Jak si karlovarský festival hrál na světovou akci, ovšem byl v područí ideologie a cenzury

Publikace Proplétání světů není přitom první knihou o historii festivalu. Před osmi lety sestavila jeho tehdejší umělecká ředitelka Eva Zaoralová oslavnou, převážně obrázkovou publikaci Příběh festivalu, u jejíž úvodní kapitoly je jako spoluautorka uvedena Jindřiška Bláhová, kterou mohou znát čtenáři týdeníku Respekt nebo dvouměsíčníku Cinepur. Na Proplétání světů, poskládaném z bezmála dvou desítek textů, se Bláhová podílela rovněž, a výrazněji – coby editorka i pisatelka několika studií. A snad bychom se v blíže neurčené době měli dočkat i pokračování, které by postihovalo karlovarský festival po pádu bývalého režimu.

Mezi autory textů v Proplétání světů nalezneme nejen zdejší více či méně známá jména – vedle editorky to jsou kupříkladu Jaromír Blažejovský, sumarizující účast socialistických kinematografií, Lukáš Skupa zabývající se diváckou obcí a zastoupením domácí produkce, Jakub Jiřiště, jenž pohlédl na „krizový“ rok 1968, či Martin Franc, popisující volnočasovou péči o přítomné zahraniční hosty. Ambiciózního projektu se účastnili rovněž zahraniční autoři: Ewa Ciszewska, Richard Nowell a Elena Razglova vnesli cenný pohled jakoby z druhé strany, když se dotkli toho, jak byla karlovarská akce vnímána v mezinárodním měřítku, jak o ní referoval zahraniční tisk. Zajímavé jsou třeba postřehy o americké kinematografii a jejím působení v rámci studené války. Zaujmout mohou i průhledy „za kulisy“, neboť prozrazují více či méně směšné půtky ohledně zařazení toho či onoho snímku.

Jiří Suchý a Jiří Menzel na karlovarském festivalu v roce 1966, foto: ČTK – Oldřich Škácha

Výběr soutěžních i nesoutěžních filmů zdaleka neurčovali pouze pořadatelé, nýbrž se o nich rozhodovalo na nejvyšších politických místech. Poučné jsou třeba tahanice kolem Němcova podobenství O slavnosti a hostech (1966), jehož scénář cenzura schválila bez námitek, načež ji vyděsily „závadné“ významy, které plynuly z kontextu navozovaného výsledným filmem. Francouzsko-švédské politické drama Válka skončila (1966), v němž se scenárista Jorge Semprun a režisér Alain Resnais zabývali bojem proti frankistickému režimu ve Španělsku, zase prý postrádalo správný ideový náhled. Cenzura nejen zakázala psát o takových titulech pochvalně; požadovala, aby se o nich nepsalo vůbec. A to se v knize nedočteme o dalších nesnázích, třeba o tom, že už dříve nesměl být ve Varech uveden francouzský dokument Dopis ze Sibiře (1957), proslavený pokusem vytěžit z téhož materiálu různorodá vyznění – jednou bylo neutrální, jindy zaujalo protibolševické stanovisko, potřetí naopak chválilo sovětský režim. Režisér Chris Marker v tomto díle působivě zpochybnil objektivitu dokumentu, když poukázal, jak snadno lze s jeho sdělením manipulovat. 

Kniha pokrývá vývoj festivalu od jeho začátků v roce 1946 (tehdy ještě v Mariánských Lázních), zkoumá, jak se formovalo jeho zaměření, neboť žádoucího politického přesahu si komunistický režim byl dobře vědom. Promyšleně budoval protiklad mezi pokrokovým „světem míru“, kam se vešel i rozvojový svět spojovaný se střední i Jižní Amerikou, Afrikou a Asií, a mezi světem dekadentního, válečnickými choutkami prolezlého Západu, odkud bral na milost názorově spřízněné, nejlépe rovnou s komunistickými ideály souznějící tvůrce i kritiky. Avšak nelze přehlédnout, že přítomné publikum fakticky prahlo především po filmech a hvězdách, které se podařilo přilákat právě a především ze západní Evropy a ze zámoří.

Bude Thermal. XVI. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, červen 1968: ministr kultury a informací Miroslav Galuška při poklepu na základní kámen k výstavbě kulturního a společenského střediska Thermal, foto: ČTK – Jovan Dezort

Až groteskní jsou některé detaily; namátkou jídelní lístky, které okázalostí své nabídky – potravinami u nás běžně nedostupnými – chtěly ohromit zahraniční návštěvníky. Vymýšlely se pro ně všelijaké zážitkové atrakce i drobné dárky, které měly dokládat pohostinnost. Přesný je postřeh, že československá vize luxusu přitom působila staromódně. Rovněž je nasnadě, že festival odrážel nejrůznější dobová pnutí, a to nejen v tom, jaké filmy vítězily (převážně sovětské); záhy se totiž karlovarský festival musel pořádat jen každým druhým rokem, neboť mezidobí si přisvojila Moskva, která si vynutila „svůj“ festival téže nejvyšší kategorie.

Jen záchvěvy svobody, jednou nesměle přicházející, jindy už zanikající, umožnily, aby se prosadila přinejmenším z dobového hlediska skutečná kvalita, ať již v podobě filmů domácích (Obžalovaný, 1964; Rozmarné léto, 1967), tak zahraničních (Kdyby všichni chlapi světa, 1955; Kes, 1970). Z knihy to sice na první pohled nevyplývá, ale v padesátých a šedesátých letech – s výjimkou roku 1968 – o publicitě týkající se karlovarského festivalu rozhodovala cenzura (neboli Hlavní správa tiskového dohledu, poté Ústřední publikační správa, v normalizačním období Český úřad pro tisk a informace). Hlídala programovou nabídku, určovala, co lze v tisku či v televizi zveřejnit, proškrtávala diskuzní příspěvky, které zazněly na Volné tribuně i jinde. Díla měla být na festivalu uváděna pouze taková, s nimiž se následně mohlo počítat do tuzemské distribuce. Z toho vyplývá, že veškeré tištěné či audiovizuální zdroje, na něž se autoři odvolávají, již prošly cenzurním sítem, a nemusí tudíž odpovídat své původní, primární podobě.

Mezinárodní mírové manifestace konaná v rámci VIII. Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, 23. července 1954, foto: ČTK – Jiří Rublič

Proplétání světů poskytuje mozaiku dílčích pohledů, které však spolu vytvářejí zajímavý a pestrý obraz fungování jedné velké domácí akce. Jednotlivé příspěvky jsou psány znale, s občasným zdůrazněním některého příznačného jevu, který poslouží jako vhodné dokreslení celku. Pozornost mohla být věnována i pořádání filmových trhů (běžným návštěvníkům nedostupných), na nichž se občas přece jen promítala díla, jejichž uvedení bylo v někdejším Československu nemyslitelné (ovšem některá z nich se nakonec ocitla na specializovaných přehlídkách, třeba na Letní filmové škole). Jen si nejsem jist, zda je uživatelsky přívětivé zařazení všech odkazů a poznámek do jednoho bloku až na závěr knihy. Za přehlednější bych považoval jejich přidání za každý z příspěvků, anebo přímo na příslušnou stranu, kde se vyskytují.

Obálka knihy Proplétání světů, repro: NFA