou bát přijít. Jestli to téma viru, které je tak intenzivní, do té doby nezabije třeba téma lásky. Jestli se lidi budou chtít smát? Invaze veselých videí na sociálních sítí se pomalu vytratila a všichni jsou v režimu čekárna. A čekat je ta nejdebilnější činnost, která existuje. Čekání paralyzuje. Takže budu pořád něco dělat, abych nemusela čekat.

Vanda Hybnerová v inscenaci hry Davida Drábka Kanibalky: Soumrak samců, která měla premiéru v Městských divadlech pražských v říjnu 2018, foto: MDP

Vanda Hybnerová (*1968) absolvovala pražskou jazykovou základní školu v Ostrovní ulici. Vystudovala fotografii na střední grafické škole a herectví na DAMU. Sedm let hrála v Divadle Labyrint (dnes Švandovo divadlo). Hostovala na řadě pražských scén: v Divadle na Vinohradech, v Národním divadle, Činoherním klubu, v Divadle v Řeznické, Divadle pod Palmovkou či v Divadle Komedie. Roku 2004 získala cenu Thálie za ženský herecký výkon, rok poté byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za roli Petry v inscenaci Fassbinderovy hry Hořké slzy Petry von Kantové. Hrála v řadě filmů a televizních seriálů.