Jak Ukrajinci čistili své území a Poláci o tom natočili film

Kolem polského dramatu Volyň (Wołyń, 2016), natočeného nikoliv nevýznamným, v tuzemsku však dosud prakticky neznámým režisérem Wojciechem Smarzowským, se u nás rozhostilo mlčení. Proběhlo tu jen několik specializovaných projekcí, aniž tuzemští distributoři projevili zájem. Snímek je asi natolik vyděsil, že jej nejen neuvedli ani do kin, ale ani na DVD; pominul jej rovněž karlovarský festival. Ale možná více než šílené ukrutnosti, které Volyň ukazuje, tuzemské kruhy ovlivnilo striktní odmítnutí na Ukrajině, která tento film považuje za protiukrajinský pamflet. Přitom jde o důležitou položku v mapování zkrvavělých vztahů mezi Poláky a jejich východními sousedy, ať již Ukrajinci, nebo Rusy.

Polští filmaři se opakovaně vracejí k událostem dlouhodobě zamlčovaným (nebo vědomě zkreslovaným). Takových výpovědí bychom nalezli více: Vše, co je nejdůležitější (Wszystko co najważniejsze…, 1992) od Roberta Glińského, Předjaří (Przedwiośnie, 2001) Filipa Bajona, Krzystkovy Malou Moskvu (Mała Moskwa, 2008) a Fotografa (Fotograf, 2014), Wajdovu Katyň (Katyń, 2007), která jediná pronikla do českých kin i na obrazovku, Varšavskou bitvu 1920 (1920 Bitwa Warszawska, 2011) od Jerzyho Hoffmana a Andrzeje Kotkowského, Zaorského Polskou sibiriádu (Syberiada polska, 2013), Krauzeův Smolensk (Smoleńsk, 2016). Někdy ta díla hřmějí nacionalismem a opájejí se myšlenkou, jak Polsko po první světové válce svou obětí zachránilo Evropu před bolševismem. Dokonce se ocitají v blízkosti politické smyšlenky – jako při výkladu tragické letecké nehody u Smolenska. Jindy však zevrubně a s děsivou provázaností příčin a následků přibližují mechanismus zločinů, mentalitu zúčastněných.

Potíže s hrdinstvím

Abychom porozuměli masakrům, za druhé světové války téměř nepozorovaně a v ústraní rozpoutaným na polsko-ukrajinském pomezí nikoli Němci, nýbrž Ukrajinci, musíme si uvědomit tamní věkovitou nevraživost. Válečné střety ostatně provázely i vznik novodobého polského státu (1918–1920), nejprve právě s Ukrajinou, vzápětí s ruskými bolševiky. Výsledkem bylo, že dnešní západní Ukrajina, Bělorusko a část Litvy připadly tehdy Polsku a patřily mu až do výbuchu druhé světové války, kdy si polský stát rozporcovali Hitler a Stalin.

Film se prvořadě koncentruje na vypjaté okamžiky vraždění, skrze něž má být očištěna – z pohledu Ukrajinců – ukrajinská zem od nenáviděných Lechů, jak tamní přezdívají Polákům. Záběr z filmu Volyň, foto: archiv ČT

Autoritářský režim vládnoucí v meziválečném Polsku vnímal své národnostní menšiny – včetně ukrajinské, která v místě svého výskytu vysoko přečíslila tamní Poláky – jako málo spolehlivé. Znevýhodňoval je, hospodářsky i kulturně potlačoval, prosazoval polonizaci. V tomto ovzduší přirozeně bujela nespokojenost, vedoucí až k teroristickým útokům (nejen) na představitele státní moci – k předním takto orientovaným osobnostem patřil Ukrajinec Stěpan Bandera (1909–1959), ještě jako vysokoškolák odsouzený polskými soudy nejprve k smrti, poté na doživotí. Pád Polska, obsazeného nacisty, přinesl Banderovi svobodu i vizi nezávislé Ukrajiny, zbavené pout jak polských, tak ruských. Němci sice pro jeho plány neměli pochopení (Bandera dokonce skončil v koncentračním táboře), nicméně tiše strpěli genocidní počínání jím založené Ukrajinské povstalecké armády (UPA), která s podporou místního obyvatelstva čistila „rodné“ území od Poláků (zejména roku 1943). Počet polských obětí se odhaduje na devadesát tisíc, polská odveta měla postihnout na patnáct tisíc Ukrajinců. Bezuzdné vraždění postihlo zejména bezbranné vesničany v odlehlých vískách.

Jen na okraj: danému tématu se vedle Snyderových Krvavých zemí (česky 2014) podrobně věnuje kniha polského historika Grzegorze Motyky Volyň 1943 (česky 2018). Ukazuje, jak ukrajinští nacionalisté rozpoutali boje takříkajíc proti všem – proti Polákům, proti Židům, proti Rusům a nakonec i proti Němcům. Nynější Ukrajinci v počtu nikoliv zanedbatelném přisuzují „svým“ bijcům svatozář hrdinství a protibolševického odboje (ostatně ve vězeňském thrilleru Červený /Червоний, 2017, režie Zaza Buadze; zde právě takový geroj vymlátí celý stalinský koncentrační tábor, vedený sadistickými Rusy). Kdežto pro Poláky oni bijci splývají s teroristy. Někdejší vražedníci byli uznáni za bojovníky za nezávislost Ukrajiny, a to bez ohledu na to, zda spáchali zločiny proti lidskosti. Byl tam přijat zákon, podle něhož „veřejné popírání legality boje za nezávislost se pokládá za urážku památky bojovníků za nezávislost Ukrajiny ve 20. století, urážku důstojnosti ukrajinského národa a je protiprávní“.

Polský historik Motyka v uvedené knize líčí, jak promyšlená byla i povstalecká propaganda. Vedoucí složky ukrajinských nacionalistů umně předstíraly, že veškeré protipolské „nepokoje“ vyvolalo spontánní rozhořčení prostých lidí, kteří se vzepřeli dalšímu útlaku. Proto bylo důležité, aby vraždění nejen mužů, ale také žen a dětí probíhalo s pomocí nástrojů, jaké se na vesnici vyskytují – sekerami, kladivy, kosami, vidlemi, noži. Avšak lze dohledat, že ideologové Ukrajiny, ve vizích osvobozené zpod polské i ruské nadvlády, už před válkou hlásali: „Je-li naším cílem svobodný ukrajinský stát, směřujme k němu všemi prostředky a cestami. Nerozpakujme se zabíjet, rabovat a podpalovat. Boj nezná etiku.“ Masakry byly posléze znicotněny poválečným uspořádáním: východní část Polska, kde se krveprolití odehrávala, připadla Sovětskému svazu (dnes Ukrajině). Stejně jako hromadnou popravu polských vojáků v Katyni, rovněž vraždění na polsko-ukrajinském pomezí mělo být zahaleno mlčením a zapomenuto. V Polsku obě události podnes přiživují romantiku neodčiněné národní tragédie, zatímco na protějších stranách vládne snaha vše bagatelizovat.

Ilustrativní, ale nedemagogické

Režisér Wojciech Smarzowski stvořil dílo, které se až úzkostlivě vyhýbá jednostranným obviněním. Výslovně připouští, že polský režim se nechoval nejrozumněji, že svými opatřeními podněcoval ukrajinskou nespokojenost, pocit znevýhodnění a křivd. Režisér si počíná, řekněme, „ekumenicky“. Tedy: ukazuje, jak prosté vesnické obyvatelstvo, polské, ukrajinské i případně židovské, žilo víceméně družně pospolu, byť se navzájem pomlouvalo a živilo letité předsudky. Občas došlo i na národnostně smíšené sňatky, považované za příslib klidnější budoucnosti.

Právě dosti rozvleklým, popěvky prokládaným zpodobněním jedné takové svatby příběh začíná. Režisér se s jistým etnografickým okouzlením dívá na osobitý zevnějšek zachycovaných událostí (třeba hromadného zápolení s cepy coby zábavného povyražení), aniž by se hlouběji dotkl tamní mentality, zhrublé a zprimitivnělé. Film zmíní jen některé nejkřiklavější, všeobecně povědomé rysy, třeba že otec rodiny rozhoduje o chodu hospodářství i osudu svých dětí, aniž by se jeho rozhodnutí odvážil někdo vzepřít. Proto si také pohledná Zosia (Michalina Łabaczová), byť zamilovaná do ukrajinského mládence Petra (Vasilij Vasylyk), musí z otcova rozhodnutí vzít zámožného vdovce (Arkadiusz Jakubik). Na svého milého však nezapomene, Petro ji dokonce vyreklamuje z odsunu kamsi na Sibiř…

Snímek přes jistou ilustrativnost a tezovitost sugestivně zachycuje narůstající nejistotu, v několika náznacích ukazuje i měnící se historické pozadí. Obsazení Sovětským svazem zosobňuje komisní ruská učitelka hlásající ateismus a odvlečení Zosiina manžela do vyhnanství. Příchod nacistů ohlašuje pogrom na Židy, které udali jejich vystrašení sousedé. Volyň neopomíjí ani aspekt kolaborace: někteří lidé jsou ochotni sloužit kterémukoli režimu, jaký je momentálně u moci. A také připomene roli kněží: zatímco na počátku ten polský (katolický) vítá uzavírané manželství jako akt porozumění, ukrajinský (pravoslavný) žehná později nacionalistům a jejich zbraním. Utrpení však postihne hlavně ty nejbezbrannější, prosté vesničany, náhle se proměnivší ve štvanou zvěř.

Jednou, a dost?

Volyň, stopáží rozpjatá do téměř dvou a půl hodin, roztáčí peklo na zemi pozvolna, nejprve v náznacích, děsivosti nejsou zprvu předváděny: režisér ukáže strhanou uprchlíkovu tvář, oheň v povzdálí, sekeru napřaženou k úderu. Teprve když vypukne masivní vraždění, také kamera – někdy se schovává stejně jako Zosia – přihlíží bezuzdným násilnostem, kdy useknutí hlavy patří k těm nejmírnějším. Věřící jsou pobiti v uzavřeném kostele, děti obalené slámou zapáleny a pak odhazovány vidlemi jako otýpky, nešťastníky poschovávané v hustém porostu pronásleduje zfanatizovaný dav se sekerami, noži a jinými hospodářskými nástroji v rukou. Polský důstojník, pověřený vyjednáváním s ukrajinskými ozbrojenci, skončí svůj život přivázaný mezi koňmi a roztržený vejpůl. Inspirací tu byla skutečnost – přesně takto dopadl Zygmunt Rumel, jeden z organizátorů protiněmeckého odboje v Polsku…

Wojciech Smarzowski hlavní hrdinku i ostatní postavy noří do bezbřehé bezvýchodnosti. Jejich režisérská kresba je však spíše útržkovitá, povšechná, navíc tu prosvítá poplatnost romantizujícím představám o nezkaženém, upřímném, k Bohu upnutém venkově. Je to od tvůrců zkrátka postižení převážně vnější, „městské“: Smarzowski sice inscenuje každodenní život v hospodářství, venkovské chování, všední dřinu i zvyklosti na polsko-ukrajinském pomezí, ale víceméně je to dekor. Film se totiž prvořadě koncentruje na vypjaté okamžiky vraždění, skrze něž má být očištěna – z pohledu Ukrajinců – ukrajinská zem od nenáviděných Lechů, jak tamní přezdívají Polákům.

Ve Volyni, v Polsku mimořádně ceněné (mimo jiné získala osm Orlů, což je obdoba Českých lvů) i navštěvované (spatřilo ji téměř půldruhého milionu diváků), tvůrci uchovali jazykové rozrůznění – ve filmu se hovoří polsky, ukrajinsky, rusky, jidiš, německy. ČT art zvolil titulky, takže zůstala původní zvuková stopa snímku, o němž jeden z diskutujících na internetu napsal, že je to úžasné dílo, které však už nikdy v životě nechce spatřit. Každopádně po jeho zhlédnutí se bude těžko usínat.

Volyň / Wołyń (Polsko 2016, 149 minut, v televizi 143 minuty)

Scénář a režie: Wojciech Smarzowski, kamera: Piotr Sobociński ml., hudba: Mikołaj Trzaska, střih: Paweł Laskowski. Hrají: Michalina Łabaczová, Arkadiusz Jakubik, Jacek Braciak, Lech Dyblik, Izabela Kunová, Maria Sobocińska, Adrian Zaremba a další.

Uvádí ČT Art o sobotách 8. září 2018 od 21.55 a 15. září 2018 od 00.40.